Krupka, mìsto povìstí Le¾í na jihovýchodním úpatí Krušných hor nedaleko lázní Teplice. Je to mìsto s bohatou hornickou minulostí, jeho¾ historie sahá ji¾ od roku 1330, kdy podle listiny král Jan Lucemburský vìnoval mìsto rodu Koldicù.
Pravdìpodobnì vzniklo ji¾ pøed tímto datem, proto¾e v té dobì ji¾ tam stály hrady Rosenburg a Kyšperk. Mimo hradù tam ji¾ byly i dvì tvrze Starý dvùr (Althof) a Šejnov obì v oblasti Bohosudova.
Mìsto tvoøí nìkolik pùvodnì samostatných obcí, centrum mìsta (Bohosudov) le¾í v nadmoøské výšce 262 m n m. a rybník Kateøina (Sobìchleby)ve výšce 200 m n m. Fojtovice pak ve výšce 710-730 metrù nad moøem.
Z tohoto vyplývá, ¾e území mìsta je v rùzných nadmoøských výškách a jeho jednotlivé èásti mají své pùvodní slovanské názvy. S rozvojem tì¾by pøicházel ze Saska pøíliv nových pracovních sil, a tak zaèínal pøevládat nìmecký ráz obcí.
Krupka se také stala oblíbeným turistickém cílem pro nádheru bohosudovské baziliky i støedovìkých ulièek. Z tìch známých jmen pøipomíná se básník Johann Wolfgang von Goethe, skladatel Richard Wagner nebo spisovatel Jan Neruda. V Horní Krupce se narodil zakladatel moderního oèního lékaøství Dr. Ferdinand Artl.
Tak jako všechny pøíhranièní obce a mìsta se ani jim nevyhnuly dìjinné události. Války, pustošení, mor, po¾áry. Po celá staletí se tam tì¾ily vzácné kovy, nejprve povrchovì, pozdìji po tøicetileté válce tam byly dva støíbrné doly. Nejznámìjší a pøístupná veøejnosti je štola svatý Martin. Sice se èasto uvádí Starý Martin, ale prùvodce nás pøi prohlídce ujistil, ¾e je správný pùvodní název svatý. Ono na jménu tolik nám u¾ nezále¾elo, prohlídka byla velmi zajímavá, a hlavnì si èlovìk pøi ní uvìdomil, jaká to byla velmi nároèná práce. Úplnì staèilo, kdy¾ na chvíli prùvodce zhasl svìtlo, aby nám pøedstavil jejich maskota, netopýra, co reagoval na své jméno. V té štole jsme se ¾ádnou povìst nedozvìdìly, ale Krupka vzhledem ke spojení jedenácti obcí jich má hodnì. A proto¾e je to hornická oblast, tak zaènu tou hornickou i kdy¾ trochu smutnou.
Je to u¾ hroznì dávno, co v Krupce bydlel chudý horník. Tenkrát se mu ještì øíkalo jamník. Chodil dennì s motyèkou v ruce a s kouskem chleba v kapse do hor. Rozkopával tam motykou kameny a vybíral z nich kovy. Døíve se v¾dy vracel domù s plnými pytli kovù, ale teï u¾ nìjaký èas nemìl štìstí. Nenarazil v horách na ¾ádnou kovovou ¾ílu a jeho koøist byla malá. Jednoho dne jamník opìt kopal celé dopoledne, a kdy¾ skonèil, le¾ela pøed ním malá hromádka kovù. Bylo mu do pláèe. Sedl si na kámen a pøemýšlí, èím by se mìl zaèít ¾ivit. Najednou se ve skalní rozsedlinì zjevil malý permoníèek, jemu¾ šedivý vous sahal a¾ ke kolenùm, a poklepal jamníkovi na rameno. „Nermu» se jamník“, pronesl mìkce. „Uká¾u ti místa, kde budeš moci kutati do konce svého ¾ivota. Mám jen jedinou podmínku. Dáš mi v¾dy polovinu penìz, které za kov obdr¾íš. Nikomu se ale nesmíš zmínit o tajném kutišti.“ Jamník rád svolil.
Permoník ho vzal za ruku a odvedl ho k jakési chodbì, která vedla do podzemí. Vkroèil dovnitø. Po nìkolika krocích se Janíkovi div nezatoèila hlava. Všude kolem kam jen dohlédl, se blyštilo mnoho kovù. Permoník pøipomnìl mu¾ovi jeho slib a zmizel jako pára. Léta plynula, jamník dennì vycházel do hor a vracel se domù s bohatým úlovkem. S permoníkem se v¾dy poctivì rozdìlil o vydìlané peníze a byl spokojený a s ním i jeho celá rodina. Ne však jeho sousedé. Závidìli jamníkovi, jemu¾ štìstí tak pøálo. Rádi by se byli dozvìdìli z èeho tak bohatne. Pøemýšleli, jak, by na nìho vyzráli. A¾ jednou. Vystrojili pitku a pozvali na ni i našeho jamníka. Hodovali, pili, a¾ jamníka opili. V opilství jim prozradil, ¾e mu k bohatství pomáhá šedobradý permoník. Sotva však slova pronesl, uvìdomil si, co udìlal. Chytil klobouk a utíkal domù. Tam popadl lucernu a pustil se do lesù na známé místo. U vchodu do sluje uvidìl permoníka. Ten však mu¾e nevítal. Zahrozil na nìho pìstí a vstoupil do sluje, která se za ním s rachotem zavøela. Smutnì se jamník vrátil domù. Sotva domù došel, ulehl a za nìkolik dnù zemøel.
V Horní Krupce byl jednou jeden krásný zvon se jménem Zuzana. Zvon mìl mocný zvuk, a tak byl chloubou tehdejších mìš»anù. Zvon znìl tak èistì a záhadnì, jako kdy¾ o Vánocích andìlé sestupují k lidem a zvìstují radostnì „Aleluja“. Jeho zvuk vedl unavené pozemš»any k vìènému odpoèinku a volal o pomoc, kdy¾ mìsto postihl po¾ár. Na svátek svìtice Zuzany 11.8. mìl svùj vlastní slavnostní den. Ji¾ pøedveèer tohoto svátku nechali mìš»ané znít zvuk zvonu a druhý den pak ráno a v poledne. Tento zvyk se dodr¾oval po staletí. Pak pøešel èas a na svátek svaté Zuzany se na zvon zapomínalo. A¾ pøišel 11. srpen 1856 s výjimeèným horkým dnem plný bouøkového dusna. Bouøkové mraky pøinesly hroznou bouøku, kdy hromy dunìly a svìtlé blesky padaly k zemi. Kdy¾ poèasí zasahovalo pøímo v Krupce, okolní hory ho semkly, a tak veškerou sílu ukázalo právì tady. Mìsto se utápìlo v temnotì, ¾ivly bìsnily, vøeštìly jako by byl konec svìta. Tøesoucí se lidé odøíkávali modlitby. Pak najednou byl podivný klid a pronikavý hlas vybízel „Nepùjdu odsud, dokud neuslyším velkou Zuzanu“. Poté zasáhl blesk, zahømìl hrom, zemì se otøásla a ozval se strašný køik „Oheò“. Vysoký starý dùm na konci Tr¾ního námìstí byl v plemenech. Zvoník spìchal k vì¾i a rozeznìl zvon Zuzanu hlasitì a volal o pomoc. Z blízka i z daleka pospíchali lidé hasit, pìt domù shoøelo, ale mìsto bylo zachránìno. Od té doby se zase slavil svátek zvonu Zuzana.
Na místì souèasného jezuitského areálu v Krupce - Bohosudovì se mìl u¾ pøed dávnými èasy odehrát jeden ze zázrakù, který pøedurèil další události. Tehdy zde ovšem ještì nestálo nic z toho, co sem nyní jezdí obdivovat turisté a milovníci památek z celé Evropy. Na zdejších ji¾ních svazích Krušných hor nebyla nikdy nouze o výskyt zmijí, zvláštì v døívìjších èasech.
V tìchto místech pak jakási dívka ¾ala trávu, kdy¾ v tom se jí náhle kolem ruky ovinula jedovatá zmije, která hrozila uštknutím. Dívka se znaènì vylekala a v pocitu hrùzy i bezprostøedního ohro¾ení vykøikla prosebnì jméno Panny Marie. V tom okam¾iku z blízké lípy vyšlehly záhadné paprsky, které hada omámily, tak¾e spadl z dívèiny ruky, ani¾ ji staèil uštknout a odsyèel kamsi pryè. Jak se zjistilo, v dutinì stromu se nacházel mariánský obrázek, který tady schovaly jeptišky, prchající z kláštera ve Svìtci. Jednalo se toti¾ o neklidnou dobu husitských válek, kdy došlo k bitvì u nedalekého Ústí nad Labem. Svatý obrázek pak lidé pøenesli do Krupky, ale druhý den se znovu objevil na pùvodním místì v lípì. To se pak opakovalo nìkolikrát za sebou, tak¾e díky tomuto znamení bylo nakonec rozhodnuto, aby právì tady došlo k postavení døevìné kaple, která se stala jakýmsi prvním pøedchùdcem pozdìjšího velkého areálu svìtového vìhlasu.
Krupka se také stala oblíbeným turistickém cílem pro nádheru bohosudovské baziliky i støedovìkých ulièek. Z tìch známých jmen pøipomíná se básník Johann Wolfgang von Goethe, skladatel Richard Wagner nebo spisovatel Jan Neruda. V Horní Krupce se narodil zakladatel moderního oèního lékaøství Dr. Ferdinand Artl.
