Sportovní tragedie Hanče a Vrbaty
Jedna z prvních velkých sportovních tragedií se stala ve „dřevních dobách“ našeho lyžovaní. A že v tomto možná už trochu pozapomenutém příběhu sehraje hlavní roli počasí, tentokrát krkonošské, je opět na bíle dni.
V roce 1913 na konci zimy o Velikonocích se dne 24. března na Labské boudě sešli účastníci „VII. Mezinárodního lyžeckého závodu distančního na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém“. Na start se postavilo patnáct účastníků. Devět turistů, kteří jeli jen tak „rekreačně“ a šest závodníků, mezi nimi i krkonošský rodák Bohumil Hanč. Jak je vidět – srovnávat tyto počty na příklad se současnou Jizerskou padesátkou by bylo směšné…
V Krkonoších panovala už týden velká obleva, sníh mizel místy i na hřebech, a tak se musela dokonce měnit trasa závodu. Za stále ještě slušného jarního počasí, odstartovali ráno závodníci v půlminutových intervalech a většinou jen lehce oblečeni. Zejména Hanč hned nasadil ostré tempo, což se později ukázalo býti osudným.
Brzy ráno vyjel z Mříčné u Jilemnice Hančův kamarád Václav Vrbata, aby na závodě přítele povzbudil. V osm hodin začalo pršet a déšť se kolem deváté hodiny změnil na sněžení. Začala přecházet výrazná studená fronta. Po desáté hodině již hustě chumelilo a začal se zvedat ostrý vítr. Kontrolním bodem na Violíku projel jako první Hanč, a tak nemohl tušit, že ostatní závodníci již závod vzdali. Teprve když v poledne Hanč opět projížděl kontrolním bodem, uvědomil si jeden z rozhodčích, že už nějak dlouho žádné jiné závodníky neviděl! Samozřejmě se to snažil se Hančovi sdělit, ten ho ale v tom skučení větru a v „závodnické horečce“ zřejmě neslyšel a pokračoval v silné vánici dál. Kolem čtvrt na dvě se na Labské boudě začali lidé o Hanče obávat a jeho soupeři se vydali ven do vánice, aby se ho pokusili najít. Jeden ze závodníků - Němec Emmerich Rath - našel Hanče, ležícího na Zlatém návrší. Zprvu ho nepoznal, protože Hanč měl na sobě kabát a čepici, ale v tomto oblečení ráno nestartoval! Rath zanechal Hančovy lyže zabodnuté ve sněhu a sám se ho pokusil na zádech dopravit do bezpečí. Už asi po půl kilometru si ale uvědomil, že na to sám nestačí. Proto ho opustil a spěchal pro pomoc na Labskou boudu. Tam se ihned dala dohromady záchranná výprava už se saněmi-rohačkami, která přivezla Hanče na boudu asi ve tři hodiny odpoledne. Uložili ho nejprve do studeného pokoje, což by bylo správné pouze v případě omrznutí. Lékař ale pak poznal, že má závodník velkou horečku, a tedy zápal plic. Hanče tedy přenesli rychle do tepla, ale bohužel oživit se ho již nepodařilo!
V té době se na hřebenech Krkonoš děly podivuhodné věci. Na Zlatém návrší uviděl zcela náhodou jakýsi místní německý poslíček z jedné z krkonošských bud lyže a u nich ležícího člověka, který na něj něco volal. Němec, údajně dokonce mírně retardovaný a samozřejmě také notně prochlazený, mu ale nerozuměl, a tak jel dál. Kolem čtvrté hodiny dorazil na Mísečky, dostal tam občerstvení a vzpomněl si na to, co viděl. Ředitel závodu ing. Fischer, který také hledal Hanče, dorazil na Mísečky vzápětí a samozřejmě nepochyboval, že se jedná o pohřešovaného. Ihned vyrazil zpět na Zlaté návrší, kde našel muže, kterého stále považoval za Hanče a zahájil jeho transport na Mísečky. Tam se dozvěděl od lidí, že skutečný Hanč už leží mrtvý na Labské boudě. Po marných pokusech o oživení umírá i neznámý na Mísečkách. Identifikován byl teprve až druhý den v márnici jako Václav Vrbata.
Co se stalo mezi dvanáctou a druhou hodinou se dnes již těžko nedozvíme. Na základě faktů, lze pouze spekulovat. Vrbata se zřejmě potkal s Hančem, dal mu svůj kabát a čepici, a právě proto ho závodníci nepoznali. Hanč se snažil pokračovat v závodě, ale totálně vysílený padl do sněhu. Rath ho tak našel kolem tři čtvrtě na dvě a Vrbata, který se v těchto místech příliš nevyznal, pravděpodobně chvíli bloudil, až našel opuštěné Hančovy lyže, které tam zapíchl Rath. Asi ve čtvrt na čtyři sice Vrbata někoho spatřil, ale neměl síly ho dohonit. Čím dál více prochládal a nakonec umrzl.
Hrdinský Vrbatův čin, při němž obětoval svůj život za záchranu kamaráda, se stal v květnu 1935 impulsem k založení Horské služby v Krkonoších a na památku tragické smrti lyžařů je 24. březen slaven jako Den Horské služby.
O této tragické události si lidé vyprávějí již téměř sto let. Některá fakta se zapomínají, jiná se zveličují, objevily se i jisté, velmi neoprávněné národnostní animozity – vždyť v příběhu vystupují i dva Němci…. Hlavní však je, že zde máme krásný důkaz o zrádnosti krkonošského počasí i o velkém hrdinství a přátelství. František Kožík popsal tento krkonošský příběh ve své povídce Synové hor a na filmové plátno převedl režisér Čeněk Duda ve stejnojmenném filmu v roce 1956. V roce 2022 pak tento příběh natočil mladý režisér Tomáš Hodan s názvem Poslední závod. A v tomto filmu se už postava Emericha Ratha mohla dostat mezi tři hlavní role…
