Tak nazval, nejspíše s ironickým úsmìvem, ruský mystik D. S. Mere¾kovskij, promìnìní vody ve víno na svatbì v Káni Galilejské. Pozoruhodné je, ¾e evangelisté vesmìs tuto pøíhodu minuli, zatímco svatý Jan, v pøedtuše hlubokého smyslu této události, zaznamenal doslova všechno, co se toho dne odehrálo. Ten text nezbývá ne¾ ocitovat, abychom si jej patøiènì vychutnali. Tedy, jak se dovídáme, v Káni se konala svatba, na ni¾ byl pozván nejen Je¾íš se svými uèedníky, ale i jeho matka, Panna Maria. Kdy¾ došlo víno, Maria pøipomnìla synovi, ¾e „nemají u¾ víno“. Je¾íš odvìtil, ¾e „ještì nepøišla má hodina“. Nicménì Je¾íšova matka øekla slu¾ebníkùm zcela symbolicky – „Udìlejte všechno, co vám øekne.“
Pozoruhodný vzkaz nám všem, zejména kdy¾ si uvìdomíme, ¾e v tomto okam¾iku Panna Maria promluvila v zápisech evangelií naposled. A to Je¾íšùv pìstoun nepromluvil v celých evangeliích ani jedinkrát. Je¾íš pak vydal pokyn, aby obsluhující personál naplnil pøipravené d¾bány vodou. Bylo jich celkem šest a jejich obsah se, jak si spoèetl Mere¾kovskij, rovnal pøibli¾nì 500 a¾ 700 litrùm. Tedy dost, aby se odehrál tento „opilý zázrak“. Hostí bylo jistì hodnì, svatby se konaly dle místních zvyklostí nejménì tøi dny, ale bohatší poøadatelé této slávy mohli protáhnout veselí i na celý týden. Tak èi onak se jistì, zejména mírnì podroušení hosté, potìšili. Zejména kdy¾, jak se dovídáme z Janova evangelia, správce svatby pochválil ¾enicha, kdy¾ shledal, ¾e èlovìk nejprve pøedkládá dobré víno, a „teprve a¾ se hosté podnapijí, víno špatnìjší; ale ty jsi uchoval dobré víno a¾ do této chvíle.“ Mo¾ná, ¾e právì stav hostí vyprovokoval Mere¾kovského, aby hovoøil o „opilém zázraku“. Však díky Bohu se tento zázrak èi znamení, tedy promìna vody v sladkost hroznù, odehrává ve všech vinicích svìta rok co rok.
Mnohem podstatnìjší je ovšem pasá¾, sdìlující nám pøes dvì tisíciletí, ¾e podle momentální situace se Je¾íš odhodlává k zázraku, aèkoli „ještì nepøišla jeho hodina“. Inu krátce pøed svým prvním vystoupením se Je¾íš postil na poušti dlouhých ètyøicet dní – problém, s ním¾ si neumí poradit ani ménì informovaní duchovní. Ovšem nìkteré skupiny lékaøù, kteøí se zabývají onkologickými pøíhodami, vìdí, ¾e je velmi u¾iteèné nechat nádory „vyhladovìt“. Doporuèená doba je právì onìch ètyøicet dní. Krom toho právì ètyøicátého dne pro¾ijí pacienti zázraènou promìnu; shledávají toti¾ v tomto okam¾iku, jaké mají poslání, své jedineèné zadání a hodnotu své vlastní duchovní výbavy. Proto se této zkoušce podrobují obèas i naši souputníci, jim¾, krom prozøení, nic jiného neschází. Tato zkouška tedy nemohla ne¾ postihnout èlovìka Je¾íše, který rozpoznal i èas svého prvního vystoupení.
To je ovšem i záhada relativity èasu – Je¾íš se nejspíše u svého pìstouna Josefa zabýval tesaøinou do svých, øeknìme tøiceti let. Vyzrával duchovnì mezi námi, aby v posledních pouhých tøech letech naplnil své ¾ivotní poslání. Tu nelze nevzpomenout na Karla Havlíèka Borovského, který odešel v 35 letech, zatímco napøíklad svìtová pìvecká hvìzda Susan Boyle, vystoupila na scénu ve 47 letech, tedy v èase, kdy byl Havlíèek (srovnáním obou postav) ji¾ 12 let po smrti. Jsou mezi námi i autoøi, kteøí v tichosti své samoty pøipravují zítøek, aby jejich rukopisy nalezly ètenáøe a¾ po jejich odchodu. A najednou objevíme jímavý duchovní text neznámého autora, který byl nalezen v závìru 17. století v øímském chrámu svatého Pavla, aby oslovil dnešek. Vynoøil se náhle v pojednání o kvantové fyzice, tedy v oblasti, kde bychom to vùbec neèekali. Jak vidno, èas je relativní pojem, a nejen v pojetí Alberta Einsteina. Jestli¾e je tomu tak, pak uprostøed relativity našeho ¾ivota musí existovat protipól absolutní pravdy v Bo¾í osamìlosti.
A v Káni a v Janovì poselství nalézáme i další symboliku. Voda køtu, který Je¾íš absolvoval u Jana Køtitele v øece Jordánu, se tentokrát mìní ve víno, aby se po èase promìnilo víno v Je¾íšovu krev Poslední veèeøe a v tajemství eucharistie. A Je¾íšovi uèedníci zpozorovali, jak èteme u evangelisty Jana, „poèátek znamení, které Je¾íš vykonal; tím zjevil svou slávu a jeho uèedníci v nìj uvìøili.“ Inu byli na poèátku své cesty, v prvním semestru Je¾íšovy teologické výuky, a èekaly je ještì èetné ¾ivotní zkoušky. Nicménì i v okam¾iku Poslední veèeøe selhávali, rozprchli se, jako kdy¾ foukne do misky plné mouky. A trvalo ještì dlouho, ne¾ se vydali do svìta, aby šíøili evangelium.
Zbývá ještì poslední zmínka o samotném vínì. Jak uvedl kdysi Ovidius, „víno dodává odvahy“, zatímco jinde èteme, ¾e víno po jídle a po skonèené práci je nedílnou souèástí naší civilizace právì tak jako èistý oblek, kvìtiny na stole, teplá místnost a pøíjemná spoleènost. Konec koncù dvanáct apoštolù s Kristem vytvoøilo spoleèenství, které mù¾eme tìmto mu¾ùm v dnešním èase jen závidìt.
