Svou práci veterinární asistentky miluju, a to i pøesto¾e se obèas do øady dobøe konèících pøípadù propašuje smutná tragédie. Postupnì jsem si na to zvykla. Rozlišuju situace.
Pokud jde o starého psa, který mì pohledem plným utrpení prosí o rychlý konec, není to vlastnì tak strašné. Milosrdnost úkonu otupí jeho dìsivý údìl. Naopak mì napadlo, ¾e v tomhle jsme ke zvíøatùm vstøícnìjší ne¾ k lidem, kteøí bì¾nì nemají podobnou mo¾nost volby.
Horší pøípad nastává, kdy¾ se na vyšetøovacím stole ocitne mládì. Pokud se tak navíc pøihodí zbyteènì, kvùli lidské ignoranci, hlouposti èi neopatrnosti, vzbudí to ve mnì v¾dycky stejnou negativní reakci. Pohrdání. Nenávist k majiteli, který to dopustil. Pøesto¾e vím, ¾e nemù¾e být z principu krutý, kdy¾ pøivedl miláèka k nám; nepatøí do sorty skuteèných trýznitelù zvíøat. Jen tì¾ko svùj hnìv ovládám, tak¾e se pro jistotu vyhýbám oènímu kontaktu, nevydr¾ela bych mlèet.
Soustøedím se na tváø svého šéfa, za¾ehávám v jeho výrazu nadìji. V¾dycky existuje šance, ¾e veterináø ještì pøijde na nìjaký další nápad, jak pacienta vyrvat z náruèe smrti. Bezvýhradnì Kryštofovi vìøím, obdivuju ho. Je to jedineèný diagnostik, dokonalý chirurg a navíc výjimeènì citlivý a ohleduplný mu¾. Se svými pacienty soucítí a k lidským klientùm se chová výhradnì zdvoøile – dokonce i k tìm, kteøí si to podle mì vùbec nezaslou¾í.
Dnešní ordinaèní hodiny zpestøuje vpád zøízence ostrovského útulku. S sebou táhne hubeného, velmi zanedbaného psa støední velikosti, srst samý šrám a ¾molek, jedno ucho mu plápolá kolem hlavy jako vlajka napùl ¾erdi. Celou èekárnu a následnì ordinaci naplòuje nezamìnitelný pach nekrotizující tkánì. Zcela zøejmì je zapotøebí amputace.
Ošetøovatel rychle vysvìtluje situaci. Pes se u¾ nìjakou dobu potuluje mezi Horní Blatnou a Abertamy, je bez obojku, èip nemá, nikdo ho nezná. Odchytili ho policajti a odvezli k nim do Ostrova. Jejich péèe ale nestaèí, je potøeba ho peèlivì ošetøit, ovìøit, zda nemá vzteklinu, poté po uzdravení naoèkovat.
„Tak uka¾, podíváme se, co se ti stalo,“ obrací se Kryštof na chlupáèe, který si ho nedùvìøivì prohlí¾í. Z hrdla se dere výhru¾né zavrèení.
„Choval se agresivnì?“ ovìøuje lékaø u jeho doprovodu.
„Dal nám zabrat. Zatím je dost vydìšený.“
„Tak ho radši nejdøív trochu zklidníme. Bereniko, pøiprav sedator,“ naøizuje.„Bude mít tak kolem dvaceti kilo,“ odhaduje, aby mohl spoèítat dávku.
Za ètvrt hodiny se všichni tøi skláníme nad spícím a u¾ pouze jednouchým psem. Zvíøe má po celém tìle nìkolik zranìní, vìtšinou èerstvých. Kryštof rány peèlivì èistí. „Musel se nìkde porvat, tohle mu zpùsobily jiné zuby,“ soudí. Ukazuje na pohmo¾dìná místa. „Tohle spíš vypadá jako od nìjaké tyèe. Ale jako tulák se nenarodil, musel být na øetìzu, podívejte na ten sedøený, olysalý krk. Nohy má pøitom stavìné dobøe, kosti jsou pevné, tak¾e ve štìnìcím vìku byl ¾ivený správnì. Teï mu budou tak dva a pùl a¾ tøi roky.“
Kdyby pacient nevypadal tak zubo¾enì, byla by to vlastnì moc krásná, zlatohnìdá border kolie sprsknutá s labradorským retrívrem. Takový pes má pøedpoklady pro pøátelskou náturu, inteligenci, lovecké pudy a potøebu dostatku pohybu. Tì¾ko soudit o agresivitì, to u¾ zále¾í na jeho pøedešlých zkušenostech. Ke svým zranìním mohl pøijít pouze v sebeobranì.
„Myslím, ¾e bude vychovatelnej,“ potvrzuje mé myšlenky ošetøovatel.
„Akorát ¾e bez toho ucha si ho nikdo nevezme. Ten zùstane v útulku a¾ do dùchodu,“ pøedpovídá mu se zachmuøeným výrazem sudièky, je¾ navzdory svému pøesvìdèení musí vyøknout zápornou vìštbu.
Zaèínám tušit, ¾e mi tahle vìta uvízne v hlavì a s úpornou palièatostí se tam bude dr¾et hodnì, hodnì dlouho. Probíhá to tak v¾dycky, kdy¾ mám dojem, ¾e bych mohla zvíøeti pomoci.
Po skonèení ordinaèní doby uklízíme s Kryštofem ordinaci. Lékaø pøerovnává krabièky lékù, které jsme v rychlosti vytáhli ze skøíòky a nevrátili zpìt. Já se chopím kýblu s hadrem. Operaèní i vyšetøovací stùl sice otíráme po ka¾dém pacientovi, pøesto je potøeba ho na konci pracovního dne dùkladnì vydezinfikovat. Setøít se musí také podlaha.
Pøi práci pokukuju po svém nadøízeném. Vypadá roztomile, jak se soustøedí na pøepoèítávání lahvièek pøed chystanou objednávkou. V plášti mu to sluší, pùsobí dùle¾itì – èím¾ se ovšem potvrzuje pouze fakt, ¾e podléhám syndromu uniforem. Kryštofa si pøitom vá¾ím pøedevším za jeho laskavost a obìtavost. Tenhle chlap ztìlesòuje všechny moje pøedstavy nejen o ideálním mu¾i, ale o ideálním èlovìku vùbec.
Všimne si, ¾e ho sleduju, a zarazí se. „Promiò, nevnímal jsem. Potøebovala jsi nìco?“ Dívá se na mì svýma laskavýma oèima, a ani¾ by to tušil, rozechvívá ve mnì nejistotu. Obvykle se nestarám o to, jak vypadám, ale kdy¾ na mì spoèine jeho pohled, najednou si uvìdomuju, co všechno jsem mohla dnes ráno udìlat lépe. Vyèesat si vlasy vysoko, proto¾e mi jednou podobný úèes pochválil. Nanést na víèka trochu vínové barvy, proto¾e ta krásnì kontrastuje s mými zelenými duhovkami…