Neznámí Èeši, na které mù¾eme být hrdi Opustili svou zemi v rùzných obdobích a za rùzných okolností, pøesto nepøestali být Èechy. Mnozí se ve svìtì neztratili a proslavili se v rùzných oborech od Tasmánie a¾ po USA.
Dušan Houfek 6. 12. 1920 – 22. 4. 2008
Pocházel z rodiny bankovního úøedníka, vystudoval ètyøleté gymnázium a pak pokraèoval na vyšší prùmyslové škole letectví a automobilismu. Stal se konstruktérem v plzeòské škodovce a vypomáhal svému strýci ve švihovském mlýnì. Strýc byl gestapem zatèen po atentátu na Heydricha a skonèil svùj ¾ivot v koncentraèním táboøe. Aby neskonèil jako on, rozhodl se s kamarádem v roce 1944 uprchnout. Cesta pøes Slovensko a Maïarsko nebyla bez obtí¾í. V Budapešti byli zatèeni jako špioni a putovali do zajateckého tábora. Povedlo se jim utéci a pokraèovali dál na Balkán.
Dušan Houfek s rodinou
V Chorvatsku se zaøadili do partyzánského oddílu a krátce na to do 1. èeskoslovenské brigády Jana ®i¾ky z Trocnova, kde Houfek pùsobil jako øidiè. Byl vá¾nì zranìn a pak a¾ do konce války byl v lazaretu. Vrátil se domù, a proto¾e byl jazykovì dobøe vybaven (Aj, Fr, Nìm, Šp i Srbochorvatština) nechal se najmout jako tlumoèník peruánskou ambasádou v Praze. Navázal pøátelství s jejich velvyslancem, kterého doprovázel po Èeskoslovensku a Evropì. Na jaøe dostal od prezidenta Beneše medaili za chrabrost, pak z rukou ministra obrany o odznak èeskoslovenského partyzána. Pøesto po únoru 1948 mu nastaly problémy. Byl pro výstrahu na tøi dny zatèen a pochopil, ¾e bude muset zase odejít z republiky. V té dobì byl ¾enat a s man¾elkou utekli pøes Šumavu a Nìmecko a¾ do Itálie. Vízum do Peru mìl pøislíbeno.
V Limì na radu jednoho krajana se rozhodl zkusit pracovat v cukrovarnictví. Jeho dìdeèek býval øeditelem v cukrovaru, ale cestu v daleké zemi si musel vyšlapat sám. Zaèal pracovat v továrnì a studoval vše o zpracování cukrové tøtiny. Mìl technický talent a navrhoval rùzná zlepšení a inovace, brzy se vypracoval na vedoucího in¾enýra podniku. Pak se pøihlásil do oblasti na severozápadì Peru, aby pomohl vybudovat cukrovary i tam. Ten chudý a divoký kraj na úpatí And si zamiloval. V roce 1959 odjel do Panamy, kde se podílel na výstavbì dalších cukrovarù, ale pak se natrvalo vrátil do tohoto kraje. Dál pracoval v cukrovaru, poøídil si dùm ve vesnici Pucalá, kde se ¾enou vychovávali ètyøi dìti. V roce 1968 se zmìnila politická situace v zemi. Stát se zaèal podílet na øízení ve všech oblastech prùmyslu i zemìdìlství, vznikají dru¾stva. V cukrovaru v Chiclayo si ho zamìstnanci zvolili pøedsedou, a pøesto¾e hospodáøskému zázraku u¾ docházel dech, cukrovarnictví pod Houfkovým dohledem se daøilo.
V té dobì byl prezidentem ústøedního Svazu zemìdìlských dru¾stev v Peru. V roce 1972 byl pozván jako vá¾ený host do Škodových závodù do Èeskoslovenska na inspekci elektrotechnického vybavení, objednané peruánskou vládou (u StB byl veden jako emigrant). V Peru se opìt zmìnila politická situace, vládla armáda a technokraté, po prezidentských volbách v roce 1980 byla ustanovena civilní vláda. Opìt nastávají rozsáhlé zmìny, zaèíná privatizace. Houfek toho vyu¾il a zprivatizoval pìtatøicet hektarù pozemkù v Pucalá. Dal práci desítkám lidí, postavil nemocnici a nìkolik škol pro dìti z nejchudších rodin. Propojil cukrovary z okolních vesnic, vyu¾il prastaré kanály z doby Inkù k zavla¾ování cukrové tøtiny, èím¾ delší dobu prodlou¾il zrání a obsah cukru. Zaslou¾il se o prosperitu a zlepšení ¾ivotních podmínek obyvatelù kraje. Jeho podnikùm se dál daøilo a své rozlehlé hospodáøství svìøuje dìtem. Zaèal se více šetøit a vìnovat èas svým zálibám a koníèkùm. Byl milovníkem velkých automobilù a také sbíral staro¾itnosti, které nacházel v okolí. Legendy vyprávìly o ukrytém dávném pokladu, a tak se tam objevovali archeologové i tlupy vykradaèù. Nebyl zájem jen o pøedmìty z doby Inkù, ale i o ještì starší civilizaci záhadného království Moche. V roce 1987 se v pìtimetrové hloubce uvnitø kopce Huaca Rajada, le¾ícího pøímo v areálu jednoho z Houfových cukrovarù, uèinìn pøímo historický objev. Byla nalezena bájná hrobka Pána ze Sipánu, zasypaná velkým mno¾stvím zlata. Houfek, jako majitel pozemku mìl nárok z nalezeného pokladu. On se ale rozhodl splatit dluh Peru, která mu jako uteèenci dala domov a vzdal se podílu ve prospìch státu.
Dnes na místì nálezu stojí ohromné muzeum a davy turistù tak za vitrínami mohou obdivovat úchvatné zlaté šperky.
Z pùvodní pra¾ské rodiny Houfkova mladší sestra ¾ila v Argentinì a bratr Oliver se stal v Praze významným architektem (sto devítimetrový mrakodrap na Pankráci).
