SeniorTip

Příběhy zemské atmosféry -
aneb Za vše může klima nebo počasí (7)

Pravěk a starověk

V několika dalších pokračováních se nyní chronologicky seznámíme s osobnostmi, které v celé dlouhé historii tu zcela, tu alespoň občas podlehli vábení a provokacím naší zemské atmosféry a významně se podílely na odhalování jejích tajemství. Začneme-li pravěkem, pak se samozřejmě jedná o osobnosti naprosto anonymní, kteří (kromě tlaku vzduchu), na vlastní kůži poznali všechny klady i zápory všech dalších meteorologických prvků a jevů. Tedy tepla a mrazu, vlhkosti i sucha, větru, slunečního svitu, deště, sněžení, bouří, blesků atd., čímž jsme bleskově prolétli pravěkem…

První historicky ověřená jména opravdových osobností se objevují ve starověku, kde snad většina řeckých filozofů byli polyhistorové, neboť vlastně ovládali veškeré tehdejší vědění! A tak už Thales z Milétu (* asi 625 př. nl.), který poznal pravý úhel v trojúhelníku nad průměrem kterékoliv kružnice, začal uvažovat o různých povětrnostních jevech. Považoval například za podstatu všeho vodu a poznal elektrické vlastnosti jantaru, ale nedovedl je dát do souvislosti s bouřkou. Na Thaleta navázali „atomisté“ Leukipppos (* asi 500 př.nl.), který objevil zákon kauzality – že nic se neděje náhodně a vše má svou příčinu a následek, a Demokritos (* asi 470 př.nl.). Oba jako první poznali na pak dva a půl tisíce let zapomenuté částice hmoty - atomy.

Následuje nezapomenutelný Platón (* asi 427 př.nl.), který v jednom ze svých zachovaných dialogů poprvé užil termínu „meteorologia“. Bylo to v rozhovoru o věcech ve vzduchu, různých přírodních jevech i nebeských tělesech. A to už se dostáváme v tomto našem přehledu k Aristotelovi, který se narodil roku 384 př.nl.

Tento snad největší řecký myslitel navazoval nejen na už zmíněné filozofy, ale i na prvního historika a geografa Hérodota (* asi 484 př.nl.) Ten procestoval téměř celý tehdy známý svět od Gibraltaru na západě až k řece Indu na východě a od Skytie na severu po dnešní Ethiopii na jihu. Kromě jiného si všímal v jednotlivých oblastech i významných rozdílů mezi charakteristickými znaky podnebí a tím se vlastně stal prvním klimatologem.

Aristoteles pak jeho postřehy rozvedl a usoudil, že na Zemi je pět podnebních pásů, z nichž obyvatelné jsou pouze dva! Domníval se na příklad, že na sever od Skytie, což byla oblast přibližně na území dnešní Ukrajiny, leží bájná Thule, zem, kde stále sněží. Na jihu v Africe že je pak naopak příliš velké vedro, a tak v těchto oblastech člověk nemůže trvale žít. A ať máme za sebou Aristotelovy omyly, musíme ještě poukázat na několik dalších. Vítr nebral jako pohyb vzduchu, ale stejně jako u bouřek viděl i zde příčinu v suchých a vlhkých parách. Pomineme-li tyto jistě snadno omluvitelné omyly, vždyť neznal žádné meteorologické měřicí přístroje, pak všichni historici uznávají, že se do dějin filozofie a vědy zapsal nesmazatelně. Používal totiž už formální logiku a položil základy filozofie a mnoha dalších humanitních i přírodních věd! Ve svém pojednání „Metéorologika“, je nauce o zemském ovzduší věnována podstatná část. A tím se Aristoteles stal nejen otcem meteorologie, ale i kmotrem zemské atmosféry, neboť začal používat i tohoto pojmu. Za jeho asi nejdůležitější objev v této problematice lze pak považovat to, že poznal a popsal koloběh vody na naší planetě, což je jeden z nejdůležitějších přírodních procesů, jehož první fáze se odehrává v naší atmosféře dodnes, je nad Slunce jasné!

K těmto velkým osobnostem 4. století př.nl. ale můžeme klidně přiřadit i Alexandra Velikého – Makedonského (* 356 př.nl.), snad nejúspěšnějšího válečníka všech dob. Možná ale překvapí, že během válečných tažení, která probíhala jak na souši, tak i na moři, byla prováděna dosti zajímavá přírodovědná pozorování, i když hlavním jejich cílem nebylo poznání zemského ovzduší, ale zmapování dobytých území…

Už ve starověku se někteří anonymní „koumáci“ pokoušeli provádět jakási „atmosférická měření“ a začali měřit dešťové srážky. V Indii už ve 4. století př.nl. jich na návětří Himalájí byl v letním období vždy naprostý přebytek, v Palestině pak už v 1. století př.nl. měřili srážky ze zcela opačného důvodu. Zde byl dokonce už princip měření velmi podobný našemu současnému, tedy měřila se výška vody, napršené za určitou dobu do nějaké nádoby! Někdy kolem roku 230 př.nl. přišel Philon z Byzance na to, že se leccos teplem roztahuje, tedy na princip termoskopu, i když přístroj samozřejmě vyrobit nedovedl.

Je také zajímavé, že srážkoměr vlastně soupeří s větrnou korouhvičkou o „titul“ nejstaršího meteorologického přístroje. Přesné období „zavedení větroměru“ neznáme, ale jakmile se lidé ve starověku pustili na moře, museli používat „něco“, čím určovali alespoň směr větru. A tak je historicky doloženo používání větrné korouhve v Athénách na tzv. „Věži větrů“ také už počátkem 1. století po.nl.

Bohužel rozvoj všech přírodních věd skončil s antikou a po celý středověk zachraňovali čest na poli lidského poznávání zemské atmosféry pouze mořeplavci, kterým zde bude později věnována samostatná pozornost.

Vladimír Vondráček

* * *
Foto Wikipedie
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
10.06. 08:34	Von	Další poděkování
10.06. 03:18	Ivan
09.06. 21:14	EvaP.
09.06. 19:05	Von
09.06. 18:39	olga janíčková
09.06. 14:10	Jaroslava
09.06. 10:59	Vesuviana
09.06. 06:49	Přemek

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás