Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Josef Václav Sládek, básník a pøekladatel

(27. øíjna 1845 - 28. èervna 1912)

Básník Josef Václav Sládek byl jednou z hlavních èeských literárních osobností druhé poloviny devatenáctého století a zaèátku století dvacátého. V dnešní dobì mo¾ná nìkteré jeho verše zní pøepjatì a pateticky, ale vím od obou svých babièek, které se v dobì Sládkova ¾ivota do¾ily dospìlosti, ¾e byl jako básník a velký vlastenec velmi ctìn. Byl ve svém patosu opravdový; on to skuteènì tak cítil – a v té dobì nebyl sám. Slova, která u¾íval, mìla tehdy v sobì pravdu, nebyly to pouhé fráze, i kdy¾ se mluvilo o vlasti, o vlastenectví… Mnohé jeho básnì se èetly ve školách i v dobì mého dìtství, a proto¾e byly snadno zapamatovatelné, leckdy si èlovìk ani neuvìdomil, ¾e se nejednalo o lidovou slovesnost; obzvláš» to platí o jeho verších pro dìti.

Josef Václav Sládek se narodil 27. øíjna 1845, podle nìkterých pramenù u¾ 25. øíjna, ve Zbirohu. Jeho otec Petr Sládek (1816–1908) mìl jednak malé hospodáøství a jednak byl zednickým mistrem, pozdìji dokonce stavitelem. Maminka Antonie, rozená Mizerová, byla dcerou pekaøského mistra. Podle nìkterých pramenù rodina Sládkova bydlela ve stavení po otci paní Sládkové, které je dnes na námìstí T. G. Masaryka è. 28, kde sídlí Mìstské vlastivìdné muzeum a muzeum J. V. Sládka. Na domì je pamìtní deska od sochaøe Antonína Odehnala (1878–1957).

Josef Václav byl nejstarším z pìti dìtí a byl od dìtství pomìrnì churavý, stonal s plícemi. Tatínek byl velmi pøísný, byl velký ètenáø i vlastenec, ale maminku Sládek zbo¾òoval. Od ní se nauèil mnohé písnièky a pohádky. Jeho první uèitel Antonín Kraus podle jeho vzpomínek vyprávìl rùzné èeské povìsti. Vzpomínal také na milé chvilky v Sýkorovì mlýnì „u tety“ pod obci Tøebnuška, dokonce na to vzpomnìl v básni „Ve mlýnì“ ze sbírky „Na prahu ráje“ z roku 1883.

Do školy chodil Josef ve Zbirohu; pøedpokládalo se, vzhledem k jeho chabému zdraví, ¾e pùjde na studie, pravdìpodobnì u¾ od poèátku, ¾e se stane knìzem. Zbiro¾ský faráø ho na studium pøipravoval.

V roce 1856 se pokoušel o vstup na pra¾ské Staromìstské piaristické gymnázium v Klementinu, kde neuspìl. Úspìšnou pøijímací zkoušku slo¾il a¾ další rok na Novomìstském piaristickém gymnáziu v Panské ulici, ale zároveò docházel do Budèe, na rohu ulice V tùních a ®itné, co¾ byla vzorná hlavní škola, kde byl øeditelem její zakladatel – lékaø a pøírodovìdec Karel Slavoj Amerling (1807–1884). Zde si doplòoval vìdomosti, které si ze Zbirohu nepøinesl. Budeè se stala pozdìji uèitelským ústavem. Pravdìpodobnì zde získal Josef Václav Sládek první základy ke svému pozdìjšímu koníèku – fotografování, proto¾e Amerling se zabýval chemií a také pøedchùdkyní fotografie – daguerrotypií.

Ale na gymnáziu mìl Sládek potí¾e s jedním profesorem, který ovlivnil celý uèitelský sbor, a tak v roce 1862 pøešel do sexty na akademické gymnázium, které tehdy sídlilo na nábøe¾í. Byla to tenkrát škola, v ní¾ studovali nejvýznamnìjší osobnosti naší kultury, nìkdy u¾ v druhé generaci. Mezi Sládkovy spolu¾áky patøili napøíklad Klicperùv syn, pozdìjší spisovatel Ivan Klicpera (1846–1881), Èelakovského syn Jaromír Èelakovský (1846–1914), budoucí právník a historik, který se stal Sládkovým pøítelem. Spolu¾ákem byl také pozdìjší básník Svatopluk Èech (1846–1907). Dalším pøítelem Sládkovým se stal hrabì Václav Robert Kounic (1848–1913), èeský politik a mecenáš a budoucí švagr Antonína Dvoøáka. Pøátelství s Kounicem bylo pro Sládka významné pøedevším v tom, ¾e svìtaznalý hrabì mu otevøel obzory do svìta a pomáhal mu se studiem angliètiny a francouzštiny a pøedstavoval mu díla významných svìtových spisovatelù. On také zasadil do hlavy Sládkovy myšlenku, ¾e studium teologie by pro nìj nebylo to pravé.

Pobyt na akademickém gymnáziu zpùsobil, ¾e se Sládek zaèal pokoušet psát básnì. Na gymnáziu byly dva literární spolky Vltavan a Oreb. V Orebu byl pøedsedou Èelakovský, který, kdy¾ si pøeèetl spolu¾ákovy verše, souhlasil s jejich uveøejnìním. Sládkovy básnické pokusy ale nejsou známé, proto¾e ¾ádný exempláø jeho „vydaných“ studentských básní se nedochoval a on sám své poznámky pøed smrtí spálil.

V roce 1865 ukonèil Sládek støedoškolská studia maturitou a rozhodl se, ¾e knìzem nebude, co¾ vzbudilo odpor rodièù a rozkol v rodinì, i kdy¾ ne na celý ¾ivot. Otec ho dále odmítl na studiích podporovat a Sládek se musel jako mnoho studentù ¾ivit kondicemi, pozdìji si pøilepšoval honoráøi za pøeklady. Zaèal studovat pøírodní vìdy, matematiku a fyziku, ale ji¾ na poèátku zjistil, ¾e matematika pro nìj není a od druhého semestru si zapsal pøírodní vìdy. Pøedpokládal nejdøív, ¾e bude støedoškolským profesorem. Dost èasto však Sládek bìhem studií stonával a míval i deprese, tak¾e i v období pøednášek býval u rodièù ve Zbirohu.

V roce 1865 se oba studentské spolky – Vltavan a Oreb – spojily a vznikl Ruch, v nìm¾ mìl Sládek velmi významné místo. Pro zajímavost uvádím, ¾e se èlenové Ruchu scházívali v pivovaru „U Primasù“, který byl na rohu Václavského námìstí a Štìpánské ulice, tam, kde je dnes Komerèní banka.

Sládek zaèal mít na starosti i finance Ruchu a zároveò se mladí spisovatelé sna¾ili o udr¾ení èasopisu Lumír, zalo¾eného v r. 1851 Ferdinandem Bøetislavem Mikovcem (1826–1862), který nedávno zemøel. Sládek psal do rùzných èasopisù. O jeho literárním debutu ve vá¾ném, nikoliv pouze studentském, èasopisu jsou rùzné údaje. ®e psal u¾ v lednu 1866 do Kvìtù pod pseudonymem Josef Bavor, ¾e pod svým jménem uveøejnil první báseò „U zpovìdi“ ve Svìtozoru na jaøe 1966. Jiné prameny uvádìjí, ¾e tato báseò vyšla právì v Lumíru.

Z poèátku byl Ruch orientován pøedevším na pùvodní èeskou literaturu, pozdìji se Sládek sna¾il, aby se ètenáøi dozvìdìli nìco o svìtové literatuøe, zvláštì kdy¾ mìl za sebou první pøeklad Byronova „Korzára“ (The Corsair) a „D¾aura“ (The Giaour) s orientálním námìtem – „d¾aur“ je z hlediska muslimského „nevìøící“. Ukázka z „Korzára“ byla uveøejnìna v èasopisu Kvìty, který v té dobì redigoval básník Vítìzslav Hálek (1835–1874).

V roce 1867 uveøejnil v Kvìtech Sládek revoluèní báseò „Z irských melodií“, kde slovo „irský“ mohlo být snadno nahrazeno „èeský“. Na jaøe 1868 Sládkovi pomohl pøítel Èelakovský a jeho bratr Ladislav s jeho chabými financemi, kdy¾ mu dopomohli k místu asistenta Muzea království Èeského v Praze v jeho tehdejším sídle v Nosticovském paláci Na pøíkopech 20, kde je dnes ®ivnostenská banka.

V souvislosti s pøipravovanou slavností polo¾ení základního kamene k Národnímu divadlu pøipravoval Sládek slavnostní vydání almanachu Ruch. S ním zpoèátku spolupracoval Svatopluk Èech, jeho¾ báseò „Husita na Baltu“ se právì v tomto almanachu objevila. Dalšími Ruchovci byli Eliška Krásnohorská (1847–1926), Rudolf Pokorný (1853–1887) a Ladislav Quis (1846–1913). Ruchovci pøispívali do èasopisu Osvìta, který redigoval básník Václav Vlèek (1839–1908) a zamìøili se pøedevším na zále¾itosti èeské, co¾ pozdìji vyvolalo spory s další skupinou vlasteneckých spisovatelù, zamìøených na vzdìlávání èeských lidí v literatuøe svìtové. Sládek bìhem ¾ivota patøil do obou skupin nebo naopak – byl svùj.

V almanachu uveøejnil Sládek pod svým jménem básnì o èeském venkovì, pøípadnì milostnou lyriku. V té dobì se toti¾ seznámil na sokolském plese se sleènou Emílií Nedvídkovou (1851–1874), dcerou úspìšného podnikatele a starosty Poèátek Aloise Nedvídka (1825–1893). Revoluènìjší a vlastenecké básnì byly napsány pod pseudonymem Vojtìch Èerný.

Rok 1868 byl pro Sládkùv ¾ivot pøelomový. Uva¾oval, jak se dostat ze svých pocitù rozervanosti – ¾e by se mìl vydat na cesty. Ponìkud ho k tomu kroku popohnalo to, ¾e zaèal pro své revoluèní projevy být sledován policií. Rok 1868 byl toti¾ pro èeský národ zvláš» obtí¾ný. Bylo to po rakousko-uherském vyrovnání v prosinci 1867, kdy Habsburkové z obavy pøed Slovany dali pøednost Maïarùm jako jakýmsi „spoluvládcùm“. V dùsledku toho byly v Èechách mnohé protestní akce, a pochopitelnì i policejní protiopatøení, je¾ vedly na podzim 1868 k vyhlášení stanného práva. Zároveò Sládek uva¾oval o jakémsi „rychlejším“ nástupu k profesuøe a tím i k mo¾nosti se o¾enit s Emílií. Pøerušil studium a chystal se na cestu. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e dokonce pronesl nìjakou protivládní øeè na shromá¾dìní v Šárce, ale nìkteøí literární historikové to pova¾ují za nepravdìpodobné. Jinou burcující øeè prý pronesl na ®ofínì. Urychlilo to ale jeho rozhodnutí k odjezdu.

Pùvodnì poèítal s tím, ¾e pùjde do Anglie, ale vydavatel Národních listù a politik Julius Grégr (1831–1896) ho seznámil s Èechoamerièanem z Chicaga Karlem Alexandrem Cadishem, který hledal uèitele èeštiny pro svého syna. Rozhodl se tedy pro Ameriku. Peníze na cestu získal jednak od spolku Svatobor, dále od Julia Grégra jako zálohu na èlánky do Národních listù a pak výpomocí pøátel. Velmi ho povzbuzoval Vojta Náprstek (1826–1894), který se nedávno po desetiletém pobytu vrátil z Milwaukee ve Wisconsinu ve Spojených státech, kde se stal duší èeských krajanù. Doufal, ¾e se Sládkovi podaøí více, ne¾ jemu, toti¾ najít v USA útoèištì pro zbídaèelé krajany, a ¾e najde zpùsob zorganizovat jakousi èeskou krajanskou základnu. Sládek ale také pøedpokládal, ¾e bude sbírat pøírodniny pro Muzeum království Èeského. Svou cestu bral jako jakousi slu¾bu èeskému národu; pravdìpodobnì za jiných okolností by do ciziny nejel. Sám si stanovil tøi hlavní cíle: poznání americké kultury, politiky a pøírody, dále sbírání pøírodnin a za tøetí spojení s krajany a jejich zapojení do èeské zále¾itosti doma.

Bìhem èervna se rozlouèil s rodièi. Jel pøes Drá¾ïany, Berlín, Magdeburk do Brém. Odtud odjel na jih pøes Hannover, Darmstadt, Heidelberg, Frankfurt, Štrasburk, do Švýcarska - do Basileje, Kostnice a Curychu. V Kostnici a v Curychu se zúèastnil demonstrací zde pøítomných Èechù k Husovu výroèí a pøísahal pøi Husovì památce vìrnost èeskému lidu. Udìlal si výlet kolem Vierwaldstättského jezera a opìt se vrátil do Brém, odkud v polovinì èervence odplul pøes anglický Southampton do New Yorku. Své pocity popsal v mnohých básních, v nich¾ vyjadøoval stesk po domovì, vìtšinou s popisy temného, nehostinného moøe, a zá¾itky vystìhovalcù. Jeho fejetony, zprávy a èlánky vyšly souhrnnì a¾ po jeho smrti – vydal je v roce 1913 literární historik Ferdinand Strejèek (1879–1963) pod názvem „Americké obrázky“. Básnì z tohoto období vyšly v Praze a¾ po Sládkovì návratu.

V New Yorku se nezdr¾el, proto¾e tam se èeští vystìhovalci nevyskytovali. Pomoc Èechùm poøádal Vojta Náprstek v pøístavním mìstì Racine, ji¾nì od svého nìkdejšího pobytu v Milwaukee, na jezeøe Michigan – a tam Sládek smìøoval. Odtud odjel za Cadishem do Chicaga, ale pøedpoklad, ¾e se tam zdr¾í jako vychovatel Cadishova syna z nìjakých dùvodù nevyšel. Odjel parníkem do osady Kewaunee, opìt na Michiganském jezeøe, které èeští pøistìhovalci øíkali Kevaò, a zde nìjakou dobu pobyl u èeského obchodníka. V Kewaunee byl i pùvodní prales a tak o tom napsal v jedné z básní. Navštívil i další prales u Michiganu v zálivu Greenbay. Byl také u Niagarských vodopádù, co¾ ho jako¾to pøírodovìdce zajímalo.

Rovnì¾ zaèal psát velmi pùsobivé básnì o Indiánech. Nejznámìjší je „Na hrobech indiánských“, kde dává do protikladu americkou svobodu, která ho na zaèátku jeho pobytu okouzlila, a dìsivé bezpráví na pùvodních obyvatelích. Zaèal se seznamovat s osudy Indiánù, co¾ ho na celý ¾ivot velice ovlivnilo. Své zá¾itky posílal redakci Národních listù. Jeho básnì s indiánskou tématikou spolu s nìkolika zá¾itky vyšly v padesátých letech minulého století v nádherné úpravì spolu s obrazy Mikoláše Alše ®ivly. Je to tak nádherný kompaktní celek, ¾e èlovìka ani nenapadne, ¾e to nebyl spoleèný zámìr obou umìlcù…

 
 
Nìkdejší budova Èeského národního muzea Na pøíkopech

Opìt nìjakou dobu pobýval Sládek v Chicagu a studoval americkou demokracii, dokonce tam nìkolik èlánkù v èasopisu „Pokrok“ opublikoval. Odjel opìt do okolí Racinu – do Caledonie – za pøítelem Františkem Boleslavem Zdrùbkem (1842–1911), který byl protestantským kazatelem, a jeho¾ nevìstu do Ameriky doprovázel. S ním psal operu „Hus“ na známé èeské melodie s cílem hlavnì mláde¾i pøipomenout její koøeny. Se zklamáním toti¾ zjistil, ¾e Náprstkova a jeho pøedstava jakési pøedsunuté základny Èechù v Americe není mo¾ná. Lidé si zvykli na demokracii, i kdy¾ se jim stýskalo a na vlast vzpomínali, u¾ s návratem nepoèítali, stali se Amerièany. Sládek o tom trpce psal své vyèítavé fejetony pro „Národní listy“ „Ztracená duše“, „Ameriètí Èechové a my“. V Caledonii pùsobil nìjakou dobu Sládek jako uèitel. Zde hodnì psal i pøekládal, napøíklad Longfellowùv epos „Píseò o Hiawatì“ (The Song of Hiawatha), jak Sládek svùj pøeklad nazval. Nìco posílal domù, nìco do redakce místního racinského èasopisu „Slávie“.

Zaèátkem roku 1869 se Sládek vydal na cestu do Mexika. Šel pìšky z Caledonie do Racina, vlakem do Chicaga, pak pøes prérie v Illinois k Mississippi do Saint Louis a odtud parníkem a¾ do Nového Orleansu. Pak pokraèoval po Mexickém zálivu do Galvestonu v Texasu a odtud do Houstonu a dále pìšky do San Antonia. Vzdušnou èarou je to asi tøi sta kilometrù, ale trvalo mu to asi mìsíc, proto¾e i bloudil. Kdy¾ tam celý utrmácený dorazil, hledal práci, nocleh a jídlo – a všude ho odmítali. Nakonec našel kostel, v nìm¾ se polsky zpívalo. Poprosil knìze o nocleh – a nakonec u nìj pobyl pùl roku jako jeho pomocník, kostelník, varhaník a uèitel. Nauèil se tam polsky a španìlsky. V mnohých textech pak na pana faráøe Wincenta Barcyñského vzpomínal. Jezdil s ním po Texasu a sbíral pøírodniny pro muzeum. Setkal se s dalším krajanem, na jeho¾ farmì v High Hill, východnì od San Antonia, se také zdr¾el. Své cesty popsal v pojednáních „Z cesty do Texasu“ a „Jaru vstøíc“.

V Texasu byl unaven, vyèerpán a v depresi – ze stesku po domovì i ze zklamání, ¾e jeho mise u krajanù neuspìla. Psal pomìrnì málo, ale pokud psal, byly to básnì pesimisticky ladìné. Po pùl roce ze San Antonia odešel opìt pìšky do Houstonu - bez prostøedkù. Znovu opakoval cestu Mexickým zálivem, tentokrát jako pomocný lodník na nekryté lodi. Prosil písemnì jednoho ze svých amerických pøátel v Racinu o finanèní výpomoc, aby mìl na cestu dál. Stejným zpùsobem, jako se dostal do Texasu, se vrátil k Michiganu. Pøítel, který mu pomohl, byl významný pozdìjší podnikatel Václav Šnajdr (1826–1894), s ním¾ uva¾oval, jak nalo¾it se saintlouiskými „Národními novinami“. Setkal se s jejich vydavatelem J. B. Bìlohradským a pokoušel se je vzkøísit, i kdy¾ o této dobì nejsou témìø ¾ádné záznamy. Bìlohradský mìl s vydáváním existenèní potí¾e, a tak redakci pøemístil do Chicaga, Sládek tam odejel s ním. O problémech s vydáváním èeských novin v Americe Sládek také psal. Pro nìjaký èlánek dokonce pou¾il pseudonym J. S. Poèátecký, jako vzpomínku na svou Emílii.

V Chicagu se Sládek zabýval otázkami spoleèenskými, politickými a právními. Po krátkém pùsobení v Chicagu se Sládek rozhodl k návratu do Evropy. Mo¾ná doufal, ¾e v souvislosti s prusko-francouzskou válkou v roce 1870 nastane i kladná zmìna pro Èechy. O dobì do jeho návratu nejsou ¾ádné záznamy. Asi v dubnu 1870 odcestoval do Evropy, ale i jeho cesta pøes frontu byla znaènì dobrodru¾ná a nebezpeèná.

Po návratu od roku 1870 do roku 1875 byl redaktorem „Národních listù“. U¾ v Americe se rozhodl, ¾e bude hlavnì „písnièkáøem, který bude burcovat lid“, nepøedpokládal u¾, ¾e bude uèitelem pøírodopisu. Zamìøil se tedy na to, èemu se v Americe „vyuèil“, toti¾ angliètinì, a zaèal uèit na Polytechnickém ústavu království Èeského v Praze. Nejdøív to bylo v Husovì ulici a po roce 1874 pøesídlila polytechnika u¾ jako technika do nové budovy na Karlovì námìstí. Doplnil si v roce 1871 zkoušky a sepsal si uèebnici angliètiny „Prùpravná mluvnice anglického jazyka s pøíklady, výslovností a slovníkem“, která vyšla poprvé v roce 1872. Bìhem Sládkova ¾ivota vyšla ještì dvakrát v pøepracovaném vydání. Podobnì si vypracoval „Anglickou èítanku s úplným anglicko-èeským slovníèkem a výslovností dle systému Walkerova“, která vyšla v nakladatelství Julia Grégra v roce 1875. Walkerùv systém byl slovník výslovnosti z roku 1791 od Johna Walkera, pravdìpodobnì to byl první slovník americké výslovnosti. Dále byl od roku 1872 støedoškolským profesorem angliètiny na Èeskoslovanské akademii obchodní v Resslovì ulici. Na škole je pamìtní deska.

V roce 1872 vyšla „Píseò o Hiawatì“.- Je zajímavé, ¾e pravdìpodobnì Sládkùv pøeklad zapùsobil na skladatele Antonína Dvoøáka natolik, ¾e on sám v dobì o ètvrtstoletí pozdìji zabudoval Hiawathùv motiv do druhé vìty své Novosvìtské symfonie a ¾e pomýšlel na operu s tímto námìtem. Dvoøák se Sládkem se zcela urèitì setkali pøi Kounicovì svatbì v Tøebsku u Vysoké v roce 1877.

V roce 1873 pøevzal Sládek spolu s novináøem a spisovatelem Servácem Hellerem (1845–1922) od Jana Nerudy a Vítìzslava Hálka vedení èasopisu „Lumír“ a udìlal z nìj jakési ústøedí básníkù a novelistù. Do „Lumíra“ pøispívali Jaroslav Vrchlický (1853–1912), Julius Zeyer (1841–1901), dále Jakub Arbes (1840–1914), Jan Neruda (1834–1884), Václav Beneš Tøebízský (1849–1884), Alois Jirásek (1851–1930) a František Herites (1851–1929). V r. 1874 vyšel Sládkovi pøeklad Bret Hartových „Kalifornických povídek“.

Mìl sice nìkolik zamìstnání, ale mohl u¾ uva¾ovat o zalo¾ení rodiny. Svatbu se sleènou Emílií Nedvídkovou mìl 15. záøí 1873 v kostele svatého Jana Køtitele v Poèátkách. Ale u¾ 19. srpna 1874 jeho man¾elka zemøela pøi porodu mrtvého dítìte a Sládkovi se zcela zhroutil svìt. Svou bolest nepøekonal nikdy, pøes š»astné období – i jeho básnì z posledního období jeho ¾ivota, které man¾elku Emílii pøipomínají, jsou velmi dojímavé. Prohloubily se jeho deprese a asi v dùsledku slo¾itých situací, které pro¾il v Americe, u nìj propukl revmatismus. Vzdal se novináøské práce v „Národních listech“ a pozdìji i v „Lumíru“.

 
 
Mikoláš Aleš ®ivly - Voda

Vzpomínky na Ameriku a pøipomínku své zemøelé ¾eny vylíèil ve svých básních, které vyšly pod titulem „Básnì“ v roce 1875 v nakladatelství Eduard Grégr a Ferdinand Dattel. Vìnoval je „památce mé drahé ¾eny Emílie“. Obsahovaly pøedevším jeho lyriku z Ameriky, jeho stesky a smutné nálady pøi vzpomínce na domov a své drahé a srovnání údìlu Èechù s Indiány, tj. básnì „Na hrobech indiánských“, „Hrob Indiánùv“.

Jeho rozpolo¾ení z té doby je zøejmé z jedné z básní:
„A komu je to k zoufání
jen pøiznej si, ¾e tomu tak —
po moøi spustlý pluje vrak,
kdo ¾e ho dbá, kdo zachrání!?“
Postesknutí je jasné i z další básnì, nazvané „Doslov“:
„A pøijde po mne tisíc jiných —
ké¾ nouze o nì v Èechách není,
a ké¾ jim Bùh dal lepších písní
a trochu ménì utrpení!“


Julius Zeyer – a pøedevším Jaroslav Vrchlický, který se v roce 1877 vrátil ze svého pobytu v Itálii, se ho sna¾ili pøesvìdèit, aby se do „Lumíra“ vrátil. Stal se tedy jeho redaktorem a¾ do roku 1898.
V roce 1877 byl Sládek spolu se Zeyerem v létì nìkolik týdnù v Dánsku, Norsku a Švédsku. Na základì znalosti švédštiny pøelo¾il pozdìji – v roce 1891 „Píseò o Frithiofovi“ (Frihjofs saga) od švédského básníka Esaiase Tégnera (1782–1845) z vikingského údobí 8. století v Norsku.

Vrchlický v té dobì navštìvoval pøednášky a dýchánky v salónu spisovatelky Sofie Podlipské (1833–1897), se kterou si bìhem svého italského pobytu dopisoval. U Podlipské se scházívala vlastenecká spoleènost, docházely tam i èeské vlastenky. Spoleènost poøádala také výlety do okolí Prahy. Na dýcháncích bývaly sestry Veselé – Bo¾ena (1853–1938) a Marie (1856–1936). Pøi výletu do Podhoøí u Prahy, nyní èásti Prahy 8, Sládek vyznal v létì 1878 Marii lásku a 14. èervence 1879 se vzali.

Spoleènost se vzájemnì povdávala a po¾enila – Vrchlický se o¾enil s dcerou Sofie Podlipské Ludmilou (1861–1915) a jeho bratr Bedøich Frída (1855–1918) si v roce 1883 vzal Mariinu sestru Bo¾enu.
Roku 1880 se Sládkovùm narodila dcera Helena (1880–1946). Paní Marie vrátila Sládkovi štìstí, proto¾e mu vytvoøila láskyplný domov a obìtavì se o nìj v jeho tì¾ké nemoci, obzvláštì na konci ¾ivota, starala.

Po osmdesátém roce psal Sládek mnohem víc. V roce 1880 vyšla sbírka „Jiskry na moøi“ na téma básnì ze sbírky pøedchozí. V ní je známá báseò „Byli jsme a budem“. Štìstí rodinného ¾ivota se odrá¾í ve sbírce „Svìtlou stopou“ z roku 1881. Další byla sbírka „Na prahu ráje“ z roku 1883, vìnovaná Vrchlickému a Zeyerovi, ze které byla u¾ uvedená vzpomínka „Ve mlýnì“, kde byly upomínky na dìtství, na smutné události èeské zemì, ale také u¾ první náznaky Sládkových sociálních témat. V pøípadì rùzných tragédií, a» u¾ indiánských nebo èeských dìlnických, pou¾íval Sládek velmi úsporné vylíèení situace a tragédie v závìru tìchto básní bývala vylíèena zkratkou, napøíklad báseò „Zedník Kára“, který nemocen a nucen vylézt na vì¾ kostela pøed návštìvou kardinála, aby pøemaloval kacíøský obraz, skonèí pøed kardinálovým koèárem s roztøíštìným tìlem.

V roce 1883 zaèal vedle obchodní akademie a techniky pøednášet angliètinu i na univerzitì.

V roce 1884 vznikla sbírka „Ze ¾ivota“, vìnovaná památce básníka Vítìzslava Hálka, kde je první básní èasto recitovaná „Má rodná mluvo, ty drahý skvoste“. Vedle vlasteneckých básní jsou zde i cizí témata – z Irska i Orientu. Sládek leckdy ve svých básnických zkratkách u¾ívá doslova „šibenièního humoru“, jako v básni „Za chlebem“ ze „Dvou romancí z hladu“:

„Ještì ránu kladivem
a pak jednu sekerou,
potom mù¾e na týden
tesaø hodit zástìrou.
Dnes si páni pøivstali,
odsouzence vedli tam,
pøipjali ho na slunce
na ten otesaný trám.
Pacholek si boty vzal,
havran chutì kloval v leb,
soudce zýval: ´To je tí¾,
dobývat si denní chléb´.“


I další báseò „Bùh“, vìnovaná Jaroslavu Vrchlickému, tentokrát z indiánského prostøedí má také rychlý dìjový spád:

„Já vidìl Boha. – Kdys na Susquehanì
já, bílý vlk, byl hostem Indiánù;
dali mi vše, co mìli v nuzném stanu –
dvì dítky pøed ním hrály si jak na lanì.
V tom èlunu objevil se na øece manì
v nìm bílý chlap! – v tom blesk, a slyšet ránu
a vzkøik! – a dítì svalilo se v stranu,
– však také èlun se zaèal klonit k stranì.
Chlap k Bohu øval – a vír jen kypí, šlohá!
Ty minuty, to vìènost! Bùh byl nìmý.
Teï v propasti bílými peøejemi
se nad ním vzpjala velká ruka Boha!“


Doklad o Sládkovì fotografickém koníèku je èlánek z „Lumíra“ v roce 1886 nazvaný „Fotografie momentní“. V dobì digitálních fotoaparátù má velkou cenu historickou a mù¾e být úsmìvným porovnáním, jak za jeden a ètvrt století technika fotografie pokroèila. Sládek pou¾íval fotografií pro své zkoumání pøírody, ale nìkdy i pro zábavu, jak o tom svìdèí jeho ¾ertovné portréty, které lze vidìt ve zbiro¾ském muzeu. Z roku 1887 je jeho jediný pokus o dramatickou tvorbu. Byl v ní ovlivnìn tehdejším uznávaným dramatikem Františkem Vìnceslavem Jeøábkem (1836–1893). Napsal jednoaktovku „Práce“, kterou však cenzura zakázala. Literární kritikové a historikové se shodují v tom, ¾e jeho idea, ¾e v budoucnosti se prací lidstvo osvobodí z nadvlády kapitálu je myšlenkovì mlhavá a ¾e autor nezvládl dialogy.

 
 
Pamìtní deska na Èeskoslovanské obchodní akademii

V roce 1887 vznikla sbírka „Sluncem a stínem“, kde oním stínem byly vzpomínky na zemøelou man¾elku, ale i su¾ující bolestná nemoc. Ve sbírce je opìt jedna z èasto pøednášených básní „Èeské krajinì“: „Ó, kraji rozsáhlý v šíø i v dál…“

V roce 1887 vznikla první sbírka poezie pro dìti, urèená pøedevším dceøi Helence „Zlatý máj“, v r. 1888 další „Skøivánèí písnì“. Ze „Skøivánèích písní“ je opìt jedna známá báseò „Slovanská lípa“, kterou zhudebnil hudební skladatel Václav Dobiáš (1909–1978). Ale mnoho písnièek z této sbírky zhudebnil u¾ v roce 1886 skladatel Karel Bendl (1838–1897).

Sládek si uvìdomoval, ¾e bì¾ná literatura nutí dìti k pøedèasné dospìlosti, uvádìl, ¾e je zapotøebí „v¾iti se do mysli dìtské a býti sám dítìtem.“ Jeho básnièky jsou srozumitelné do dneška.
Roku 1887 vyšly i „Selské písnì a èeské znìlky“, obsahující básnì opìvující èeskou krajinu; opìt známá: „Velké, širé rodné lány“, kterou zhudebnil Josef Bohuslav Foerster (1859–1951). Jsou tam dále hlavnì básnì s tématikou promìny èeského venkova, jak je èeský rolník zbavován své pùdy: „Ne, ta moje pole“, „A» velcí toho svìta“, ale i „Píseò vystìhovalcù“ s tématem z doby Sládkovy plavby za oceán, jak naši lidé odjí¾dìli za moøe z dùvodu, ¾e zde ztratili ob¾ivu ze svých polí.

V roce 1891 vyšly „Starosvìtské písnièky“ a „Smìska“, kde se Sládek pokoušel o urèité napodobení „Ohlasù“ Františka Ladislava Èelakovského (1799–1852). Po roce 1890 se vìnoval více pøekladùm. Jedny z prvních té doby byly „Hebrejské melodie“ (Hebrew Melodies) od Georga Gordona Byrona (1788–1824).

V Lumíru vyšla øada ukázek Sládkových pøekladù – napøíklad Bret Hartùv „Blázen Five Forkský“ (The Fool of Five Forks), „Gentleman z La Portu“ (A Gentleman of La Porte)

Roku 1891 u¾il Sládek svoji polštinu, které se nauèil v Americe a pøelo¾il „Konrada Wallenroda“ od polského národního básníka Adama Mickiewicze (1798–1855). Vrchlický v roce 1891 vyhlásil o soutì¾ o nejlepší pøeklad básnì Allana Edgara Poea (1809–1849) „Eldorado“ pro soubor Poeových básní, který zrovna zpracovával. Sládek ale vítìzem nebyl, i kdy¾ báseò také pøelo¾il.

K zajímavým Sládkovým pøekladùm patøí tragická báseò anglického básníka Thomase Hooda „Most vzdechù“ (Bridge of Sights), jeho¾ slova pou¾il pro svou skladbu Josef Bohuslav Foerster.

Od zalo¾ení Èeské akademie vìd císaøe Františka Josefa I. pro vìdy, slovesnost a umìní v roce 1891 byl Sládek, stejnì jako Vrchlický jejím øádným èlenem. Zeyer se poctám vyhýbal, zùstal mimo Akademii; dokonce jsou úvahy, ¾e to byl dùvod, proè v posledních létech ¾ivota vùèi Vrchlickému zatrpkl. Ale i Sládek v této dobì ponìkud v pøátelství se Zeyerem ochladl – údajnì pro Zeyerovo nadšení pro katolický výklad víry. Zeyer v té dobì horoval pøedevším pro umìní sochaøe Františka Bílka (1872–1941).

V roce 1892 vyšel Sládkùv pøeklad „Výboru z písní a balad“ skotského selského básníka Roberta Burnse (1759–1796) pøesahující sto básní. V roce 1893 Sládkovi zemøela milovaná maminka. V roce 1894 vyšla Sládkovi další kní¾ka pro dìti „Zvony a zvonky“.

Krátce po zalo¾ení Èeské akademie vìd Františka Josefa bylo rozhodnuto pøelo¾it znovu všechna Shakespearova dramata. Pøedchozí ucelený pøeklad, tzv. „matièní“ byl vypracován mezi roky 1854 a¾ 1872 øadou pøekladatelù na základì usnesení Sboru musejního pro øeè a literaturu z roku 1854. K nim patøili Jakub Malý (1811–1885) s jedenácti pøeklady, František Doucha (1810–1884), Josef Jiøí Kolár (1812–1896), Ladislav Èelakovský (1834–1902) a Jan Josef Radomil Èejka (1812–1862).

K tìmto dalším „akademickým“ pøekladùm byli vyzváni ještì Krásnohorská a Vrchlický. Krásnohorská od smlouvy odstoupila, proto¾e chtìla mít mo¾nost výbìru, co bude pøekládat. Nakonec pøekládal Sládek sám – a to i pøes záchvaty své nervové nemoci a¾ do své smrti. První z her byla komedie „Zkrocení zlé ¾eny v roce 1894, poslední drama z celkem dvaatøiceti pøekladù – „Krále Jindøicha IV.“ po Sládkovì smrti dopøelo¾il Antonín Klášterský (1866–1938). Pøeklady byly vydány prostøednictvím nakladatelství J. Otty.

V roce 1896 vyšlo nìkolik pøekladù – napøíklad Kiplingových „Obrázkù z Indie“ (Indian Tales), dále „Podivuhodné ztroskotání se T. Hykea“ (Remarkable Wreck ot the Thomas Hyke) od amerického komodora Roberta Fielda Stocktona (1795–1866). Sládek také pøekládal krátké povídky norského spisovatele Hjalmara Hjorta Boyesena (1848–1895), který se jako¾to imigrant stal Amerièanem; Sládek tedy pøekládal v roce 1896 z angliètiny napøíklad jeho povídku „Èlovìk, který ztratil své jméno“ (The Man Who Lost His Name), ale i povídky jiné.

V roce 1897 vyšel pøeklad básní od Samuela Taylora Coleridga (1772–1834), pøedevším romantické „Skládání o starém námoøníku“ (The Rime of the Ancient Mariner), co¾ byla balada o námoøníku, který bez dùvodu zabil albatrosa, který byl jakýmsi lodivodem, a byl za to potrestán vìèným bloudìním. Spolu s touto básní vyšly ještì upírská historie „Christabel“ a „Kublaj Chán“ (Kubla Khan), co¾ byl nedokonèený poem o mongolském chánovi ze 13. století, inspirovaný Coleridgovým snem po po¾ití opia.

V roce 1897 vydal Sládek sbírku básní „V zimním slunci“, vìnovanou památce jeho zemøelé matky. Zabýval se v ní nejen vzpomínkami na své drahé zesnulé, ale všeobecnì i smyslem ¾ivota. V roce 1897 také vyšel Sládkùv pøeklad romantického, ale i ponìkud komediálního pøíbìhu ze španìlštiny od Juana Valery y Alcalá-Galiano (1824–1905) „Pepita Ximenes“ (Pepita Jiménes) o mladé vdovì po bohatém lichváøi a její lásce k mladému seminaristovi. V letech 1897 a 1897 pobýval Sládek s rodinou v zahradním domku na panství svého pøítele hrabìte Kounice.

V roc 1898 vyšel pøeklad novely anglického spisovatele Thomase Baileyho Aldricha (1836–1907) z malého anglického prùmyslového mìsta, kde dojde k vra¾dì jednoho z prominentù a zároveò ke stávce, kde v obou zále¾itostech je zapleten hlavní hrdina. Rok 1898 byl rokem, kdy se Sládek po dlouhých letech vzdal práce v redakci èasopisu „Lumír“, který si od nìj u¾ roku 1893 odkoupil nakladatel J. Otto (1841–1916). Sládek pokraèoval pøedevším v pøekladech. Podle nìkterých pramenù pøekládal nìjaký spis od norského spisovatele Erika R?ringa Lieho (1839–1943) a ukázky prací polského spisovatele Adama Asnyka (1838–1897) a Micha³a Ba³uckého (1837–1901). Z ruštiny prý pøekládal díla Michaila Jurjevièe Lermontova (1814–1841). Nìkteré prameny uvádìjí i jeho pøekladatelské pokusy z maïarštiny.

Pamìtní deska na domì ve Václavské 13 v Praze 2

Jeho zdravotní problémy se zhoršovaly, tak¾e èasto jezdil do lázní Svatá Kateøina nedaleko Poèátek, které se nyní obnovují. Dost èasto býval od rodiny, proto¾e buï man¾elka s dcerou nebo naopak on sám, bývali ve Zbirohu. Dokonce podle nìkterých pramenù bývala jeho bolest taková, ¾e po nocích sténal, a¾ køièel bolestí, a nechtìl rušit jak rodinu, tak sousedy.

Kolem roku 1900 pøestal Sládek pøednášet angliètinu na všech školách. V roce 1901 zemøel pøítel Julius Zeyer. Jeho památce vìnoval Sládek „Písnì smuteèní“, které nebyly pouze vzpomínkami na drahé osoby, které odešly, ale i srdceryvným postesknutím v pøípadì bolesti, jako v básni „Mùj Bo¾e“.

V roce 1907 si Sládek postavil ve Zbirohu vilku, kde potom pobýval a kam si zpoèátku zvával pøátele. Tého¾ roku vyšla další elegická sbírka „Za soumraku“. Sebrané spisy vyšly v roce 1907 pod názvem „Spisy básnické“.

V roce 1908 zemøel Sládkovi otec a pøítele Jaroslava Vrchlického postihla mozková mrtvíce, z ní¾ se u¾ nevzpamatoval.

V roce 1909 vyšla Sládkovi poslední sbírka básní se sociálními námìty „Léthe a jiné básnì“. Rovnì¾ vyšla sbírka „Dvì knihy veršù“, ve které je Sládkovo rozlouèení se ¾ivotem v básni „A¾ bude skonèeno“.

Ke konci ¾ivota ¾il Sládek zcela v ústraní, ošetøován svojí obìtavou man¾elkou, ale pøesto stále v plné práci. Zemøel 28. èervna 1912, právì v dobì, kdy se radoval, ¾e se mu podaøilo èesky vyjádøit slo¾itou èást ze Shakespearova „Krále Jindøicha IV.“. Pochován byl na Vyšehradì ve Slavínì.

Jeho výroèí vzpomíná jeho rodné mìsto Zbiroh mnohými akcemi, pøedevším v jeho muzeu. Vedle pamìtní desky na škole v Resslovì ulici, kde uèil, je také pamìtní deska na domì ve Václavské ulici v Praze 2, kde dlouho bydlel.

Pro malebnost a hudebnost jeho veršù byly nìkteré z jeho básní zhudebnìny. Vedle ji¾ uvedených Karla Bendla, Václava Dobiáše a Josefa Bohuslava Foerstra, který zhudebnil celou øadu Sládkových básní, slo¾il v roce 1891 Karel Šebor (1843–1903) „Hymnu Sokolù“ na Sládkova slova.

Na závìr uvádím Sládkovu úvahu „A¾ bude skonèeno“:
„A¾ bude vyøèeno to slovo poslední,
a¾ zcela setmí se, neb znovu rozední,
a¾ bude skonèeno a nic u¾ v zápìtí, –
se zemì nepùjdu, – jen z lidské pamìti.
To ucho bez slechu, ty oèi bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to èelo v poklidu: –
chvilku jen vzpomene kdos ještì na jméno,
a bude vyøèeno a bude skonèeno.
„Zam¾ené dálavy, hvìzdnaté výšiny!" –
Doufají, zoufají… nic neví jediný.
Zemì se pøichýlí, – zas matka, – k dítìti
se zemì nepùjdu, jen z lidské pamìti.“
Snad zcela z pamìti neodešel…

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 03.07.2024  03:40
 Datum
Jméno
Téma
 03.07.  03:40 Vladimír Køi¾
 01.07.  17:39 Jaroslava
 28.06.  14:43 Vesuviana
 28.06.  12:55 Von
 28.06.  11:45 Pøemek