Eduard Ingriš a Škoda lásky
Psal se rok 1931, kdy¾ v Praze pøišel k Eduardu Ingrišovi mladý a tehdy celkem ještì málo známý skladatel Jaromír Vejvoda. Ingriš byl v té dobì u¾ známým hudebním skladatelem i textaøem, jeho operety se hrály na mnoha divadelních scénách a proslavily ho také oblíbené trampské i populární písnì, které vycházely na gramodeskách i tiskem. A hlavnì také známá a oblíbená „Niagara" z operety „Trampské milování ",která se zpívá a hraje dodnes. Eduard Ingriš spolupracoval i se známými skladateli, textaøi a divadelníky. Mezi jeho dobré známé patøil napøíklad Karel Hašler, Jaroslav Je¾ek a z hercù tøeba Ferenc Futurista nebo Zita Kabátová a další.
A tak není divu, ¾e ho navštívil i Jaromír Vejvoda a pøinesl mu ukázat svou nejnovìjší skladbu a po¾ádat zkušeného a tehdy u¾ známého kolegu, aby mu skladbu pomohl nìjak vylepšit a upravit. Byl to foxtrot „Škoda lásky", který se Ingrišovi docela líbil, ale, jak mi øekl o mnoho let pozdìji u¾ v Kalifornii nìco té skladbì chybìlo, aby se stala opravdu populární a oblíbenou. Pøemýšlel nad tím a napadlo ho, ¾e je to asi právì proto, ¾e se jedná o foxtrot. Jak mi pak Eduard Ingiš vyprávìl pøi jednom z mnoha rozhovorù, které jsem si i natáèel, jeho oblíbenými skladbami byly polky. Byl, jak doslova prohlásil „velkým milovníkem polky", rád je skládal (tu poslední krásnou polku Èeská muzika slo¾il i s vlastním textem pár mìsícù pøed svou smrtí pro Waldemara Matušku - ten ji ale bohu¾el nezpíval, dal pøednost Ingrišovým trampským písním).
Nakonec se tedy Ingriš rozhodl a z foxtrotu „Škoda lásky" udìlal polku. Skladba se spokojenému a vdìènému Jaromíru Vejvodovi tak zalíbila, ¾e okam¾itì kromì finanèní odmìny navrhl, aby byl Eduard Ingriš oficiálnì uveden jako spoluautor. Ten to z nìkolika dùvodù odmítl. Jak se mi svìøil, jedním z hlavních bylo to, ¾e chtìl, aby popularitì skladby nepomáhalo jeho jméno, ale pouze kvalita. A pak a» mladý skladatel uká¾e, co v nìm bude dál.
Nedalo mi tenkrát, abych se pøítele Eduarda nezeptal, jestli toho pozdìji, kdy¾ polka „Škoda lásky" se stala tak známou a oblíbenou v celém svìtì, nakonec nelitoval. Jen se zasmál. Vejvodovi tu pozdìjší popularitu nezávidìl - a samozøejmì ani pøíjmy, které to pøinášelo. „Amerièané mu po válce vyplatili asi tøicet tisíc dolarù a Vejvoda si za nì poøídil hospodu, o tu ale pak zase po roce 1948 bohu¾el pøišel." Eduard Ingriš v odešel v roce 1947 do zahranièí, v Peru se stal dokonce dirigentem symfonického orchestru i známým moøeplavcem a cestovatelem. Zemøel v roce 1991 v USA. S Jaromírem Vejvodou se u¾ nikdy nesešel. Dívám se na jeho fotografii u klavíru s partiturou Niagary. A pak si pustím rád i tu slavnou Vejvodovu polku. Je v ní pøece i nezanedbatelný kus práce a umu Eduarda Ingriše.
