Síla slova, Slavomír Ravik O vzniku nevíry (2)
Køes»anské nábo¾enství má krom mravního obsahu a vidiny pøíštího vìku jednu nepopiratelnou pozitivní vlastnost. Srovnáme-li je toti¾ napøíklad s indickou kulturou, nemù¾eme ne¾ konstatovat, ¾e (pøi respektu jiných cest k nadoblaèným výšinám) nás, Evropany, antickými èasy poèínaje, vede náš nábo¾enský cit k intenzivnímu vnitønímu pnutí. Pro¾íváme toti¾ svùj ka¾dodenní ¾ivot jako jedineènou šanci, která se ji¾ nikdy nebude opakovat. Zatímco Indové si mohou dopøát snìní a meditací v jistotì, ¾e co nestihnou dnes, vykonají zítra anebo v pøíštím ¾ivotì, my ¾ijeme jen úsilím o naplnìní jednoho poslání v jednom jediném ¾ivotì.
Leè naše aktivita se nám v jednom klíèovém dìjinném obratu vymkla z rukou - zatímco se celý støedovìk odehrával v meditativních klauzurách klášterù a èasto v pasivním oèekávání posledního soudu, lidé tohoto vìku pøijímali svùj ¾ivot jako slzavé údolí, které je tøeba jen protrpìt. Aktivita køes»anství ovšem dovedla èlovìka z ubohého interiéru pøedchozích èasù do nádhery renesanèní doby, èlovìk se oddal lákavosti pohodlí a pozemského ¾ivota. Vlídný pobyt na této planetì se nám zalíbil do té míry, ¾e jsme u¾ ani netou¾ili po bo¾ských cestách a po nebesích. A podíváme-li se dnes vùkol, shledáme, ¾e pozemské jevištì má na pøedscénì hospodáøskou prosperitu, zatímco všechno ostatní, vèetnì mravních mìøítek, zùstalo kdesi za oponou. Odsud tedy vypuèel svìt, v nìm¾ ¾ijeme, (ovšem¾e mimo metafyzický rámec našeho ¾ivota). Vìdci se ve své pýše dávají slyšet, ¾e oni – na rozdíl od Boha – sedmého dne neodpoèívají.
Tak se víra stala soukromým koníèkem, Boha se všemi atributy Pána nad svìtem jsme vytìsnili ze svého zorného pole, a to se všemi následnými krizovými momenty. Našimi bo¾stvy se staly nové technické objevy, neuvìøitelný luxus, který se zrodil z chudoby pøedchozích èasù k nepoznání – a to bìhem nìkolika desítek let. Sám uchovávám bøidlicovou tabulku, s ní¾ jsem absolvoval první tøídu základní školy, kde¾to tuto úvahu píši na šestém notebooku v poøadí a do¾iji-li se toho, tedy za tøi roky budu kupovat další rychlejší a s mocnìjší pamìtí.
Do tohoto rámce se nám ovšem navíc vmìstnaly také šarvátky moci, a tak se naplnila slova, která si zapsal J. W. Goethe, ¾e toti¾ ve svìtì zbaveném idejí zaènou vládnout pøíšery. Vìru marnì tou¾il filosof Emanuel Rádl po èasech doby rytíøské, kdy páni v plné zbroji rozvíjeli prapory symbolizující slu¾bu, kdy se èlovìk “bál, jen aby na duši zkázu neutrpìl, a stál sám a sám a od tohoto zmateného svìta se odvolával k vìèné pravdì.” Ovšem za všechno se platí – jak nám potvrdil jeden z pøedních psychiatrù minulého století C. G. Jung. Tento znalec, který ošetøoval stovky pacientù ze všech “civilizovaných” zemí svìta, spoèetl, ¾e mezi všemi marody, kteøí prošli jeho ordinací, bylo nanejvýš pìt nebo šest vìøících. K èemu¾ je ještì tøeba dodat, ¾e mezi marody staršími ne¾ 35 let nebyl jediný z tìch, kteøí hledali nábo¾enské øešení svých ¾ivotních problémù.
A jak dodal sám pan Jung – “Mohu bezpeènì prohlásit, ¾e všichni onemocnìli, proto¾e ztratili to, co ¾ivá nábo¾enství všech vìkù dávala svým stoupencùm, a ¾ádný z nich se skuteènì neuzdravil, pokud nezískal znovu nábo¾enský pohled na svìt”.
Co¾ stojí za zamyšlení. Èlovìk se bez víry nejspíše obejde. Musí však poèítat i s “chodem naprázdno” a s vyhasnutím ¾ivotního smyslu. Nejen u nás v Èechách je ka¾dý tøetí èlovìk adeptem na psychiatrické léèení – pokud ovšem ji¾ opravdu nenavštìvuje pøíslušnou odbornou ordinaci. Zkrátka – døíve èi pozdìji se èlovìk naší doby stane jedním z autorù èerstvì otevíraného evangelia nového tisíciletí, toti¾ evangelia úzkosti.
