Š»astné a veselé
Vánoce jsou za dveømi, a i kdy¾ èasto hlásáme, ¾e pøípravy nebudeme pøehánìt a u¾ijeme si klid a pohodu, nedá se to vìtšinou tak úplnì dodr¾et. A tak nakupujeme, stojíme ve frontách, obèas do nás nìkdo strèí, nìkdo nadává, rozèiluje se.
Proto bych chtìla pøispìt zkušeností, ¾e lidé jsou vìtšinou slušní a hodní, soucitní a laskaví. A to mì v¾dycky zahøeje u srdce.
Nedávno jsem vidìla v televizi dokument z Ostravy, mo¾ná jste ho vidìli taky. Autoøi v nìm zjiš»ovali, jak jsou lidé poctiví. Starý herec, pøevleèený za slepce, prosil kolemjdoucí, zda by mu mohli vymìnit dvoustovky za dvì stokoruny, ale v ruce dr¾el pìtistovku, pozdìji i tisícovku.
Všichni oslovení lidé, kromì jednoho, mu ihned sdìlovali, ¾e to není dvoustovka ale pìtistovka, a a» si ji dobøe schová, aby mu ji nìkdo neukradl.
Ten jeden jediný, který si vzal pìtistovku a pánovi dával dvì stokoruny se potom velmi stydìl, omlouval se a bylo vidìt, jak ho mrzí, co provedl. Myslím, ¾e Ostraváci svou poctivost a starostlivost projevili nádhernì, a chtìla bych doufat, ¾e podobnì by to dopadlo i jinde.
Já sama mám osobní zkušenost, starou sotva pár dní. V sobotu jsme jeli vlakem do Prahy na oslavu synových narozenin. Vím, ¾e v tomto pøedvánoèním èase, kdy lidé vyjí¾dìjí na vánoèní trhy, bývají vlaky pøeplnìné, proto jsme si s velkým pøedstihem objednali místenky. Dostrkali jsme se ke svým místùm, která byla samozøejmì obsazena, a s vìtou: Promiòte, my máme na ta místa rezervaci, jsme se chtìli posadit. Èekalo nás ale pøekvapení, kdy¾ oni cestující mìli úplnì stejné místenky na tatá¾ sedadla.
Vraceli jsme se tedy do nacpané ulièky, ¾e tu hodinu jízdy vestoje snad pøe¾ijeme, kdy¾ v tom se za námi ozvalo: Ne, vra»te se, my vás nenecháme stát. Nebyli to u¾ mladí studenti, ale lidé tak o 20 let mladší ne¾ my.
Vstali. Bylo nám to trapné, vìdìli jsme, co je èeká. Moc jsme dìkovali, trochu jsme se zdráhali, ale upøímnì - sedli jsme si rádi.
Volali na nás, ¾e to je samozøejmé a ¾e jim to vùbec nevadí. Ještì po vystoupení z vlaku jsme si podali ruce a popøáli si krásné svátky. Neznám jejich jména a SeniorTip pravdìpodobnì neètou, ale pøišlo mi to krásné a rozsvítili mi celý den.
Na závìr mi dovolte krátkou vánoèní vzpomínku z mého dìtství. Dostaly jsme se sestrou v prùbìhu let mnoho krásných dárkù, ale jeden mi utkvìl v hlavì na celý ¾ivot.
Podle našich rodinných zvykù zùstával na Štìdrý den obývák zamèený, a teprve se zazvonìním zvonku Je¾íška jsme smìli vstoupit. Dárky pøidìloval a rozdával táta, a byl to on kdo, nejvíc "zdr¾oval" u veèeøe.
Byla jsem tenkrát v 1. nebo 2. tøídì a moc jsem si pøála hodinky. Proto jsem okam¾itì kontrolovala, jestli pod stromeèkem le¾í balíèek velikosti krabièky na hodinky. Byla tam. Pøemlouvala jsem tátu, aby tenhle dárek pøedal, ale dával si na èas. Po chvíli mi ho pøece jen podal. Trhala jsem papír v pøesvìdèení, ¾e to jsou mé vysnìné hodinky.
Nebyly. Byla tam jen replika, takové ty pou»ové, nefungující, s ruèièkami namalovanými na ciferníku. Pro mì tím Vánoce skonèily.
Poslední velkou krabici jsem rozbalovala bez nadšení. Jen¾e v ní byla menší, dobøe zalepená krabice a v ní ještì menší. V té poslední ètvrté - hodinky. Byla jsem š»astná, mé nadšení nebralo konce.
Ještì dnes, po padesáti letech, kdy¾ nìkdy zastavím u výlohy klenotnictví a vidím hodinky, vzpomenu si na zoufalství a posléze radost, které mì provázely tenkrát u vánoèního stromku.
Pro¾ijte krásné svátky a sny a» se plní...
Text: Eva Procházková
Ilustrace: Václava Arnoštová
Dostrkali jsme se ke svým místùm, která byla samozøejmì obsazena, a s vìtou: Promiòte, my máme na ta místa rezervaci, jsme se chtìli posadit. Èekalo nás ale pøekvapení, kdy¾ oni cestující mìli úplnì stejné místenky na tatá¾ sedadla.