Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Prozraï mi zrcadlo, jaká jsem
 
Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.

Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.  

Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
 
Tìšíme se!
Václav a Ludmila

 
* * *
 
Renata Šindeláøová - redaktorka, spisovatelka, blogerka a také jedna z úspìšných autorek magazínu SeniorTip
 
Zrcadlo: Vidím, ¾e jsi zase tady a jako obvykle spìcháš. Udìláš si na mì chvilku? Chci se tì zeptat, jak èasto se díváš do své duše.
Renata:  Po pravdì… Mnohem ménì, ne¾ bych si pøála. Navíc kdy¾ se tak dìje, nìkdy tam asi koukám do špatného rohu.
 
Zrcadlo:  Jak to myslíš?
Renata:  Velice ráda bych hledìla do své duše pouze v momentech, kdy jsem klidná a spokojená. Vìøím, ¾e se v takové harmonické chvíli doká¾eme napojit s nìèím skuteènì vyšším. Naše mysl pøekoná pomyslné hranice a my vnímáme daleko za prostor svého tìla. Poznáváme hluboké ¾ivotní pravdy, nahlí¾íme do historie vìkù a dokonce jsme schopni pøekroèit jak nauèené teorie, tak tøeba i svùj stín. V takové chvíli jsme otevøení všem mo¾nostem, jsme plni energie a naše schopnost lásky se stává bezbøehou.

Zrcadlo:  A co ten špatný roh?
Renata:  Kdy¾ medituju nebo se kochám nìjakým ú¾asným pøírodním výhledem, bývám zamìøená správnì, pro¾ívám daný okam¾ik a také sama sebe. Nìkdy se mi ale stává, ¾e se dušièka vydìsí chaosu svìta a nejen¾e nerozumí nìkterým odehrávajícím se pochodùm, ale hlavnì ji tí¾í budoucnost. Ne vlastní, ale zvíøecí, pøírodní i lidská. A kdy¾ se zadívám za obzor, zahlédnu tam obrovskou marnost a zkázu.

 

Zrcadlo: Pova¾uješ se za vizionáøe?
Renata: To zase ne, pramení to spíš ze strachu a ten má v¾dycky velké oèi. Ale máš pravdu, ¾e i kdy¾ to opravdu pro¾ívám hodnì emotivnì, mù¾e to znít a¾ pøehnanì. Pou¾ívám „silná“ slova. Spisovatelé jsou takoví slovní rybáøi. Nahazují dramatické výrazy, aby jejich pøíbìh na ètenáøe zapùsobil. Tak¾e jakmile píšu, mám tendenci to dìlat. Tøeba kdy¾ sestavuju rutinní ¾ádost na úøad, je z toho díky superlativùm úplný epos. Hmm, teï ale kecám, co¾ je hned druhá spisovatelova u¾iteèná vlastnost. Strašnì l¾e. Bane, to vtipkuju. Samozøejmì ¾e nel¾e, fantazíruje. Ve skuteènosti píšu úøední dopisy struèné, nechci zdr¾ovat je ani sebe. Jenom se mi to hodilo jako vhodný ilustraèní pøíklad. A to fakt nekecám.

Zrcadlo:  Ale jsi ukecaná?
Renata: Nìkdy ano, ale docela ráda i mlèím. Navíc urèitì nejsem kdovíjaký øeèník; zadrhávám, sjí¾dím z cesty a pou¾ívám parazitní slovíèka. Zvláštì pøed vìtším poètem lidí mám fantazii úplnì vypnutou a neumím improvizovat.

Zrcadlo:  Jak potom zvládáš mluvení na veøejnosti?
Renata:  Ne moc dobøe. Jsem v¾dycky nervózní. Ale zvykám si. S prvními takovými projevy jsem zaèínala u dìtí, respektive na besedách pro dìti, tam jsem byla v klidu. Pozdìji jsem zvládla malou skupinku dospìlých a nakonec mi osud pøinesl do cesty mo¾nost zkusit si práci školitele. A co myslíš? No, vzala jsem to. Vesmír to urèitì udìlal schválnì, ¾e mi poslal tuhle výzvu. Já ji pøijala a teï u¾ je to s mou sebejistotou mnohem lepší, i kdy¾ poøád platí, ¾e jakmile mi dají do ruky mikrofon, v hlavì mám prvních pár sekund tmu.

Zrcadlo:  Pøijala jsi ještì nìjaké jiné další výzvy?
Renata: Jistì. Mùj mu¾ je vášnivý horolezec a já mám strach z výšek, tak¾e je vám jasné, jak to dopadlo… Musela jsem. Ne kvùli nìmu, ale proto¾e o tom poøád tak básnil! A oba milujeme hory. Tak jsem si prostì jednou øekla, ¾e budu postupovat systematicky a uvidíme. Nakonec jsem vyrostla ve vì¾áku, ve dvanáctém patøe, tak si to tìlo musí pamatovat! A ono to opravdu jde. Pomalu, ale jde. Odmìna za dobytý vrchol je nepopsatelná! Pocit vítìzství a obrovské, naplòující svobody. Pøenádherné pohledy dolù. Vìdomí rozdílù perspektiv. Totálnì prázdná hlava. Jenom prostì za mými zády poøád stojí skøítek, co našeptává: „Zatím nemáš vyhráno, ještì musíš dolù!“

Zrcadlo:  Trávíš na horách hodnì èasu?
Renata: Ano, dost. I kdy¾ nejen na horách, obecnì v pøírodì. Pøíroda je náš nejvìtší poklad. Škoda, ¾e jí tak málo nasloucháme, hodnì by nás nauèila. Já si pøed pár lety uvìdomila, ¾e aè to nebylo mým zámìrem, mé srdce úplnì zezelenalo. Stala jsem se zapálenou ochránkyní pøírody. Nejen¾e tøídím odpad, omezuju chemikálie, krmím ptáèky apod., sna¾ím se také šíøit osvìtu.

Zrcadlo:  Jak to dìláš?
Renata: Spojila jsem svùj ochranáøský syndrom se svým povoláním. Napsala jsem knihu pro dìti na toto téma -  jmenuje se „Kdo zachrání planetu?“ - a jezdím s ní na besedy do knihoven a projektové dny do škol. Povídám si s dìtmi, hrajeme spolu vzdìlávací hry, sbíráme odpadky. Dva roky jsme v rámci pøírodovìdného krou¾ku s dìtmi venèili pejsky z útulku, ale organizace je to trochu slo¾itá a jen menšina psích svìøencù zvládá bezkonfliktnì dìti.

 

Zrcadlo: Máš i nìjakou ekologickou knihu pro dospìlé?
Renata: Pouze nepøímo. Hlavní hrdinka Berenika z mého právì dokonèeného románu „Vlkù se nebojím“ je velice zanícená ochranáøka a milovnice zvíøat. Jednou z problematik románu je rozporuplný pohled na návrat vlkù do èeských hor. Na jedné stranì majitelé ovcí, kteøí si stì¾ují na zbyteèné vra¾dìní jehòat v dobì, kdy vlci uèí mladé lovit, na stranì druhé snaha tento témìø vyhynulý druh podpoøit. Berenièin pøíbìh je smyšlený, ale jeho podstata reálná. Lidé nadávají na vlky, ¾e si rozšiøují teritorium do Èech, a pøitom poøád zapomínají na to, ¾e to naopak my okupujeme jejich území.

Zrcadlo:  I mì vlci trochu dìsí… Tebe ne?
Renata: Nijak zvláš». Vím, ¾e vlk je z principu plachý. Pro lidi jsou vlci ménì nebezpeèní ne¾ psi. Kdy¾ potkáte v lese zlého psa, zpùsobí vám zranìní pravdìpodobnìji  ne¾ vlk. Ten má v sobì zakoøenìn strach z lidí. Oprávnìnì. Èím¾ se dostáváme k mé další noèní mùøe, kterou je nezodpovìdné èi dokonce bezcitné chování lidí ke zvíøatùm, a to dokonce i vlastním mazlíèkùm. Proto¾e pøesnì tak nejèastìji vyroste zlý pes. Je takový, proto¾e v ¾ivotì nepoznal nic dobrého.

Zrcadlo:  Musíš si asi o lidech myslet ošklivé vìci...
Renata: Jen o nìkterých, obecnì spíš o lidstvu. Vìtšina tìch ošklivých vìcí nevzniká kvùli primární potøebì krutosti, spíš z nevìdomosti, lhostejnosti èi alibismu. Nejsme buï schopni se zamyslet nad tím, jakou øetìzovou reakci mù¾e zpùsobit naše jednání, nebo nejsme ochotní vystoupit ze svého pohodlného komfortu. Zatím se poøád chováme „po mnì potopa“. Co ale budeme dýchat, a¾ vykácíme všechny lesy a pralesy? Co budeme jíst a pít, a¾ bude všechna pùda a voda kontaminovaná? Neustále ukrajujeme pøírodì víc a víc prostoru. Ironicky neustále øešíme, ¾e je nìjaký zvíøecí druh pøemno¾ený a jak by se mìl likvidovat. Ve skuteènosti jsme to ale my, kdo je na této planetì pøemno¾ený.

Zrcadlo:  Já ¾asnu. Pùsobíš tak jemnì, a pøitom øíkáš taková hrozná slova. Co pro zmìnu zase nìco optimistického?
Renata: Ráda. Znám spoustu ú¾asných lidí, kteøí jsou nadmíru inspirativní a já si jich moc vá¾ím a obdivuju je. Pøed lety jsem hodnì takových objevila díky meditacím a józe. Jsem skálopevnì pøesvìdèená, ¾e je velký rozdíl mezi tím, jógu cvièit a praktikovat. Kdo ji  praktikuje, sna¾í se nejen posílit své tìlo, ale té¾ ho vnímat, a to i s tìmi nejniternìjšími èástmi, tedy  svou duší. Navíc buddhismus, s jógou úzce spojený, je mírumilovným nábo¾enstvím, které svou podstatou nikdy nepodporovalo ani se nestalo dùvodem k vra¾dìní – lidí, zvíøat nebo rostlin. V takové filosofii se cítím doma.

Zrcadlo: Pùsobíš dost vá¾nì. Smìješ se nìkdy?
Renata: No jéje, poøád! Miluju humor. Pomáhá mi pøe¾ít. Dodává mi energii, vrací mì k sobì samé, uèí mì nebrat se tolik vá¾nì. Je to zkrátka mùj ka¾dodenní spoleèník. Smìju se ráda a nahlas. U¾ ve škole jsem tím byla povìstná. Mùj uèitel chemie mì v¾dycky z legrace š»ouchal ukazovátkem, abych se svým typickým zpùsobem zachechtala a rozesmála tím celou tøídu. A ¾e jsem uvnitø sebe vá¾ná? To sice ano, ale ono se to vzájemnì nevyluèuje. Jeden mùj známý, který se smìje málokdy, o sobì jednou prohlásil: „Já jsem takový smutný  klaun.“ A já si tehdy uvìdomila, ¾e to mám naopak, jsem spíš veselý tragéd. Pøesto¾e kolem sebe vnímám spoustu  negativních vìcí, ze kterých je mi nìkdy hodnì tì¾ko, smìju se dost. Aspoò tìm nepodstatným malièkostem. A sama sobì. Je to vlastnì ú¾asná strategie, jak pøe¾ít karamboly. Rychle tak zahojím veškerá vnitøní zranìní. Udìlám z nich prostì frašku.

Zrcadlo:  Jsi š»astná?
 


Renata: To jsem, dokonce moc. Všechny rodinné, pracovní, man¾elské i zdravotní prùšvihy se mi podaøilo nìjak pøeklenout, zvládnout, smíøit se s nimi èi se od nich odrazit dál. Tak¾e celý ten mlýn mého ¾ivota bájeènì klape a jako bonus navíc mám ještì psaní a jógu, které mé naplòují. Dìkuji za ka¾dý okam¾ik!
 
Renata Šindeláøová (a zrcadlo)
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 28.08.2023  14:31
 Datum
Jméno
Téma
 28.08.  14:31 Renata ©.
 28.08.  12:15 Vesuviana
 28.08.  12:10 Von
 28.08.  09:20 Evussa
 28.08.  08:17 Pøemek
 28.08.  06:26 vs
 28.08.  03:11 Ivan