„Mluv rovnì, pøímo, bez kudrlinek, jasnì, zøetelnì, bez postranních úmyslù a hlavnì – srozumitelnì!“
To mnì øíkávala moje babièka Kristýnka z Nemanic. Nevìdìla, ¾e její ponauèení budou pøinášet potí¾e. Pøišla doba, kdy se muselo mluvit opatrnì. Na toto slùvko babièka zapomnìla.
Dávat si „bacha“ na slovo, nevìøit nikomu, nevyjevovat svou duši. „Tohle si jenom mysli. Pøikývni a jdi dál! Kdo chce s vlky ¾íti, musí s nimi výti!“
A pøišla další doba, nì¾ná a demokratická. Jako bych odhodil záva¾í, které tí¾ilo mùj totalitní chrbát. „Teï budu moci øíci i to, co jsem nosil hluboko po kapsách!“ Brzy jsem poznal, ¾e babièka nemìla opìt pravdu. Jdeš-li se srdcem na dlani, jsi pro lidi blázen nebo podezøelý pomatenec.
Chceš-li proplouvat v øece ¾ivota, nerozbít si èenich na útesech lidských proradností, musíš sahat do slovníku nerovných vìt, hledat okliky, jak útesy obeplout.
Nikomu, i kdy¾ tvrdí opak, se nelíbí kritika, která pøipomíná vlastní chyby. A rozhodneš-li se pro cestu, kterou moje babièka hlásala, pøiprav se na mnohé pøeká¾ky. Nalezneš-li na cestì, která se jmenuje FÉR, štìstí, nevím. Ale ka¾dopádnì najdeš jistotu, ¾e jsi stateèný. A kdy¾ na tuto cestu vykroèíš, nezalévej pouze bodláky. Jsou i kvìtiny laskavé.
DARY JSOU POUTA
A» dostaneš jakýkoli dar, jsi jím èásteènì zaøazen do role dlu¾níka. Jsou i ti, kteøí pomohou a nikdy svùj èin nepøipomenou. Je jich pramálo a zasluhují si úcty.
Celý ¾ivot o nich víme, obèas probleskuje vzpomínkami vdìènost, a také výèitka. Pomoci se dnes øíká sponzoring. Pomáhá tìm, kteøí potøebují peníze. Na výtvarnou a publikaèní èinnost, pro školy, zdravotnictví, pro opuštìné a nemocné dìti atd.
V masarykovské republice se tomu øíkalo MECENÁŠSTVÍ. Nastane situace, kdy èlovìk potøebuje pomoc.
A chceš-li uspìt, musíš jít prosit, ¾ádat, zmínit se. Hledáš-li korunky u státu, politické strany nebo jakékoli organizace, stáváš se zavázaným. Nìco za nìco!
A to nìco se v¾dy najde. Šlechtic dal váèek dukátù a Mistr zazpíval oslavnou píseò, namaloval velebící portrét chlebodárcùv, vytesal sochu Jeho Blahorodí. Na prosení musí být dobrý ¾aludek. Ohýbání høbetu, sládnutí hlasu, »ukání sklenkou a úsmìv pøemáhající bolení zubù.
Darù pøibývá pøed volbami do jakékoli instance. Po volbách si je vìøitelé vyberou. Ten, jemu¾ je pomo¾eno, se ocitá v poutech, která jsou zamèena oboustranným prospìchem. Pohlédneme-li z druhé strany, pøijímáme dary rádi a na dárce brzy zapomeneme. Je nízké to èeské rèení: „Vùl dává, chytrák bere!“
Ukázka z knihy - FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Jindøich Kraus - PRAGOLINE
