"Psaní je vznešená, nádherná slu¾ba. Mù¾ete být chudý jako kostelní myš,
ale kdy¾ napíšete povídku nebo báseò, cítíte se krásnì. Víte, ¾e jste baron nebo princ,
ale pøitom jste slu¾ebník. Slou¾íte dvìma pánùm.
Jeden je vaše povídka, druhý je ètenáø. Jinak se to nehraje."
Arnošt Lustig
ODPUŠTÌNÍ
Odpuštìní! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejt쾚ích a nejušlechtilejších vlastností, která si vy¾aduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – pøekonat sama sebe a potlaèit vlastní sobectví.
Nevím, zda jsem dokázal nìkdy zcela odpustit podraz, poní¾ení, výsmìch nebo nespravedlivé rozhodnutí. Sna¾il jsem se usilovat o zapomnìní, o opìtovaný stisk ruky, a pøesto ve mnì zùstával ten temný stín nedùvìry. U¾ nikdy se nevrátilo upøímné pøátelství a souzvuk duší. Dùvìra vzala za své.
Pøiznávám, ¾e dodnes nevím, zda je správné odpouštìt tomu, kdo vìdomì èiní zlo a škodí lidem. Nemohu pochopit, aè jsem køes»an a katolík, proè èlovìku, který udìlá jakýkoli hrùzný skutek, je odpuštìno a on, po modlitbì, odchází z chrámu Pánì oèištìn a bez výèitek. Nevolám po pomstì, ale spravedlivému trestu by nemìl uniknout ten, kdo si jej zasluhuje. Globální odpuštìní mù¾e vést høíšníka k pocitu, ¾e mù¾e znovu dìlat jakékoli zlo. Nejsem ani filozof, ani politolog, jsem jen tápající èlovìk z ulice. Vím, ¾e se tímto problémem zabývalo lidstvo odpradávna.
Jiné je odpustit lidským èinùm, které jsou uèinìny z okam¾itého poblouznìní, z hlouposti a nemají strašné následky. Odpuštìní v zájmu rodiny, dìtí je bohulibé. Je tì¾ké ¾ít s pocitem, ¾e jsme nìkomu ublí¾ili nebo neodpustili, aè to nebyla vá¾ná vìc. Nabídnout smírnou ruku je cesta ke smíøení. Zarputilost a celá staletí trvající záš» je jed do èistých studní. Odpouštìt se musí to, co si odpuštìní zaslou¾í. Zapomínat se ale nemá.
Za mezní chvíli svého ¾ivota pova¾uji dobu, kdy jsem o odpuštìní zaèal vá¾nì uva¾ovat. Sám nosím v nitru okam¾iky, které nejsou èisté. Ty, kteøí mi ublí¾ili, nezatracuji, ale míjím je bez pocitu pomsty. Ke svému stolu je nezvu.
POMLUVA
Pomluva je vìrohodnì vyslovená le¾. Aèkoli se zdá nevinná a spíše se odbyde mávnutím ruky, pøesto patøí k nejpodlejším zbraním z arzenálu všech skupin lidské spoleènosti.
Pomluva doká¾e rozvrátit rodiny, ukonèit pøátelství, ztratit kamarády, znièit lásku, poškodit dùvìru a svrhnout vlády.
Pomluva je šedou eminencí ka¾dé moci. Stojí v pozadí a ovlivòuje dìj. Pomlouvaèi nemají jméno a pomlouvaní se vìtšinou nedozví, kdo vyøknul slova a vìty páchnoucí špínou, komplexy, závistí a touhou ublí¾it nìkomu, jemu¾ se usmívají do oèí. Pomluva se v¾dy dostane k pomlouvanému. Pøipomene se zmìnou chování bli¾ních a známých.
Pomluvu staèí vyslovit na správném místì, ve správný okam¾ik a tomu, kdo na pomluvu èeká. A ten ji ochotnì pošeptá dalšímu stejnì nízkému zvìdavci. Zaèíná štafeta zloby. Kanálem teèe více špíny. Jedovatá slina, která pøináší druhým spousty trápení, tragédií a zkázu citlivým duším.
Pomluva je anonym, který se nepíše, ale šeptá – jen tak, mimochodem – a zasahuje nic netušící a nepøipravené obìti. Ka¾dý z nás máme v sobì trochu touhy po senzaci, po neobvyklé zprávì, kterou se chceme blýsknout pøed pøáteli, pøed známými. Na tajemství, na mimoøádnou událost se nalezne v¾dy plno ochotných uší. Ne¾ si uvìdomíme, co naše hloupost zavinila, je pozdì. Vyøknuté se z tabule duše nikdy nesma¾e.
Pradávná zbraò, co vztahy bortí,
pomluva zlobou vyvøelá.
V hubì, kde jazyk závist kroutí,
tam všechna láska vymøela.
Mlèení, cesta bez návratu,
jen bosky šlapeš na støepy,
jdeš sám a víru poztrácenou
u¾ ani Pán Bùh neslepí.
Ukázka z knihy "Buïme k sobì vlídní", kterou vydalo nakladatelství BRÁNA
