Ne¾ osud zasáhl
Frigo si u¾ od nejmenšího malièka, pøesnìji, kdy¾ si ujasnil, ¾e je skuteènì pes, jasnì tøídil lidi i zvíøata. A také u¾ od nejmenšího malièka umìl pøesnì rozlišit, co si na koho mù¾e dovolit. Nejhùø bych asi dopadla já. I kdy¾ se v prùbìhu let jeho vztah ke mnì rozšíøil na celé spektrum citù od syneèkovských po pradìdeèkovské, vìdìl moc dobøe, ¾e nejstrašnìjšími tresty, jaké ho ode mne mohou postihnout, je nepatrné zesílení hlasu, (a ¾e u nás mluvíme víceménì polohlasem), a v raném vìku, kdy¾ se vezmou do rukou noviny a stoèí se do rolièky.
Spousta jeho uliènictví a høíškù mì spíš rozesmávala, ne¾ rozezlila. Pøi té pøíle¾itosti jsem si také ovìøovala jiné skuteènosti. Tak napøíklad. Pøišla jsem do redakce a honem honem vyprávìla o tom, jak jsem myla schody na chodbì a nechala otevøené dveøe do bytu. Frigo pilnì vytahal všechny dostupné boty, pantofle a baèkory, sházel je o poschodí ní¾ a pak s tlamièkou od ucha k uchu sledoval, jak pro nì bìhám a vynáším je zpátky do bytu.
„Potrestala jsi ho?“ zeptala se kolegynì, jinak velice háklivá na svou „citlivost“.
„Proboha! Proè?“ vytøeštila jsem oèi. „Jak bych mohla bít svého milovaného pejsulku!“
„Pak si nestì¾uj,“ pokrèila rameny kolegynì.
„Ale já si pøece nestì¾uju, já se vytahuju!“ øekla jsem totálnì vyvedená z míry. „Jsem prostì pyšná, jak mám super inteligentního pejska, kdy¾ má takový smysl pro humor!“
Vším jsem byla ráda
Postupem našich spoleèných ¾ivotù jsem Frigovi byla: jednou ze tøí maminek,
(první byla ta pravá, druhou koèka Maruška), sestrou, kámoškou, milenkou, man¾elkou, dcerou, vnuèkou, ba dokonce pravnuèkou, nebo» mému pejskovi bylo dopøáno do¾ít se bezmála sedmnácti let. Za zvláštní pozornost stojí funkce man¾elky. Frigo si osvojil všechny rysy nedùtklivého man¾ela. Nesnášel, kdy¾ jsem se dlouze vypravovala ven, nenávidìl nákupy u stánku, dívání se do výkladních skøíní (jako by pøípadná koupì šla z jeho kapsy), èi kdy¾ jsem podle jeho mínìní pøíliš dlouho klábosila s nìkterým známým na chodníku. To protestoval zvláš» protivným štìkáním, v mladším vìku dokonce taháním za odìv.
Moc dobøe ho znali u stánku s novinami, štìkal v¾dycky jako zbìsilý.
„Víte,“ vysvìtlila jsem paní prodavaèce, „jak nevidí, s kým mluvím, buïto mì má za blázna, ¾e mluvím do prázdna, nebo má vztek, ¾e vás nevidí a nìco mu ujde. To samé mi dìlá, kdy¾ telefonuju.“
Hodná paní se naklonila pøes okénko:
„Tak se na mì pejsku podívej, panièka se ti nezbláznila.“
Pro jednou to Friga sice uklidnilo, ale štìkal dál. Zøejmì proto, ¾e nevìdìl, co má paní zrovna na sobì, jak se uèesala… kdo ví. Pokud náhodou neštìkal, tøeba kdy¾ ho zaujala nìjaká zvláš» pøita¾livá psí dáma, paní prodavaèka se divila:
„Co¾e je tak podezøele zticha? Není nemocný?“
Rukavice
Jen jednou, jedinkrát jsem Friga lehce plácla, a ¾e muselo jít o zvláš» velikou darebárnu (co jiného, ne¾ zbìsilý útìk ulice neulice za nìjakou psí kráskou), a to ještì pouhou rukavicí. Krutì to rukavicím odvádìl. Mám doma sbírku krásných ko¾ených rukavic, nìkterých takøka nových – nenositelných. Všechny jsou levé. V obchodech pøi placení si pravou stahuji, vyjdu ven, chci si ji navléknout, ale chòap! Frigo byl pohotovìjší.
Mimochodem, asi tak v osmi letech ho rukavicová vášeò pøešla. Ale tìch rukavic za osm let! A kde konèívaly? Tak tøeba – jednou zjara, kdy¾ slezl sníh, zahlédla jsem jednu z nich, dobøe po¾výkanou, pod jedlièkou na trávníku pøed domem. Chovatel – peèlivka by mo¾ná øekl – asi nemìl dost jiného materiálu na ¾výkání, ale kdepak, mìl. Svìdèily o tom dokonale zdravé a všechny zoubky, jimi¾ se ještì v šestnácti letech pyšnil. Jestli ty rukavice na tom mìly svùj podíl, èert je vem, rukavice budou, pejsek ne. A co je víc?! Nutno dodat, ¾e pletené rukavice ho ani v nejmenším nezajímaly.
A co pán?
Frigùv vztah k man¾elovi byl mnohem jednodušší: vìtší a silnìjší par»ák. Dokonce lze øíci hospodský par»ák, u¾ jako štìòátko bral man¾el pejska s sebou na pivo a Frigo sladce spal na polièce pod výèepním pultem. A jak se vztah k vìtšímu a silnìjšímu par»ákovi v bì¾ném ¾ivotì projevoval? Napøíklad: jakmile páníèek opustil své místo na pohovce pøed televizorem, Frigo ho bleskovì obsadil. V dìtském a mu¾ném psím vìku je po man¾elovì návratu neochotnì pøepouštìl, ale jakmile se stal dìdeèkem – ani náhodou! Pìknì se rozlo¾il po celé délce a šíøce a lidský par»ák, jak ten èínský mudrc, který ulehl na zem, kdy¾ našel na svém lù¾ku spící koèku, si skromnì sedl na zbylý kousíèek a myslíte, ¾e pejsek by» jen no¾ièkou pohnul? No ovšem: ani náhodou!
Jo, koèky, to jsou páni!
Ano, na koèky si Frigo dovoloval daleko ménì ne¾ na lidi. Pøesnìji øeèeno nedovoloval si na nì vùbec. Spíš platilo opaènì: koèky si bezostyšnì dovolovaly na psa. Kdy¾ místo na pohovce èi v køesle zaujal døív Jakšek èi pøed ní Maruška, Frigo vìdìl, ¾e nemá šanci a radìji ani štìstí nepokoušel. A tak frajeøil po bytì: já pøece to mìkké vùbec nemusím mít! To je dobré akorát tak pro koèky! A co, nakonec, zbývá mi celý byt. Ale ne¾ zvolil tuhle mazanou a alibistickou politiku, chodil ¾alovat. Posadil se pøede mne a naléhavì mi sugeroval: Tak co, udìláš s tím nìco? Copak nevidíš tu donebevolající nespravedlnost?! Neudìláš, jasnì, taky se bojíš kocoura! No, alespoò vím, na èem jsem. To mám za své zásluhy.
®alování bylo vùbec kapitolou samou pro sebe. ®alovalo se vzájemnì. Tak tøeba kauza mistièky. Mìli je vedle sebe, menší koèièí, velká psí. V malé èisté maso, ve velké maso smíchané s rý¾í, tìstovinami, vloèkami. A teï… kdo bude døív u mistièek! Zpravidla mazanìjší kocour. Zatímco Frigo se zájmem sledoval pøípravu jídla, kocour se zdánlivì nezúèastnìnì zabýval tøeba èistìním ko¾íšku. Ve strategickém okam¾iku mocným skokem zaujal tu pravou pozici a psisko… s odpuštìním – tùdle nudle! Vidìla jsi to? Tak vidìla jsi to? – ¾adonil pes. Dìlala jsem já nic, já muzikant a Frigo mì s úpìnlivým výrazem pronásledoval: Pùjdeš se podívat, nebo jsem vzduch! To u¾ nestojím ani za to podívání?! Vyèkala jsem, a¾ se koèièí panstvo spokojenì odebere trávit nìkam do ústraní a pak… koèièí mistièka peèlivì vylízaná, na psí zbyly hrudky rý¾e a mezi nimi cestièky po vy¾raném masíèku. Ovšem¾e jsem pejska odškodnila, ale u¾ to nebylo ono. I ona je pro kocoura úplné oøezávátko, nepochybnì (a správnì) usoudil Frigo. Podobnì tomu bylo s kocouøím fackováním. Kocour se rozvalil v køesle s výrazem – dejte mi pokoj, nezajímáte mì. Ve chvíli, kdy kolem køesla pøecházel Frigo, vymrštila se kocouøí tlapka a Frigo dostal poøádného záušníka. A zase: vidìla jsi to? Vidìla, ¾e jo. A kocourovi se zase nic nestane! To bych si tak mohl dovolit já! Co jsem mohla odpovìdìt?: „Inu, Frigulko, znáš kocoura. Tak si dávej pozor, co ti mù¾u jiného poradit!“
Kocour psí ¾alování sledoval se zjevným potìšením: stejnì je ti to houbec platné, psí dolejzáku!
Koèka Maruška zase ¾alovala na Friga. Nebo v tom bylo spíš nìco jako: tak pojï, jen se pojï podívat, jak jsme si synáèka vychovaly! Jen hezky pojï, stojí to za vidìní. Frigo tøeba po¾íral man¾elovu tenisku, zvláš» mu chutnaly øádnì propocené po volejbalu, èi pono¾ku, kapesník… Nebo také vyøvával na balkonì na nìjaký, pro koèku zanedbatelný, psí incident.
Inu, Maruško, je to pes, co nadìláme!
Ne¾ osud zasáhl
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“