Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Walter Scott, skotský básník a spisovatel
 
15. srpna 1771 v College Wynd - 21. záøí 1832 v Abbotsfordu
 
Sir Walter Scott patøil mezi nejvýznaènìjší z øady romantických spisovatelù vùbec. Za zakladatele anglického romantismu je pokládán básník William Blake (1757–1827), nìkdy jsou za jeho zakladatele pova¾ováni – Scottùv anglický pøítel, a témìø vrstevník – básník William Wordsworth (1770–1850) a další tzv. „jezerní básníci“, pøedevším Samuel Taylor Coleridge (1772–1834) a Robert Southley (1774–1843), kteøí opìvovali krajinu Lake District („jezerní krajinu“) v severozápadní Anglii.

Romantismus rozkvetl pøedevším po Velké francouzské revoluci, obzvláštì kdy¾ dával pøednost pøírodnímu prostøedí, které mìlo zotavovat lidského ducha a s pøírodou èlovìka propojovat. Pøed syrovou pøítomností hledali umìlci námìty v dobrodru¾stvích støedovìkých pøíbìhù. Spisovatelé dobu vykreslovali tak, ¾e ètenáøi tragické osudy hrdinù nevadily. Sir Walter Scott je pova¾ován za tvùrce a zakladatele historického románu, který inspiroval mno¾ství rùzných evropských i amerických spisovatelù ke psaní pøíbìhù z historie jejich zemí.

Narodil se 15. srpna 1771 v College Wynd na Starém Mìstì v Edinburghu. Dùm, ve kterém se narodil, ustoupil brzy univerzitním budovám. Jako malý onemocnìl dìtskou obrnou (rùzné prameny se støídají v údaji, kterou nohu mìl posti¾enou), a v dùsledku toho po celý ¾ivot kulhal. Jeho nemoc byla pøíèinou jeho pobytu v Sandyknowe, v romantické krajinì na anglicko – skotském pomezí, nazývaném Border, nad ním¾ se tyèily zøíceniny tvrze Smailholm Tower, která kdysi patøila pøedkùm rodiny. Bydlel zde na farmì svého dìdeèka Roberta Scotta. O malého Waltera se nejvíc starala teta Jenny a babièka, které mu vyprávìly pohádky, ale i pøíbìhy o jeho pøedcích – jeden z jeho pøedkù byl povýšen králem Jakubem I. Stuartem (1566–1625) do šlechtického stavu, co¾ ovšem Oliver Cromwell (1599–1658) vzhledem k pøedkovì loajalitì vùèi popravenému králi Karlovi I. (1600–1649) zrušil. Dìdeèek Robert Scott ale v lednu 1775 zemøel a Walter Scott se vrátil k rodièùm do Edinburghu. Jeho otec Walter Scott byl právníkem, pomìrnì vysoce postaveným, pracoval pro Nejvyšší civilní soud, a maminka Anne Rutherford byla dcerou profesora lékaøství. O mamince se traduje nepotvrzená historka, ¾e byla v dìtství tak tì¾ce nemocná, ¾e zdánlivì zemøela; vlastní otec ji prohlásil jako lékaø za mrtvou. Byla pohøbena a v noci pøišli høbitovní lupièi, kteøí její tìlo vyhrabali, a tím se zjistilo, ¾e nezemøela.

O Walteru Scottovi starším jsou údaje, ¾e byl velmi pøísný, a¾ tvrdý. Bratr Walterovy matky, strýc Daniel Rutherford (1749–1819), byl rovnì¾ lékaøem, význaèným chemikem a botanikem. Po svém návratu bydlel Walter s rodièi a sourozenci na George Square è. 26 a¾ do své svatby. Z jeho jedenácti sourozencù jich šest zemøelo mladých, vìtšinou ještì pøed jeho narozením. Walter Scott se narodil jako deváté dítì. S nadìjí, ¾e se zlepší jeho kulhání po obrnì, byl v létì poslán s tetou Jenny do velšských lázní Bath. Zde bydlel v typickém lázeòském domì v South Parade è. 6. V zimì 1776 byl opìt s babièkou a tetou v Sandyknowe, kde nyní s babièkou hospodaøil strýc Thomas, a v létì byl na léèení v malých lázních Prestonpans, východnì od Edinburghu. V roce 1777 strávil poslední zimu u babièky, proto¾e otec usoudil, ¾e jeho kulhání se u¾ nezlepší, ale zdraví se podstatnì upevnilo, a bylo rozhodnuto, ¾e nastoupí do školy.

 

Sandyknowe od Williama Turnera

Nejdøíve byl pøipravován domácími uèiteli a pak zaèal v roce 1779 studovat na  Vyšší škole v Edinburghu, nyní je to Royal High School, v Infirmary Street. Mìl ponìkud problémy se spolu¾áky i se školou, proto¾e byl o  dost starší a skoro neumìl latinsky. Ponìkud to pak dohnal, ale premiantem se nestal. Pøesto¾e kulhal, vydr¾el dlouhé procházky po  Starém Mìstì, co¾ pozdìji zúroèil ve svém románu „Srdce Edinburghu“ (Heart of Mid-Lothian) a „®elezná pìst“ (Redgauntlet).

Na matematiku a psaní mìl Walter soukromého uèitele, vášnivého presbyteriána, kterého zvìènil v románu „Staøí smrtelníci“ (Old Mortality). V posledním roèníku strávil opìt pùl roku s tetou Jenny v Kelso, kde si zlepšoval latinu a chodil do místního gymnázia (Grammar School), které bylo malebnì umístìno vedle zøíceniny místního opatství. Zde se setkal se svým dlouholetým pøítelem a budoucím spoleèníkem Jamesem Ballantynem (1772–1833). V té dobì se dostal k èetbì tøídílného výboru „Památek staré anglické poezie“ (Reliquies of Ancient English Poetry), od básníka a knìze Thomase Percyho (1729–1811), ze které èerpali všichni souèasní spisovatelé a hledali koøeny dávné anglické slovesnosti. Všeobecné nadšení po pøeètení sdílel i student Scott. Toto dílo bylo jednou z  inspirací pro jím nasbírané „Lidové zpìvy ze skotského pohranièí“ (The Minstrelsy of the Scottish Border), které vyšly v roce 1802. Obsahovaly i  Scottovu báseò „Veèer pøed svatým Janem (Eve of St. John).

V listopadu 1783 ho rodièe povolali zpátky domù, aby zaèal studovat humanitní vìdy na Edinburské univerzitì. Opakovala se podobná situace, jako v pøípadì vstupu na støední školu – tentokrát zase neumìl starou øeètinu – a jeho závìry v této øeèi byly takové, ¾e patøily k historkám jeho slavných spolu¾ákù ještì po letech. – Nejdøíve studoval na univerzitì dva roky, ale pak se opìt zhoršilo jeho zdraví a následoval opìt pobyt v Kelso. Pak nastoupil v bøeznu 1786 v kanceláøi svého otce, který byl èlenem starobylé právnické spoleènosti Písaøù královniny peèeti (Society of Writers to Her Majesty´s Signet), která byla souèástí Nejvyššího civilního soudu ve Skotsku, aby se nauèil potøebným znalostem k tomu, aby mohl následovat otcovu kariéru. Práce ho velice nudila, avšak byl pilným a pøièinlivým uèedníkem. Ale stýkal se dál se svými spolu¾áky, pøedevším se synem profesora Adama Fergusona (1723–1816), filozofa a historika, který ve svém domì poøádal literární salóny. Mladý Scott je navštìvoval a setkal se tam s významnými skotskými básníky, pøedevším slepým básníkem Thomasem Blacklockem (1721–1791), o nìm¾ sám pozdìji napsal, ¾e jeho laskavému vedení a pochopení dìkuje, ¾e se stal básníkem a spisovatelem. Blacklock ho pøedstavil dalšímu významnému básníkovi Jamesovi Macphersonovi (1736–1796), který byl slavný pro „objevení“ starých Ossianových zpìvù (The Works of Ossian), pøedpokládané starobylé slovesné památky. Nebyl to v Evropì té doby jediný pøípad – v naší zemi se to projevilo o nìco pozdìji „objevením“ Rukopisù Václavem Hankou. Ovšem narozdíl od mínìní u nás nebyl Macpherson pova¾ován za podvodníka jako Hanka, pøesto¾e pravost nálezu byla hned zpochybnìna, ale stal se dokonce ctìným politikem a èlenem Dolní snìmovny…
„Ossianovy zpìvy“ ovlivnily celou Evropu, neménì i Waltera Scotta. V salonu profesora Fergusona poznal i dalšího básníka Roberta Burnse (1759–1796).

Pozdìji se rodièe rozhodli, ¾e lépe, ne¾ následovat otcovu kariéru, by bylo, kdyby se stal právním zástupcem a ¾e by mìl vystudovat práva. Pøed tím ještì navštìvoval v letech 1789 a¾ 1790 na univerzitì pøednášky z etiky. V letech 1790 a¾ 1791 nastoupil ke studiu práv, kde se setkal s vynikajícími uèiteli i s analýzami døívìjších historických soudních pøípadù, co¾ se mu pozdìji jako spisovateli velice hodilo. Jedním z nich byl Alexander Fraser Tytler (1747–1813). Po úspìšném studiu, kdy slo¾il 11. èervence 1792 zkoušky, byl prohlášen advokátem a jako advokát øešil rùzné pøípady. Svoji práci však pova¾oval „za vìzení“. Pracoval na pøípadech v rùzných skotských okrscích.

Krátce po studiích se neš»astnì zamiloval do Williaminy Belsches z Fettercairnu (1776–1810), které se dvoøil u¾ od roku 1790, ale která se ale v roce 1796 zasnoubila a provdala za jeho pøítele.

V té dobì pøelo¾il dvì z balad nìmeckého básníka Gottfrieda Augusta Bürgera (1748–1794) „Lenora“ (Lenore) a „Divoký lovec“ (Der wilde Jäger), které v angliètinì vyšly anonymnì pod názvy „William and Helene“ a „Chase“ (Honba). „Lenora“ byla pozdìji také inspirací pro Karla Jaromíra Erbena, jeho¾ „Svatební košile“ mají podobný námìt. Jednalo se v obou pøípadech o strašidelné pøíbìhy. V záøí 1797 se Walter seznámil pøi výletu do romantického Lake District s Charlotte Charpenter, pùvodnì Charpentier (1770–1826), pùvodem Francouzkou, která byla schovankou lorda Downshira. Kdy¾ ji jako svoji nevìstu pøedstavil rodièùm, nebyli nadšeni, její pùvod nebyl jasný, ale v podstatì byla bohatou dìdièkou lorda Downshira, co¾ rodièe smíøilo.
Svatba byla o vánocích 1797 v Carlisle a man¾elství bylo š»astné a¾ do smrti lady Scottové. Dospìlosti se do¾ily ètyøi z jejich pìti dìtí: Sophia (1799–1837), Walter (1801–1847), Anne (1803–1833) a Charles (1805–1841).

Rodina bydlela v nìkolika bytech v Edinburghu, ale léto trávili v nedaleké vesnici Lasswade, kde zaèal Scott psát své vlastní balady a kde také vedl èilý spoleèenský ¾ivot. Byl známý jako skvìlý spoleèník. - V Lasswade ho navštívil historik a právník Alexander Fraser Tytler, který ho kdysi uèil na univerzitì, spisovatel Henry Mackenzie (1745–1831) a básník William Wordsworth se sestrou Dorothy (1771–1855), která byla také spisovatelkou. Zde zaèalo pøátelství s Wordsworthem.  Jedna z jeho tehdejších balad „Šedí bratøi“ (The Gray Brothers) má dìj zasazený právì do okolí Lasswade, odkud odcházejí poutníci pøi køí¾ových výpravách do Svaté zemì.

Roku 1799 vydal, opìt anonymnì, další pøeklad, tentokrát pøeklad Goethovy historické tragédie „Götz z Berlichingenu se ¾eleznou rukou“ (Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand). Svá díla vydával mezi jinými u místního vydavatele Archibalda Constabla (1774–1827), který byl jeho pøítelem a nìkolikrát mu pozdìji vypomohl. Na jaøe 1799 mu zemøel otec a na podzim tého¾ roku se mu narodila první dcera a 16. prosince 1799 byl jmenován zástupcem šerifa selkirského okrsku, co¾ vykonával a¾ do konce ¾ivota. Podle nìkterých pramenù pøevzal v podstatì úøad po otci. - Byla to práce víceménì sezónní, vy¾adující jeho pøítomnost v kanceláøi od èervence do listopadu. Nejdøíve bydlel v dobì slu¾by v místì své pùsobnosti sám, ale z politických dùvodù pova¾oval za vhodnìjší bydlet v okrsku se svou rodinou. Od roku 1804 do roku 1811 tedy trávil léto v nedalekém Ashestielu, kde si od strýce z matèiny strany, který dlouhodobì pobýval v Indii, pronajal usedlost.  Tak jako jeho otec, stal se svobodným zednáøem. Jeho zasvìcení probìhlo v roce 1801.

Jak se mu rozrùstala rodina, zaèal mít obavy, zdali jeho pøíjmy postaèí. Pøíjmy za knihy byly pomìrnì malé, šerifství bylo sezónní a práce advokátská ho jednak nebavila a jednak musel své klienty shánìt. V roce 1805 uzavøel – bez vìdomí své rodiny – tajné spoleèenství se svým dávným pøítelem Jamesem Ballantynem k vydávání svých i jiných spisù. V roce 1806 nastala jeho úspìšná léta. Jeden z hlavních úøedníkù skotského Nejvyššího civilního soudu se musel pro hluchotu místa vzdát a Walter toto místo získal. Plat byl dobrý, práce opìt jen v dobì zasedání soudu, a obnášela povinnost ètyø a¾ šesti hodin dennì. To umo¾nilo Scottovi více se vìnovat psaní.

V Ashestielu napsal další své básnì „Píseò posledního skotského barda“ (The Lay of the Last Minstrel), „Marmion“ o významné skotské bitvì s Anglièany v roce 1808 a nejslavnìjší svoji báseò „Jezerní panna“ (The Lady of the Lake) z dalších Skotsko – anglických bojù v období vlády Jakuba V.- Stuarta, otce Marie Stuartovny. Tato báseò, pøelo¾ená do nìmèiny, zaujala Franze Schuberta tak, ¾e slo¾il na ni hudbu. Nejznámìjší je „Elenin tøetí zpìv“, kde se hrdinka Scottova pøíbìhu Ellen Douglas v nesnázích modlí k Pannì Marii. Z této písnì vznikla jedna z nejslavnìjších Schubertových skladeb „Ave, Maria“, pùvodnì s nìmeckým textem, nyní latinsky na slova modlitby „Zdrávas, Maria“.

Ještì jednu skladbu toto Scottovo dílo ovlivnilo. Krátce po vzniku „Jezerní panny“ vznikala ve Velké Británii rùzná pøedstavení na podobné téma, dokonce i parodie. V roce 1812 slo¾il houslista a dirigent – samouk James Sanderson (1769–1841) pochod k podobnému pøedstavení „A» ¾ije vùdce, který míøí k vítìzství!“. Pochod se poprvé hrál na památku amerického prezidenta George Washingtona v roce 1812 a od té doby více prezidentùm USA, ne¾ se stal jejich oficiálním èestným pochodem. První èeský pøeklad „Jezerní panny“ je od Františka Ladislava Èelakovského z roku 1828. V roce 1808 zaèal Scott vydávat postupnì spisy svého oblíbeného básníka Johna Drydena (1631–1700) a napsal i jeho ¾ivotopis. Zde také zaèal svùj první historický i milostný román „Waverley“, jeho¾ dìj zasadil do roku 1715 – do doby prvního z øady nìkolika povstání Stuartovcù, kteøí se v první polovinì 18. století nìkolikrát pokusili o svrhnutí vlády hannoverské dynastie. Román pojednává o skotském šlechticovi Edwardu Waverleyovi. V roce 1809 se stal polovièním spoluvlastníkem Ballantynova vydavatelství a zalo¾il èasopis „Tory Quaterly Review“ (Konzervativní ètvrtletní revue), kam sám anonymnì pøispíval. V roce 1810 zemøela ve ètyøiatøiceti letech jeho první láska Williamine. V roce 1811 zakoupil farmu Cartley Holy Farm na øece Tweedu mezi Melrose a Kelso a pøebudoval ji na obytný dùm pro svou rodinu a nazval Abbotsford (Opatùv Brod).
 

Cartley Holy Farm

Pøíštího roku se seznámil a spøátelil s básníkem lordem Byronem (1788–1824) a postupnì pøestával psát básnì, jeliko¾ se s Byronem nechtìl srovnávat. Vydavatelská firma vydávala na úkor úspìchù Scottových románù také vyslovené propadáky a tak se stalo, ¾e rok 1813 byl rokem zaèátku jeho finanèních tì¾kostí. Scott se nemohl pøiznat, ¾e jako vysoký soudní úøedník je spolumajitelem tiskárny a vydavatelství, a tak se obrátil o pomoc na šéfa rodinného klanu Scottù – vévodu z Buccleichu, který byl ochoten poskytnout doèasný úvìr. Firmu „The Ballantyne Press“ zakoupil Constable.

Scott se tehdy pokusil napsat dvì básnì – s odlišným tématem „Rokeby“, která byla historická a tragická, umístìná do místa bydlištì Scottova pøítele Johna Morritta. Druhá byla romantická z období vlády krále Artuše „Svatba na Triermainu“ (The Bridal of Triermain). Bylo to v podstatì z reklamních dùvodù, ¾e se sám chtìl postavit sobì jako básnický soupeø. – I jindy se pokoušel o podobné triky se støídáním vydavatelù, nìkdy i dost neobratnì. Ale na druhé stranì se mu dostalo velkého ocenìní – byl mu nabídnut titul „básník laureát“ (Poet Laureate), co¾ on odmítl a titul byl propùjèen básníkovi Robertu Southeyovi. Pøijetí titulu znamenalo pøísahu králi, co¾ kdysi odmítl básník John Dryden, který byl pro Scotta velkou inspirací…

V roce 1814 vyšel „Waverley". Napínavý dìj a vylíèení historických skuteèností zpùsobily, ¾e se román, vydaný anonymnì, stal oblíbenou èetbou. „Waverley“ pro Scotta znamenal urèitý pokus o zjištìní vkusu ètenáøù, který se více ne¾li podaøil – celé vydání bylo prodáno bìhem dvou dní. - Walter Scott na základì úspìchu pou¾íval potom pseudonym „autor Waverley“ (Author of Waverley), pøes to, ¾e jeho autorství bylo obecnì známé, obzvláštì kdy¾ v roce 1815 vyjádøil princ regent a budoucí král Jiøí IV. (1762–1830) pøání setkat se s „autorem Waverley“. V tém¾e roce zaèal Scott vydávat spisy Jonathana Swifta (1667–1745), autora Gulliverových cest.

Psal další romány ze sedmnáctého a osmnáctého století: „Guy Mannering“ a „Staro¾itník“ (The Antiquary), které mìly doplnit „waverleyské“ pøíbìhy ze Skotska pøes celé 18. století. Vyšly postupnì v letech 1815 a 1816 a zaznamenaly opìt znaèný finanèní úspìch. „Guy Mannering“ mìl být pùvodnì pøíbìhem s nadpøirozenými hrdiny, ale z tohoto úmyslu zùstala jen hlavní zápletka – o amatérském astrologovi Guyim Manneringovi, který navštíví dùm rodièù hlavního hrdiny Harryho Bertrama v okam¾iku jeho narození. Pøedpoví dítìti mnohá nebezpeèí, která se postupnì vyplòují: je unesen, dostane se do Indie, kde slou¾í pod plukovníkem Manneringem a do jeho¾ dcery se zamiluje. Tatínek Mannering si uvìdomí, ¾e sòatek s Harrym by pro jeho dceru znamenal stejná nebezpeèí, jaká byla pøedpovìzena, a tak ho vyzve na souboj a tì¾ce ho zraní. Ale Harry se zachrání, dostane se zpátky do Velké Británie a s dcerou Manneringa se o¾ení. – Román byl bìhem jednoho dne rozebrán.

Práce na dalším románu byla pøerušena Scottovou cestou do Londýna v dubnu 1815, kdy byl princem regentem pozván na veèeøi, a hlavnì jeho cestou na kontinent, kdy v srpnu navštívil bojištì u Waterloo; slavná bitva se odehrála krátce pøedtím – 18. èervna 1815 – a pokraèoval pøes Belgii do  Paøí¾e. Výsledkem byla výpravná báseò „Bojištì Waterloo“ (The Field of Waterloo), kde Scott pøedpokládal, ¾e výtì¾ek z prodeje vytištìného díla bude vìnován sirotkùm po padlých; ale pøijetí básnì bylo chladné. Druhá práce, která byla výsledkem této cesty, byly fiktivní „Pavlovy dopisy pøíbuzným“ (Paul´s Letters to His Kinsfolk) – jakýsi cestopis.

Cesta na bojištì ve Waterloo byla pro Scotta významná i tím, ¾e se setkal s øadou významných a vysoce postavených osobností - s vítìzem nad  Napoleonem – vévodou z Wellingtonu, dále s britským vyjednávaèem na  Vídeòském kongresu – lordem Castleaghem. Podle nìkterých pramenù se setkal i s ruským carem Aleksandrem I. „Staro¾itník“ vyšel další rok a patøil k Scottovým oblíbeným dílùm, pøedevším proto, ¾e zobrazil sám sebe, své mládí, všeobecný strach Britù z mo¾ného Napoleonova napadení, vèetnì svého neúspìšného dvoøení Williaminì. V dalším díle „Pøíbìhy mého domácího “(Tales of My Landlord), co¾ se rozrostlo na sérii pøíbìhù, vydaných v nìkolika øadách, u¾il pseudonymu Jedediah Cleishbotham. Mìly to být krátké povídky z místního okolí, nevydávali je ani Ballantynovi ani Constable. Nìkteré z nich jsou: „Èerný trpaslík“ (Black Dwarf), obsahující balady z místního okolí,  dále „Staøí smrtelníci“ (The Tale of Old Mortality), co¾ se nìkdy pøekládalo do èeštiny jako „Puritáni“ - historický pøíbìh s milostným trojúhelníkem ze 17. století.  

Podle nìkterých pramenù v té dobì zdìdil Walter Scott nìjaké peníze po svém bratru Johnovi, ale jeho vydavatelé, pøedevším Constable, byli ve finanèních tì¾kostech stále. V roce 1817 se objevil román ze zaèátku 18. století o skotském hrdinovi, vùdci horalù Robertu Royovi MacGregorovi „Rob Roy“. Z Waltera Scotta se postupnì stával i renomovaný historik, zvláštì kdy¾ se mu podaøilo se skupinou vojákù na základì povolení prince regenta Jiøího najít na edinburském hradì zakopané korunovaèní klenoty, které zašantroèil Oliver Cromwell. Vdìèný Jiøí povýšil Scotta do šlechtického stavu. To ale pro spisovatele pøedstavovalo další náklady: Abbotsford musel rozšíøit, u¾ jenom proto, ¾e po pøijetí titulu Sir, ho navštìvovali význaèní literáti, jako napø. spisovatelky Maria Edgeworth (1767–1849), Joanna Baillie (1762–1851), malíø William Turner (1775–1851) a americký spisovatel romantických pøíbìhù a pohádek Washington Irving (1783–1859).

 

Zámek Abbotsford

V roce 1818 vyšel tragický pøíbìh dvou sester o zloèinu, odsouzení k smrti a velká obìtavost jedné ze sester, která druhou sestru osvobodí, „Srdce Edinburghu“ (The Heart of Mid-Lothian). V roce 1819 vyšly další dva romány, patøící do øady „Pøíbìhù mého domácího“ – „Povìst z Monrose“ (A Legend of Monrose) z doby obèanské války a povstání horalù, které bylo potlaèeno kvùli nespolupráci rodových klanù. Stejného roku vyšla i tragédie „Nevìsta z Lammermooru“ (The Bride of Lammermoor), jakýsi romeovský pøíbìh skotských milencù ze znepøátelených klanù – také zaøazená mezi „Pøíbìhy mého domácího“. Zápletka románu se zakládala na skuteèné události, která se udála na Lammermuirs Hill. - Pøíbìh Lucy of Lammermoor byl námìtem pro operu italského hudebního skladatele Gaetana Donizettího (1797–1844) „Lucia di Lammermoor“ (Lucia z Lammermooru), kterou na libreto Salvadora Cammarana (1801–1852) skladatel slo¾il v roce 1835. Vyšel také další román, tentokrát ze staršího období, patøící ke Scottovým nejslavnìjším „Ivanhoe“ – z doby køi¾áckých výprav v dobì panování krále Richarda – Lví srdce (1157–1199). O vánocích 1819 zemøela Walteru Scottovi maminka.

V roce 1820 èekala Sira Waltera Scotta další pocta – byl zvolen prezidentem Královské akademie (Royal Society of Edinburgh). V tomto roce vyšly dva na sebe navazující romány z období Marie Stuartovny (1542–1587) „Klášter“ (The Monastery) a „Opat“ (Abbot). Ze stejného období, ale z jiného královského dvora - královny Al¾bìty I. Tudorovny (1533–1603) - je další Scottùv slavný román „Kenilworth“, který vyšel roce 1821. V tomto roce vydal Scott ještì další román „Pirát“ (The Pirate), vybudovaný na skuteèném pøíbìhu „orknejského piráta“ Johna Gowa, který se vrátí domù ze svých výprav, ¾ije pokoøen, a¾ se mu podaøí vybudovat existenci kupce. Je však nìkým poznán, a aby se zachránil, unese dvì slu¾ebné, napadne dva domy, a nakonec je uvìznìn i popraven.

V roce 1821 nastala velká pøestavba Abbotsfordu. Z malé budovy se postupnì stával pseudogotický zámek se všemi technickými vymo¾enostmi té doby, se splachovacími záchody, plynovým osvìtlením i poplašným zvonkovým systémem. Interiéry byly zaøízeny „po rytíøsku“.

Kdy¾ se princ regent po smrti svého otce stal králem, po¾ádala Sira Waltera edinburská mìstská rada, aby pøipravil královi slavné pøijetí pøi jeho návštìvì Skotska v roce 1822. Byla to první návštìva krále z hannoverské vìtve ve Skotsku. Tehdy se Sir Walter projevil jako skvìlý re¾isér, organizátor i propagátor svého vlastního vlastenectví. Pokusil se nejen zaujmout krále, ale smazat všechny problémy, které ještì nedávno vedly ke krvavým bojùm. Pøi slavnostním prùvodu nechal všechny úèastníky, vèetnì krále, obléknout do skotské kostky, èím¾ se skotská suknì stala dokonce oficiálním obleèením.

V roce 1822 vyšla „Nigelova dobrodru¾ství“ (The Fortunes of Nigel) – historický román z období vlády Jakuba I., odehrávající se v Londýnì, kde hraje úlohu i lord Buckingham, známý z Dumasových „Tøí mušketýrù“. O nìco pozdìjší je dìj dalšího románu „Peveril z návrší“ (Peveril of the Peak) z roku 1823, který se zabývá tzv. „pape¾ským povstáním z roku 1678, kdy se pøipravovala královra¾da Karla II.
Pøíští rok vyšel „Quentin Durward“, první Scottùv román, situovaný mimo Velkou Británii, a to do Francie za vlády Ludvíka XI. (1461–1483), kdy se vedou spory o vládu mezi Ludvíkem a burgundským vévodou. Vyšla také „®elezná pìst“ (The Redgauntlet), kdy se Scott vrátil opìt k 18. století, a bylo to dílo spisovatelovi zvláš» milé, proto¾e v nìm uplatnil nìkteré okolnosti svého ¾ivota, vèetnì karikatury vlastního otce.

Rok 1825 vìnoval Sir Walter psaní románù z doby køi¾áckých výprav a Richarda Lvího srdce; byly to romány „Snoubenec“ (The Betrohed) a „Talisman“ (The Talisman). V r. 1825 se provdala nejstarší Scottova dcera za Johna Gibsona Lockharta (1794–1854), budoucího Scottova ¾ivotopisce a syn Walter se rovnì¾ o¾enil a jeho otec pøedpokládal, ¾e bude dìdicem zámku s vyhrazením mo¾nosti do¾ivotního pobytu i renty pro  své rodièe. Ale situace se zmìnila…

V roce 1826 nastaly vá¾nìjší finanèní tì¾kosti ne¾ pøed tøinácti lety. Úpadek postihl i vydavatele Archibalda Constabla a Sir Walter Scott dal, i kdy¾ nemusel, svùj zámek jako zástavu za dluhy vydavatelství. S finanèní výpomocí se mu nabízelo více lidí, vèetnì krále, ale hrdý spisovatel odmítl a pracoval ještì neúnavnìji. Kromì toho jej postihlo úmrtí jeho man¾elky. V dùsledku pøepracování si stì¾oval na bolest kloubù a pøirovnával se k psacímu automatu. Odjel do Francie, aby sehnal podklady k románu o Napoleonovi. Devítisvazkové dílo o Napoleonovi vyšlo pøíštího roku, kdy koneènì spisovatel veøejnì oznámil autorství svých spisù. Ovšem úroveò jeho knih zaèala upadat. Dokonce kolovala anekdota, ¾e nìmecký hudební skladatel Ludwig van Beethoven (1770–1827), kdy¾ na smrtelné posteli dostal k èetbì Scottùv román, odhodil ho pryè s køikem: „Proè? Ten chlap píše pro peníze!“ V roce 1828 vyšla „Krasavice z Perthu aneb Den svatého Valentina“ (The Fair Maid of Perth or St.Valentine Day), co¾ zpracoval francouzský hudební skladatel George Bizet (1838–1875) na operu „La jolie de Perth“. Opera mìla premiéru v roce 1867.

V roce 1827 zaèal Scott pøipravovat vydání svého souborného díla, které bylo pozdìji nazváno „Magnum Opus“ (Velké dílo). Zaèal vedle bolestí kloubù trpìt dalšími zdravotními problémy. Roku 1830 odmítl nabídku státní penze a pozici soukromého právního poradce. Pøepracován byl ranìn mrtvicí a èásteènì ochrnul. Odjel s Lockhartem na léèení, které mu ponìkud pomohlo. Byl na náklady britské vlády Maltì, kde pokraèoval v psaní, a v Neapoli, kde sbíral staré písnì a balady. Tohoto roku vyšlo malé dílko, které se pøíliš v jeho ¾ivotopisu nepøipomíná, ale znaènì ovlivnilo ¾ivot jiného spisovatele. Byly to „Dopisy o démonologii a èarodìjnictví“ (Letters on Demonology and Witschcraft) - o nadpøirozených jevech pøevzatých z literatury i z ústního podání. Jeden z „dopisù“ je vìnován vìštci Thomasi Rhymerovi, kterého pravdìpodobnì na základì èetby tohoto spisu pova¾oval patnáctiletý Michail Jurjeviè Lermontov za svého pøedka…

V roce 1831 vyšel Scottùv vlastní ¾ivotopis (Autobiography of Sir Walter Scott). Z této poslední doby jsou dokladem spisovatelovy situace jeho mnohé dopisy. Utrpìl nìkolik záchvatù mrtvice, co¾ zhoršovalo mo¾nost vyjadøování se i psaní a u¾ prý i døíve pro nemoc kloubù tì¾ce psal. Pøesto ale byl stále rozumovì na výši. Koncem roku 1831 dostali dìdeèek Walter Scott a tatínek John Lockhart zprávu o smrti vnuka Johnieho Lockharta. Na zpáteèní cestì utrpìl Sir Walter další záchvat a podle nìkterých pramenù se do Skotska vrátil u¾ v bezvìdomí. Zemøel na svém zámku v Abbotsfordu 21. záøí 1832 ve vìku jedenašedesáti let. Uštval se, aby své rodinì zachoval to, co léta budoval.

Za svùj ¾ivot napsal šestadvacet románù, mnoho básní a rùzných pojednání. Ovlivnil celou evropskou i americkou historickou literaturu.


Hrob Sira Waltera Scotta
Pochován byl vedle své man¾elky nedaleko zøícenin dryburského opatství – Dryburgh Abbey. Krátce po Scottovì smrti byla vyhlášena veøejná anonymní soutì¾ na vybudování jeho památníku. Soutì¾ vyhrál George Meikle Kemp (1795–1844) a Scottùv památník stojí v Princes Street Gardens v Edinburghu. Jeho pomník je i v Glasgowì.


Památník Sira Waltera Scotta v Edinburghu
Zámek byl jeho synovi zachován, proto¾e na zbytek, který bylo potøeba splatit na zaplacení dluhù, se britská veøejnost slo¾ila. Syn Walter ale zemøel bezdìtný, tak postupnì zámek patøil dalším potomkùm. Poslední pøímý potomek Sira Waltera Scotta zemøel na zaèátku tohoto tisíciletí a v roce 2007 byl za úèelem zachování této památky zalo¾en Abbotsford Trust. Veøejnost se opìt skládala na nutné rekonstrukce. Zámek je v sezónì pøístupný veøejnosti. Jeden z potomkù Scottových pøíbuzných - vévoda z Buccleuch s man¾elkou zalo¾il v roce 2010 „Cenu Waltera Scotta pro historickou fikci“ (Walter Scott Prize for Historical Fiction), kterou propojil se zámkem v Abbotsfordu.

Jednou z jeho posledních prací bylo melodrama „Zkáza Devorgoilu“ (The Doom of Devorgoil) z roku 1830.
Z nìj se cituje poslední pozdravení tohoto skotského barda:

„Pojï naplnit mùj pohár, pøijï naplnit mùj d¾bán.
Pojï osedlat svého konì a svolej své mu¾e;
pojï otevøít západní bránu a nech mì svobodnì jít,
a to je chvíle pro èapky Bonny Dundee!“


Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 16.08.2023  00:16
 Datum
Jméno
Téma
 16.08.  00:16 Vladimír Køí¾
 15.08.  20:53 Jaroslava
 15.08.  11:58 Vesuviana
 15.08.  09:11 Von