Na Novém Zélandì na lovu divoèáka
Man¾el mé novozélandské neteøe James je lovec. V Èesku by se øeklo myslivec. Poznal jsem to ji¾, kdy¾ jsem mu ukazoval Prahu. Nejen¾e mìl za sebou nìkolik expedicí jako lovecký prùvodce s evropskými lovci v Austrálii na zdivoèelé pùvodnì domácí buvoly v severním Queenslandu, ale do Prahy pøijel ze Švédska, proto¾e tam navštívil švédského lovce, kterého provázel právì v té Austrálii, aby ve Švédsku ulovili losa. A tak se i stalo. Pøijel s èerstvì sta¾enou losí kù¾í a na chalupì poblí¾ Prahy jsme tu kù¾i ještì doèiš»ovali a solili, aby mu vydr¾ela a¾ na Nový Zéland. A opravdu jsem ji tam pak vidìl zdobící prostor u krbu. I v Praze a okolí Jamese více zajímaly zvíøecí stopy tøeba kolem Sázavy, nebo pra¾ské prodejny s loveckými potøebami ne¾ proslulé pra¾ské památky. Ale budi¾. Je to lovec ka¾dým coulem své duše!
Já jsem pravý opak. Pouze jako zcela malý kluk jsem se zúèastnil místního mysliveckého honu na zajíce (to jich ještì bylo habadìj). To jsme šli polem, dìlali hluk a klacky jsme tloukli do polního porostu, aby zajíci vybìhli do rány myslivcù. No ale zjistil jsem, ¾e radost mi to nepøináší, a dokonce i pøi venkovských zabíjaèkách jsem se musel v¾dy uklidit, abych neslyšel ten kvikot domácího prasete. Ani vlastnì z toho zabíjaèkového pohoštìní jsem nemìl po¾itek a nejradìji z celé domácí zabíjaèky jsem vlastnì mìl moravský švestkový koláè. Ostatnì stejnì tak i pan øezník, ale ten spíše asi kvùli ji¾ dávnému pøejezení se zabíjaèkovými produkty.
Pøi návštìvì Jamese na Novém Zélandì bylo hned jasné, ¾e jsem u lovce. Na dvorku tøi statní loveètí psi. Zcela jiní ne¾ v Èesku. ®ádné placaté uši a vùbec elegance tìch naších, ale spíše takoví podsadití trošku køivonozí krátkosrstí svalnatci velikosti našeho vlèáka. A samozøejmì v domku spousta všelijakých loveckých trofejí vèetnì i z ji¾ zmínìného švédského losa. Ji¾ si ani nepamatuji, zda mi James ukázal i zbranì, ale rozhodnì jsem po tom netou¾il, proto¾e se zbraní nìjak bojím. Ale pochoutky z ulovené zvìøe, ty mi chutnaly moc.
A hned snad první den, ¾e pùjdeme do vinice lovit zajíce. A kdy¾ první zajíc nebyl zasa¾en a utekl, tolik jsem mu to pøál, ale pøed Jamesem jsem to projevit nemohl. Ale on to stejnì vytušil, zajíce nakonec stejnì dostal a pak mi vysvìtlil, jak velkou škodu ve vinici nadìlají, ale naopak jeho odstøel prý ¾ádnou škodou není, proto¾e vše se sesbírá a odveze ke zpracování pochoutek pro koèky.
A jak to tedy s tou škodou ze strany zajícù ve vinicích vlastnì je? Rozhodnì není na prvním místì, ¾e by zajíc okousával vinièný kmínek. Jde o nìco zcela jiného. Novozélandská vinice je vlastnì takové technologické pole. Práce zde je hodnì zautomatizovaná. A tak samozøejmì té¾ zavla¾ování. Ale nejen pøi suchu, nýbr¾ i pøi pøízemních mrazících.
Tam kde jsou na Novém Zélandu vinice, tak pochopitelnì mrazy nejsou. Leda na vrcholcích hor, které v dálce za vinicemi mù¾eme spatøit i zasnì¾ené. Ve vinicích jsou obèas pouze pøízemní ranní mrazíky. Ale i ty by dokázaly natropit hodnì škody. A tak teplota ve vinicí je stále automaticky mìøena, vše je automaticky pøedáváno do centrály, tam vyhodnocováno a za urèitých okolností se automaticky spustí rozprašovaè vody a to kupodivu vinici ochrání od škod mrazíkem. A jakou v tomto systému hrají škodnou právì ti zajíci? No oni strašnì milují kousat ty plastové trubky rozvádìjící tu rozprašovanou vodu. A tak škodná musí být odstøelena. No takovým prizmatem je pohled Jamese a následnì i mùj, spravedlivý. Ale stejnì mi to dobøe nedìlá.
O víkendu James pravil, ¾e se vypravíme na lov divoèáka. Kdy¾ pøistavil náklaïáèek s klecí pro tøi lovecké psy na lo¾né ploše, tak ti se mohli zbláznit, jak radostí bìhali a poskakovali kolem, proto¾e ji¾ vìdìli, ¾e je èeká lov. A kdy¾ James otevøel dvíøka té klece na tom náklaïáèku, tak psi neuvìøitelnì mrštnì do tìch dvíøek, a tak do klece, naskákali. Samozøejmì James mìl i zbranì, ale tomu já nevìnoval pozornost – jak jsem øekl, zbranì mi nejsou pøíjemné. A té¾ mìl poøádný lovecký nù¾, co¾ se nakonec ukázalo jako nejdùle¾itìjší pomùcka ihned po tìch psech (pokud teda psy mù¾eme vùbec nazvat pomùckou). Pak jsme mìli s sebou nìjakou svaèinu a té¾ nealkoholické pití. Oèekávalo se, ¾e tøeba budeme v terénu celý den a¾ do tmy. A tak jsme vyjeli. James a já v kabinì auta, tøi loveètí psi v kleci na lo¾né ploše.
Je tøeba poznamenat, ¾e na Novém Zélandì není mo¾né lovit kdekoliv podle libosti. Je tøeba mít souhlas majitele (popø. i více majitelù) pøíslušeného katastru. Na to my v Èesku nejsme zvykli. U nás majitel lesa, pole, louky lov nemù¾e zakázat, kdokoliv mù¾e do jeho lesa vstoupit, a¾ na výjimky si les nemù¾e majitel oplotit atp. Ale na Novém Zélandì získat ten souhlas majitelù vìtšinou není problém, pokud je lovec seriózní, a dokonce to je nutné i pro obyèejnou procházku, popø. túru. Nedotknutelnost majetku je zde opravdu nedotknutelná. Takový majitel ale vìtšinou rád pøivítá, ¾e se mu o revír nìkdo stará a za to ho lovec obèas odmìní nìjakým svým úlovkem – spíše ji¾ ale zpracovaným. Co by si takový majitel – nelovec se nezpracovanou zvìøí poèal, ¾e?
Vùbec nejsem odborník na lov divoèákù ani v Èesku, ani na Novém Zélandì. Ale tolik zase o tom vím, ¾e jsem ihned poznal rozdíly. V Èesku prostì myslivec vezme dostateènì silnou kulovnici (nìkdy staèí i jen brokovnice) a kdy¾ v terénu narazí na divoèáka, tak se sna¾í ho strefit. Je to vlastnì škodná, tak snad je mo¾né lovit celoroènì – to si nejsem jistý, ale na internetu by se to našlo. Té¾ pochopitelnì si lze sednout na posed a èekat, zda se nìjaký divoèák ve vzdálenosti dostøelu objeví. Snad jediné, co snad není mo¾né, je støílet z nìjakého dopravního prostøedku – nejen auta, ale i traktoru, kombajnu… Neznám ale ta pravidla pøesnì, zda lze tøeba traktor na polní cestì zastavit a støílet. To nejspíše ano. A té¾ myslím, ¾e v Èesku se k lovu nevyu¾ívají psi. I té¾ proto, ¾e je to pro psího miláèka, by» loveckého, dost nebezpeèné – divoèák se èlovìka vlastnì bojí, ale psa nikoliv, a naopak je to snad hlavní nepøítel v jeho divoèáckém revíru.
Na novém Zélandì lov probíhal zcela jinak. Pøednì puška je k dispozici spíše jen jako doplòující vìc nebo pro pøípad, ¾e by se k lovu objevila ještì jiná zvìø ne¾ pøedpokládaný divoèák. Jak jsem se ji¾ zmínil, hlavním lovcem jsou zde ti psi, které jsme si dovezli a pak ten velký lovecký nù¾. Ještì poznamenávám, ¾e psi se bì¾nì u¾ívají k lovu dva a vzájemnì se zkušenì sami koordinují. A ten tøetí mladý pes se zauèuje – pøedpokládám, ¾e kdy¾ se pak prodává pes s ji¾ loveckou zkušeností, tak je zpenì¾itelný. Jo byznys prostupuje vše!
Lov probíhá následovnì. Psùm se na krk pøipevní taková lovecká GPS, tak¾e lovec má pøehled, kde jeho miláèkové právì i v neprùhledném terénu jsou. A jde se na to. Nešli jsme ani moc daleko a nejednou psi zneklidnìli, proto¾e vyèichali divoèáka. A opravdu, za chvíli byl v našem dohledu. A psi se za nim hnali. A proto¾e šlo spíše o køoviska, tak jsme nevidìli ani divoèáka, ani psy – ale ty jsme mohli sledovat na GPS. A jen jsme vidìli, jak se ta sešlost ¾ene tím køovím, a¾ se vìtvièky otøásaly. Najednou se dal do bìhu i James. To køoví se toti¾ ji¾ otøásalo jen na jednom místì. To znamenalo, ¾e divoèák byl psy povalen a oni se sna¾í ho zakousnout. A to je chvíle pro lovce, který bì¾í svým psùm na pomoc a povaleného divoèáka se sna¾í podøíznout. No, jak znám èeské divoèácké vyprávìnky, tak to by bylo pro naše psy i lovce dost nebezpeèné. Ale na Novém Zélandì jsou takto asi vycvièení a zdá se, ¾e pro psy i lovce ta závìreèná fáze je velkým potìšením.
Já teda byl dost vyplašený, a tak jsem radìji postával za objemným stromem a pøedstavoval si, jak ten, by» ji¾ zkrvavený divoèák, se ¾ene proti mnì a já bych potøeboval nikoliv objemný strom, za kterým se mohu skrývat, ale menší strom, na který bych mohl vyskoèit, a tak se zachránit.
No a kdy¾ jsem slyšel ú¾asnì radostné Jamesovo halasení a psi omezili svùj zuøivý štìkot, tak jsem vytušil, ¾e divoèák bitvu právì prohrál. Pozvolna jsem se odvá¾il opustit svùj objemný strom smìrem k úlovku. No nejsem lovec, ale bylo dokonáno a já mìl radost, ¾e kromì divoèáka jsme všichni pøe¾ili. Pak James rozøízl divoèákovi bøicho, vyvrhl vnitønosti a hodil si takto odlehèené zvíøe na záda. A ty vnitønosti urèitì nìkdo s chutí tam v køovisku spoøádá – tøeba i jen mraveneèkové. A takto s divoèákem došel James a¾ k autu vzdáleného asi tak 1 km. A nebyla to cesta pohodlnou pìšinkou, ale nìkdy i poøádné lopocení roklinami a vùbec nerovným terénem.
No vše dopadlo daleko rychleji, ne¾ se pùvodnì oèekávalo. A tak ani doma nás ještì vùbec neèekali. Ale prý to takto rychle vùbec nebývá èasto. Spíše se èlovìk i celý den plahoèí, aby nakonec koupil øízky pro rodinu u øezníka v krámu. Ostatnì takto to èasto dìlají i neúspìšní rybáøi.
Ale ani tohoto uloveného divoèáka nebylo mo¾né ihned krájet na øízky. Nejdøíve James divoèáka doma zvá¾il na takovém vá¾icím háku. Dìlalo to 42 kg (samozøejmì ji¾ bez vnitøností, ale ještì stále s kù¾í). No èekal jsem, ¾e to bude více, by» ne tolik, jako u 200kilogramového domácího prasete na venkovì. V¾dy» já toho divoèáka nemohl na zádech ani udr¾et pro focení (fotku jsem ji¾ nìkde zašantroèil v digitálním nekoneènu), zatímco James s ním ušel asi 1 km k autu. No, je o generaci mladší a trénovanìjší a navíc lovec. Já dìlám jen rychlochùzi po sousedním golfovém høišti, zatímco on trénuje v terénu s tì¾kým úlovkem na zádech. Tak to je pak samozøejmì znát!
Nakonec jsme s divoèákem odjeli ke specializovanému øezníkovi s licencí i pro zvìø a James si pøi té pøíle¾itosti vyzvedl zpracované produkty z pøedchozího uloveného divoèáka – v domácnosti lze takto docela ušetøit, i kdy¾ to lovení té¾ má své náklady. A ty lovecké dobroty jsme pak doma s chutí pojedli. A bylo to výborné. To byla pro mne teprve ta pravá rozkoš z lovu. Nikoliv to mnou poci»ované nebezpeèné lovecké pachtìní se v terénu. K tomu mám radìji terén „jen“ pro sportovní chùzi. Ale tak to mám já. A jiní to mají jinak, a proto je svìt krásný ve své ú¾asné variabilnosti.
Stanislav Vanìk
* * *
Ilustrace https://pixabay.com/cs/ https://www.piqsels.com/cs
