Navrhl jsem redakci zřídit rubriku "Vstup na vlastní nebezpečí". Snad to povzbudí i některé další čtenáře, aby napsali a zmíní se o uvažované rubrice v komentářích.
Příliš rezervované osoby předem upozorňuji, aby raději dál nečetly. Ti, kteří si myslí, že i erotika patří k životu naopak zvu ke čtení. Za autorství se nestydím a doufám, že neztratím vaši dosavadní přízeň a přidávám další příběh ze života...
Petry jsem si všiml už dávno. Upoutávala mne svými historkami ze života, které dávala bezelstně k dobrému u stolu v závodní jídelně či u cigarety na chodbě. Asi ani já jsem jí nezůstal lhostejný, protože jsem zaznamenal, že ji zajímá moje reakce. A tak, když jednoho dne předseda SČSP marně nabízel zdarma vstupenky do Národního divadla na hru sovětského autora pojednávající o kolektivizaci v jakési středoasijské republice, a ona nedokázala odmítnout, přihlásil jsem se jako druhý zájemce.
Představení probíhalo v poloprázdném divadle a bylo nám až líto našich předních herců, kteří dělali vše možné, aby dodali věrohodnosti revolučním frázím tvůrců nového režimu. Představení brzy skončilo, využil jsem manželčiny nepřítomnosti a pozval Petru k sobě na kávu a kus řeči. K mému překvapení nabídku bez okolků přijala a brzy jsme přešli k důvěrnějším tématům. Dověděl jsem se, že její manžel je zcela bez důvodu ohromný žárlivec, s nímž se už nedá rozumně mluvit, a že uvažuje o rozvodu. Sbližování úspěšně pokračovalo a skončilo tak, jak mohlo nejlépe k oboustranné naprosté spokojenosti.
Protože se blížila 23. hodina, nabídl jsem Petře, že ji odvezu domů autem. Před vjezdem do sídliště mě zastavila a s poukazem na žárlivého manžela se rozhodla zbytek cesty dojít pěšky. Galantně jsem oběhl auto a otevřel jí dveře. Vystoupila. V tu chvíli přiběhl k vozu mně neznámý vazoun se slovy: Prosím tě, kde jsi, už jsem měl strach, že se ti něco stalo.
Podlomily se mi nohy. Na rozdíl ode mne zachovala Petra chladnou hlavu a naprosto klidně mě představila jako spolupracovníka z podniku, který byl rovněž obdařen volnou vstupenkou do Národního. Manžel se neuklidnil a důrazně mě zval na kávu, abychom si spolu pohovořili. Nedbal na mé odmítání, že už je pokročilá doba, a když se mi dostalo s roztomilým úsměvem pozvání i od Petry, musel jsem kapitulovat. Celou cestu jsem čekal, kdy vyrazí do útoku. Na návštěvě jsem musel hovořit o poměrech na pracovišti, o sobě, svém manželství a dětech a stále jsem očekával, kdy dojde k rozhodujícímu zúčtování. Petra však byla vrcholně roztomilá, pronášela vtipné poznámky, a zřejmě se bavila mojí úzkostí i manželovou žárlivostí. Káva byla dopita, nebezpečí se postupně vytrácelo a konečně jsem se mohl od svého soka strategicky odpoutat.
Mohu vás ujistit, že na tento trapas v životě nezapomenu.
Petry jsem si všiml už dávno. Upoutávala mne svými historkami ze života, které dávala bezelstně k dobrému u stolu v závodní jídelně či u cigarety na chodbě. Asi ani já jsem jí nezůstal lhostejný, protože jsem zaznamenal, že ji zajímá moje reakce. A tak, když jednoho dne předseda SČSP marně nabízel zdarma vstupenky do Národního divadla na hru sovětského autora pojednávající o kolektivizaci v jakési středoasijské republice, a ona nedokázala odmítnout, přihlásil jsem se jako druhý zájemce.