Pro dobrotu na žebrotu
Staré české přísloví o jehož platnosti se každý z nás alespoň jednou v životě přesvědčil. Kdysi dávno jsme se s kolegyní dohodly, že něco uděláme pro naše spolupracovníky. Vymyslely jsme zájezd pro děti na safari do Dvora Králové. Autobus a vstupné zaplatil závodní výbor (akce pro děti k mezinárodnímu dni dětí), očekávaly jsme že zájem bude a doufaly, že někteří rodiče pojedou s námi. Doufaly jsme marně, pouze jeden bezdětný kolega se nabídl, že pojede s námi, protože ještě neviděl živého nosorožce, které tehdy pan Wagner přivezl z Afriky. Při nástupu do autobusu jsme zjistily, že místo dvaceti nahlášených dětí jich je třicet, no neměly jsme srdce některé nenahlášené poslat domů. Věkový rozdíl mezi dětmi byl také velký, děti ze školky, údajně samostatné až po kluka z osmičky. K jmenovitému seznámení jsem použila lízátka, dítě řeklo jméno a dostalo tři lízátka jako dárek. Opět chyba, místo aby si je schovaly, jak jsem jim radila, začaly je cumlat a při každém drcnutí autobusu jsem se děsila, že se některé dítě s ním zalkne. Na to jsme připraveny nebyly, měly jsme sebou nedostatkový toaletní papír a ubrousky, tehdy papírové kapesníky nebyly.
Cestu tam jsme přežili všichni ve zdraví, jen několik dětí se přiznalo, že při jízdě blinkají, tak jsme je okamžitě přesadily a vybavily ubrousky. Na safari jsme nejprve navštívili jejich zoologickou zahradu, přestože jsem měla dopředu připraveno povídání o zvířátkách, co uvidíme, teorii o rozmnožování jsem si nenastudovala. Hned za branou byli poníci, kteří dokazovali názorně moji zanedbalos. Holčičky se divily co to dělají, kluci se smáli a dělali chytrolíny, zejména ten nejstarší. Zavelela jsem, jdeme se podívat na slony. Jenže tam to bylo to samé, a navíc hodně mohutné. To už se holčičky bály, aby si sloni neublížili a do toho se ozval hlas toho výrostka, který se mého kolegy ptal, jestli ho má taky tak veliký. Dostal za to od něho pořádnou herdu do zad a všechny děti jsme raději urychleně se přesunuly na safari. Doufala jsem, že tam jarní touhy nebudou. Nebyly, jenže naše zvědavost neušla jednomu velkému samci, který si to přihasil přímo k nám. Kolega měl radost, že ho tak zblízka vidí, jenže ten se k nám otočil zády a ukázal, co z jeho potravy v něm zbylo. Navíc pomocí ocasu to začal rozmetávat. V mžiku jsme byli nahozeni a jeho lejno jsme měli všude. Těch pár ubrousků nám stačilo jen na vytření očí, abychom alespoň na cestu viděli. Navíc se nám jedno dítě ztratilo a tak jsme ho hledali. Přestože jsme děti neustále drželi v houfu a přepočítávali, nemohli jsme se shodnout kde se ztratil. To byly nervy. Po půl hodině si jedna holčička všimla, že se za námi plouží nějaký kluk. Dostal další záhlavec, uculoval se a bylo jasné, že to dělal schválně, že nás jen stopoval. Umýt se tam nikde nedalo a pán řidič nás odmítl do autobusu pustit. Holčičky brečely, kluci se chechtali a my slibovali pomoc s úklidem. Nakonec nás vzal na milost, když jsme z vlastní kapsy mu dali peníze za úklid a tak nás špinavý a smradlavý odvezl domů.
Ovšem pro nás dospělí celá záležitost neskončila, někteří rodiče si stěžovali, v jakém stavu jsme děti přivezli, a tak jsme šli na kobereček. Naše vysvětlení se nebralo, navíc kádrovka navrhovala pro nás trest, protože jsme tam bily děti. Ten nevycválený kluk byl její dítě a hned navrhovala sundat prémie. Jednak jsme tam dlouho už žádný nedostávali, tak jsme se zeptali, kolik nám zaplatí za přesčasy, které nám tím vznikly a kolega dodal, že ani kuře zadarmo nehrabe. Tím celé jednání končilo a přesvědčilo nás, že to přísloví „za dobrotu na žebrotu“ funguje i po staletí. Ale zároveň platí, že není nad vlastní zkušenost, a tak jsme se poučili, že na jaře se chodí s dětmi dívat na rybičky a v případě nosorožce je lépe se na něho dívat zpovzdálí, pokud člověk nemá na sobě pláštěnku.
