Dovolená v Rumunsku
Kdy¾ nám dìtská doktorka øekla, ¾e na ekzém dcery u¾ mù¾e pomoci jen moøe, byl to finanèní problém, kde na to vzít. Nakonec nám známí dohodili a zaøídili cenu pøes Autoturistu, která byla ale bez dopravy. Auta jsme v té dobì nemìli a dcera nebyla ani tøíletá, tak¾e vlakem odjel man¾el s pøáteli. Dohoda byla, ¾e na letišti nás bude èekat, proto¾e teprve v Praze zjistí, ve kterém hotelu máme ubytování. Vlakem odjí¾dìli o dva dny døíve ne¾ my letadlem. První problém byl, ¾e v pase mìl dceru zapsanou pouze man¾el a byly to nervy získat zápis do mého pasu. Povedlo se, ale pøi pasové prohlídce na letišti se zjistilo, ¾e není pro ni vízum. Nakonec tam pøipsali plus jedno dítì a my mohli na celní prohlídku. Po ujištìní, ¾e vše kovové mám z tašky venku, ozval se zvuk, celnice sáhla do tašky, najednou se ozvala nìjaká siréna a v momentì pøibìhla ochranka. V tašce byla utajená dìtská pistolka. Hrùza, celníkùm jsem se omlouvala a dceru poprvé v ¾ivotì seøvala. Pyšnì mi øekla, ¾e jí dostala od Honzíka ze školky na obranu.
...najednou se ozvala nìjaká siréna a v momentì pøibìhla ochranka.
Odbavovací hala byla plná a dost dlouho jsme èekaly a¾ budeme vyzvání k odletu. Dcera se seznámila s èernošskými kluky, nejprve je sice posílala umýt, ale po vysvìtlení, ¾e nejsou špinavý, to byly kamarádi. Pak si vzpomnìla, ¾e musí nutnì na záchod, ¾e u¾ to nevydr¾í. Šly jsme a kdy¾ koneènì byla hotová, hala byla prázdná. Tak to u¾ se o mne pokoušel infarkt, pøedstava, ¾e letadlo uletí, byla hrùzná. Jeden zamìstnanec nám ukázal smìr k letadlu a my jsme hnaly. Letuška mi vyèítala, ¾e jdeme pozdì a ¾e u¾ pro nás nemá dobré místo, no bylo mi to jedno, hlavnì ¾e u¾ jsem tam. Dceru pøivítal huronský køik èerných kamarádù a já si jen pomyslela, ¾e opalovat se zrovna nemusí.
Pro jistotu jsem se letušky zeptala, jestli letíme pøímo do Konstance, její odpovìï znìla, ¾e letí do Káhiry. Odbìhla do kokpitu a odvedla nás ven a¾ k druhému letadlu. Tak¾e zase celou cestu jsem se omlouvala, ale jen øekla, ¾e tam byly velké zmatky, ¾e oni u¾ dávno mìli být na cestì. Koneènì sedíme a letíme ve správném letadle. Mezipøistání v Budapešti se prodlou¾ilo na nìkolik hodin, nìkolikrát jsme museli z letadla vystoupit a zase nastoupit, co¾ lidem také brnkalo na nervy. Koneènì v poøádku jsme byli v Bukurešti, ne¾ jsme mohli vystoupit, èekalo se kvùli odletu jednoho letadla. Pozdìji jsme zjistili, ¾e to byl poslední spoj do Konstance. Bylo nás asi 15 Èechoslovákù z toho dvì malé dìti, domluvit se nedalo s nikým. Teprve pozdìji pøišel èlovìk, který umìl nìmecky. Navrhl, ¾e mù¾eme pokraèovat vlakem, ¾e nám vymìní letenky za jízdenky, proto¾e ranní spoj je plnì obsazen. Nejprve jsme nechtìli, pak ¾e ano, ale odmítli jsme jít na nádra¾í pìšky i kdy¾ to údajnì byl kousek. Sehnal autobus a jeli jsme skoro hodinu na to nádra¾í. Jeden pán se obìtoval, ¾e pùjde zjistit, kdy ten vlak pojede. V té dobì tam byly velké záplavy a vlak mìl osm hodin zpo¾dìní.
... a tak jsme je nechali, a» si dìlají co chtìjí
Odmítli jsme a vrátili se na letištì, musel nám tam odemknout, proto¾e u¾ bylo hodnì po pùlnoci. Udr¾et dìti v klidu v noci, to bylo nad síly rodièù, a tak jsme je nechali, a» si dìlají co chtìjí. Nakonec pøes problémy jsem s dcerou (rodiny s dìtmi mìly pøednost) raním letadlem letìla. Na letišti nás nikdo neèekal, a tak autobusem ve stylu, ka¾dý jede k nádra¾í jsme se tam nìjak dostaly. Jen¾e kam dál, kde je autobus do Mangálie? Zkusila jsem se zeptat jednoho pána nìmecky, ale neodpovìdìl, za to jsem slyšela èesky, jestli nejsem z Ústí. Náhoda chtìla, ¾e to byly známí našich pøátel a jednou jsme se vidìli. Tak mne nasmìrovali ke správnému autobusu, dcera mìla ¾ízeò, a tak jsem šla jí sehnat nìco k pití a v tom se objevil mùj mu¾. Kdy¾ se koneènì vyøval (také poprvé) tak vyprávìl. Vlak mìl velké zpozdìní tak staèil jen dát kufr do pokoje a odjel na letištì. Jen¾e z letadla vystoupil pouze jeden èlovìk, dlouho trvalo, ne¾ se jen dozvìdìl, ¾e jsme z Prahy neodletìli. Zpátky u¾ mu nic nejelo, a tak v noci šel pìšky. Zkusil zastavit nìjaké auto, co¾ se mu povedlo, a navíc to byli Èeši, kteøí èekali na letišti, aby vyzvedli dìdu s vnukem. Ti zase mìli informaci, ¾e jede vlakem a tak smìøovali na nádra¾í, kde zjistili, ¾e vlak má velké zpo¾dìní.
To u¾ jsme byli u hotelu, ze kterého právì odcházeli naši pøátelé na policií, proto¾e celou noc nevìdìli, co je s námi. Pøi první pøíle¾itosti jsme odjeli do Konstance zajistit letenku a ubytování. Pak byl koneènì nìkolik dní klid u moøe.
Letištì v Bukurešti
Ani zpáteèní cesta nebyla jednoduchá. Mìly jsme zajištìný hotel, ale jak jsem zjistila, byl to spíše hodinový, navíc jsem nevìøila, ¾e nás brzo ráno vzbudí, tak¾e jsem nespala. V Bukurešti jsme byly u¾ v šest hodin ráno, jen¾e letuška, kterou jsem po¾ádala o zjištìní odletu do Prahy, mi øekla, ¾e nejsme v seznamu cestujících. Èekala jsem a¾ po deváté hodinì pøijde èeský zástupce aerolinek. Sdìlil, ¾e ¾ádnou místenku nemá, a» se vrátím, peníze ¾e si mohu vypùjèit atd. Prostì rady mìl, ale netroufl si mne s dítìtem vyhodit pryè. Jeho sekretáøka chtìla, aby to udìlal, ale jeho odpovìdi v nìmèinì jsem rozumìla. Udr¾et dítì v klidu, bylo dost problematické, nakonec jsem jí nechala dìlat co chtìla. Její zábavou bylo neèekanì se pøiblí¾it k paní co psala na stroji a nìco zmáèknout. Pøišli tam dva pánové s taškou s tím, ¾e u¾ dlouho nebyli doma, chtìli také místenku. Odešli bez tašky se slibem, ¾e se pokusí nìco zaøídit. Po poledni pøišli man¾elé a paní mne okam¾itì zaregistrovala se slovy „vy tu jste také“ a spustila, jak nás tam nechali pøi pøíletu. Byla to redaktorka z Prahy, její vodopád slov tomu nasvìdèoval. Její man¾el byl profesor vysoké školy a musel být u zkoušek.
Nakonec po ètvrté hodinì odpoledne jsem s tím pánem èekala na odbavení se slovy, jakou má perfektní man¾elku, ¾e nám to zaøídila. Jen¾e ona i se svou sestrou stála za námi s tím, ¾e se další dvì místenky našly a já a» zapomenu letìt s dítìtem na klínì, jak jsem slíbila. Èekala jsem, ¾e dcera tu cestu prospí, ne. Letuška mi poradila a» ji dám napít trochu piva, udìlala jsem to a dcera usnula a¾ pøi vystupování. S dítìtem v náruèí a taškou jsem pospíchala na vlak, netuše, kdy vlastnì pojede. Úplnì jsem zapomnìla, ¾e na pohled z dovolené jsem rodièùm napsala, ¾e pøijedu po obìdì, za co¾ jsem byla pìknì seøvaná od maminky, která na nás na nádra¾í tak dlouho èekala. Po této dovolené jsem si opravdu potøebovala odpoèinout.
Jaroslava Krejèová
