Jistì ve svém okolí znáte nìkoho s pøezdívkou ji¾ tak v¾itou, ¾e se ani neví, od kdy tak dotyèného nazývají, nebo mu øíkají, ani proè, nebo v jaké souvislosti o nìm hovoøí. Dokonce tøeba ani nevíte, jak se skuteènì jmenuje. Prostì to situace nevy¾aduje a jinak by ho nikdo neznal.
Pamatuji, jak jsme jednoho souseda, který mezi nás na pivo a besedy nechodil, ani se s nikým pøíliš nekamarádil, pojmenovali Mukl. Mukl byl náplava. Pøistìhoval se záhadnì do rodiny starého Cifrajna, montéra z Waltrovky, který byl za války po neúspìšné stávce vìznìn jako rukojmí v Terezínì. Mukl pracoval jako civil nìkde u vojákù, nebo u vnitrákù, ví bùh, a jezdil nepravidelnì domù na veèeøi. Jeho modré auto, Škoda sedan, vzbuzovalo v¾dy znaènou pozornost pøítomných babských zpravodajek z okolí, které postávaly na chodníku pøed domem.
Mukl mìl syna pøedškolního vìku, který se s ním v¾dy pøed odjezdem louèil tak, ¾e zavíral dveøe u øidièe a volal:
„Já tì zav¾u tatínku, já tì zav¾u!“, a s nadšením dotlaèil dveøe s hlasitým bouchnutím. Muselo ho to strašnì bavit, proto¾e tenhle rituál se odbýval pravidelnì. Zavírání dveøí tátova auta bylo souèástí jeho rozlouèení. Jen¾e to zavírání se nakonec projevilo úplnì v jiné souvislosti. Osudného dne šla babièka s vnukem nakoupit a procházela kolem známých místních zpravodajek. Jedna z nich, se po vzájemném pozdravení usmála na vnouèka a nevinnì se ho zeptala:
„Jak se máš Honzíèku? Kde máš tatínka? “Honzíèek chvíli mlèel, proto¾e nebyl schopen hned odpovìdìt. Ani nevìdìl, kde se zrovna tatínek nachází. Tak si pomohl jednoduchou odpovìdí, která mu pøipomnìla odjezdy táty a øekl:
„Je zav¾enej!“
„Jó?“ podivila se babka zpravodajka Fárová a významnì zvedla hlavu.
Kdy¾ babièka s Honzíkem poodešli, nastala èilá debata. Pro zpravodajky místních problémù, to byl nový neèekaný námìt, který se rozhodly dùkladnì provìøit a probrat.
„Já sem vám to øíkala u¾ dávno, ¾e je zralej,“ zdùrazòovala své domnìnky Kopecká o divném èlovìku od vedle.
„No, vono je to hodnì podezøelý, já u¾ ho nevidìla aspoò pùl roku, mo¾ná víc,“ ztvrzovala slova Fárové mandlíøka Bendová, která bydlela ve vedlejším domì.
„Mnì se ty jeho veèerní jízdy taky zdály podezøelý. Prosím vás, kdo dneska jezdí takovým autem, a ještì se jede naveèeøet. Na schùze vùbec nechodí, a co o nìm víme,“ doplòovala pochybnosti Nývltová, èlenka obèanského výboru.
„Hele, to musí bejt òákej potentát, nebo vyšší soudruh. Já takový znám,“ pøidala se dùchodkynì Brabcová, bývalá pokladní na Smíchovském nádra¾í. Její zvìtšená fotografie byla v hale nádra¾í mezi nejlepšími pracovníky resortu dopravy.
„To je jistý,“ opakovala Fárová, „jinak by to nevinný dítì pøece neøeklo.“
„Von musel mít òákej malér. Za co by ho mohli zavøít. Von to mù¾e bejt protistátní ¾ivel, co dneska víme,“ upøesòovala dohady Kopecká.
„Chudák dítì, máma je samej chlap, vodnáší to babièka Cifrajnová. Jak to mù¾e dopadnout,“ lítostivì zhodnotila situaci Bendová.
Babský snìm situaci podrobnì prozkoumal a zhodnotil. Nejen to, zprávy jsou od toho, aby se šíøily a zpravodajky se èinily, aby se o tom èlovìku dozvìdìla všechna pøíslušná místa v okolí. Babièku Cifrajnovou s Honzíkem sice litovaly, ale jí samotné se stranily. Z jakési piety, nebo strachu se jí ¾ádná na skuteèný stav vìci nezeptala. Pøi šíøení zpráv o Muklovi se jejich obsah mìnil, rozšiøoval, upøesòoval tak, jak je to bì¾nì zvykem. Ustálily se a¾ po zjištìní, ¾e sedí v Jáchymovì a maká na uranu. Propuknutím dalších nových zvìstí hovory o Muklovi zanikaly, a¾ si na nìho témìø nikdo nevzpomnìl.
Pøišla sobota, naše pravidelné sezení U svaté Anièky, milované hospùdky, kde svornì nadáváme na pomìry pøi Smíchovském kvasnicovém Staropramenu. Jak plynula doba, vytvoøila se u Anièky postupnì parta stejnì smýšlejících a podobnì posti¾ených lidí, kteøí byli stávajícím re¾imem vysunuti do podøadných rolí z rùzných dùvodu a pøíèin. Spolu jsme však zaujímali stejné názory a projevovali svoji nespokojenost v mezích zákona v intenzitì odpovídající poètu vypitých piv.
Málokdy pøišel veèer mezi nás posedìt nìkdo cizí, vìtšinou vypil pivo a zmizel. Ten veèer nás pøekvapil ten místní èlovrda, trochu záhadného pùvodu i zamìstnání. Delší dobu ho nikdo nevidìl a nebyl ani dùvod zkoumat proè se ji¾ se svým modrým sedanem neobjevuje. Naše zpravodajské centrum v èele s Nývltovou se dalo slyšet, ¾e dotyèný byl zavøenej. Na tom by nebylo nic zvláštního. Bylo tam v okolí nìkolik lidí, kteøí se do tìchto problémových zaøízení dostali. Pokud se o nìm mluvilo, dostal pøezdívku Mukl, aby bylo jasné, o koho jde. Teï je tady. Bez pozdravu. Sedí vedle u stolu. Dal si pivo a porci utopencù. Nerozhlí¾í se, soustøedìnì ¾výká buøty a zapijí. Naše zvìdavost zaèala pùsobit. Za ta léta jsme ji¾ probrali kde co, ale tady je novota. Èerstvý vzrušivý objekt, který mù¾e o¾ivit naše nudné chvíle, prokládané stokrát omílanými vtipy a blahovolným smíchem.
„®e sem tak smìlej, hele, jaký to tam bylo? Blbý viï! Já tam byl pøed rokem, a u¾ bych tam teda zpátky nechtìl, to mi vìø,“ sna¾il se navázat s Muklem rozhovor Musil. Odfáral si pùl roku v Jáchymovì, kdy¾ na soustøedìní v prùvodu na 1. Máje vykøikoval na pohled nevinná slova – ale ze svého. Jen¾e pøed tím lid skandoval – A» ¾ije Sovìtský svaz! S Muklem to nepohnulo. Jen se udivenì díval na Musila a samozøejmì ho v duchu litoval, ani¾ by pøesnì vìdìl proè.
„Jak to myslíte, jaký to tam bylo?“, otázal se po chvíli Musila, který v nìm nevzbuzoval potøebu blí¾e se seznamovat, dokonce hned tykáním.
„No pøece v lochu, né!“, skoro ura¾enì vysvìtlil svùj dotaz Musil.
„Všichni tady víme, ¾e si kroutil pololetí na uranu, tak to nehraj,“ pøidal se k seznamování docent Budovský, pùvodnì kantor vysoké školy, pøeøazený na uèòák Armabetonu, kde uèil asfaltéry a betonáøe násobilku.
„Tady seš mezi svejma, tak se pochlub a cvakni rundu!“ povzbuzoval Mukla plukovník v záloze Strejèek. Vlastnì bývalý plukovník, proto¾e mu hodnost odebrala provìrková komise tøídní spolehlivosti.
Zbyteènì chlubivì zdùrazòoval pøi vypravování, jak za první republiky jezdil na kontrolu munièáku koèárem s párem kladrubských koní.
Také já jsem si pøidal dotazem, jestli mu nechali øidièský prùkaz, nebo jestli dostal zákaz øízení a na jak dlouho.
„Hele, já sem pøišel na pivo a utopence, proto¾e jsem sám doma, ale myslím, ¾e tady de vo nìjakej omyl. Nechci si nikoho dotknout, ale já jsem teï nikde nesedìl. Nevím, jak jste na to pøišli,“ ohradil se Mukl proti dotíravým dotazùm a nará¾kám.
V lokále hospùdky U svaté Anièky nastalo ticho, rušené jen skøípotem posunovaných nohou. Namodralý kouø z cigaret lehce plul nad hlavami štamgastù, kteøí pøekvapenì hledìli na Mukla.
„Tak nám teda øekni, proè tì tady naše drbny pùl roku nevidìly, a odkud se dozvìdìly, ¾e si zavøenej,“ vyrazil do útoku Šefl, bývalý vrchní úèetní Radlických mlékáren, který teï pracoval jako øidiè pøi svozu mléka z okolních statkù. Mìl bratra v západním Nìmecku, který mu obèas poslal balíèek. Jednou se spletl a poslal ho na adresu k zamìstnavateli.
„®e mì tady sousedky nevidìly, to je docela mo¾né. Byl jsem teï na vojenském cvièení jako zálo¾ák v Doupovì.“
„A do prèic!“, rozohnil se plukovník Strejèek. Zkoumavì se na Mukla podíval, chvíli si ho pøemìøoval pøivøenýma oèima, odhadl ho na èetaøe a pokraèoval:
„Jakou máš šar¾i?“ pøekvapivì uspokojil svou zvìdavost.
„Nadporuèík v záloze, jestli jde jen vo todle,“ øekl Mukl a domníval se, ¾e zvìdavce uklidnil.
„Ták, pánové,“ vybouchl Musil.
„Von je to lampasák, lampasák, no to je gól vy blbci. Kdo s tím pøišel, ¾e je to mukl, kdo mu tak zaèal øíkat. Já snad tu špièku se¾eru.“
A skuteènì zaèal døevìnou višòovku, ve které mìl zasunutou Partyzánku, drtit mezi zuby. Rychle ji vysunul z úst, dopil pivo a ráznì se zvedl.
„Fando platím zejtra, tì bùh!“ bez otoèení hlavy chvatnì vyšel ze dveøí, jako by za ním hoøelo.
U našeho stolu zùstalo nìkolik sklenic kvasnicového Staropramenu nedopito. Všichni jsme se zvedli a s provinilými úsmìvy se rozlouèili s Fandou ujištìním, ¾e zaplatíme zítra. Venku jsme si spìšnì podali ruce a chvilku postáli, abychom si vzpomnìli, co jsme proti re¾imu namítali v dobì pøítomnosti zdánlivého mukla. Dohodli jsme se, ¾e všechno zapøeme.
Nálepka
V lokále hospùdky U svaté Anièky nastalo ticho, rušené jen skøípotem posunovaných nohou. Namodralý kouø z cigaret lehce plul nad hlavami štamgastù, kteøí pøekvapenì hledìli na Mukla.