Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Thornton Niven Wilder, americký spisovatel a dramatik

17. dubna 1897  - 7. prosince 1975 

Kdyby napsal tento spisovatel pouze dvì ze svých mnohých prací – povídkový soubor „Devìt mìst“ a komedii „Dohazovaèka“, která byla podkladem pro veleúspìšný muzikál „Helo, Dolly“, ke svìtové slávì by to staèilo.

Thornton Niven Wilder se narodil 17. dubna 1897 v Madisonu v americkém státì Wincosin,. Byl synem Amose Parkera Wildera (1862 – 1936), který byl vydavatelem novin a americkým diplomatem, a jeho man¾elky Isabelly Niven Wilder (1873 – 1946), která byla dcerou presbyteriánského ministra. Køestní jméno dostal právì po tomto dìdeèkovi z matèiny strany. Maminka byla umìlecky i jazykovì nadaná, co¾ po ní Thornton zdìdil. Mìl staršího bratra Amose (1895 – 1993), který byl také básníkem, teologem a také ministrem. O bratrovi je dále známo, ¾e byl vynikajícím tenisovým pøeborníkem a nìjakou dobu pracoval i jako sekretáø doktora Alberta Schweitzera. Mladší Thorntonovi bratøi – dvojèata – zemøeli pøi narození. Pak mìl ještì tøi mladší sestry Charlotte (1898 – 1980), Isabel (1900 – 1995) a Janet (1910 – 1994). Charlotte byla básníøkou, Isabel, s ní¾ si nejlépe rozumìl, byla spisovatelkou, ale také pozdìji jeho sekretáøkou i impresáriem. Janet vystudovala a pozdìji vyuèovala zoologii a byla také odbornicí na ¾ivotní prostøedí. – Thornton vyrùstal ve vysoce intelektuálním prostøedí.
V kvìtnu roku 1906 byl jeho otec jmenován generálním konzulem v Hong Kongu, kam s ním rodina odjela, ale u¾ v øíjnu se matka vrátila s dìtmi do USA. V té dobì navštívila rodina také Šanghaj.
Otec byl skvìlý øeèník, byl ale pøedstavitelem staré puritánské tradice, tak¾e byl na dìti v jejich vìku dospívání, obzvláštì na syny, velmi pøísný. Bìhem prázdnin museli synové pracovat – buï v zemìdìlství nebo v nìjakém úøadu.

Od øíjna 1906 ¾ila Wilderova rodina v Berkeley v Kalifornii a zde chodil Thornton a¾ do roku 1910 do Emerson Public School.

Po roce 1910 ¾ila celá Wilderova rodina v Èínì a tam Thornton v Èchi - fu v šantungské provincii navštìvoval do roku 1911 misijní protestantskou školu The Chefoo School pro dìti diplomatù a zahranièních obchodníkù.

V roce 1912 nastal v Èínì pøevrat – poslední èínský císaø byl pøinucen vzdát se trùnu a vznikla republika. Dìti s matkou se z dùvodu nestabilní politické situace vrátily do Spojených státù. Otec se vrátil do USA a¾ v roce 1914, kdy se vzdal ze zdravotních dùvodù své diplomatické funkce.
Po návratu do Spojených státù v r. 1912 se Thornton stal ¾ákem kalifornské støední školy Thacher School v Ojai. Zde studoval jeden rok. V té dobì napsal svou první divadelní hru „Ruská princezna“ (The Russian Princess). Tato doba pro nìj nebyla pøíliš lehká; necítil se dobøe a od svých spolu¾ákù byl pova¾ován za pøemoudøelého. Jeho spolu¾áci ho nechávali osamìlého a on hledal útoèištì pøed pokoøováním a lhostejností v knihovnì. Ale jeho hru jeho spolu¾áci zahráli.
Podle nìkterých zdrojù chodil Thornton. také na støední školu Creekside Middle School.
Ale jisté je, ¾e Berkeley High School ukonèil v roce 1915 jako bakaláø. Zde byl èinný také jako dramatik. A dále pokraèoval mezi roky 1915 a¾ 1917 ve studiu øecké a øímské klasiky na Oberlin College v Ohiu a ji¾ pravidelnì uveøejòoval svoje práce ve školním èasopisu „Oberlin Literary Magazíne“. Tehdy napsal divadelní hry „Francis Lake“ (Francisovo jezero), „Flamingo Red“ (Temnì rù¾ová èerveò), „Brother Fire“ (Bratr Oheò) a „A Christmas Interlude“ (Vánoèní mezihra).
V roce 1917 se Wilderova rodina pøestìhovala do New Havenu v Connecticutu a Thornton nastoupil na univerzitu v Yale. Krátce slou¾il v roce 1918 jako desátník u pobøe¾ní hlídky USA.
Bakaláøský diplom získal na univerzitì v Yale v r. 1920. V letech 1920 a¾ 1921 navštìvoval jako mimoøádný student Americkou akademii v Øímì, kde studoval archeologii.
Jeho první krátká divadelní hra „A» zazní trubka“ (The Trumpet Shall Sound), alegorie na bo¾í odpuštìní, vyšla v r. 1920 ve studentském èasopisu Yale Litarary Magazíne a byla pak provozována v r. 1926 v New Yorku na Broadwayi v divadle New York Off-Broadway Laboratory Theater.
V letech 1921 a¾ 1925 uèil Wilder jako støedoškolský profesor francouzštinu na Lawrence School v New Jersey.
Bìhem roku 1924 strávil nìjaký èas v rezidenci MacDowell Colony, co¾ bylo studijní a rekreaèní zaøízení pro umìlce, zalo¾ené roku 1907 klavíristkou Marian Nevins MacDowell (1857 – 1956) v Peterbourghu v New Hamshire. Zde zaèal psát další krátké divadelní hry, pozdìji soubornì vydané pod názvem „Andìl, který èeøil vody“ (The Angel That Troubled The Waters“). Pozdìji se do kolonie ještì vracel.
Magisterský titul z francouzské literatury obhájil v roce 1926 na univerzitì v Princetonu.
V roce 1926 vyšel jeho první román „Kabala“ (Caballa) z øímského prostøedí italských kabalistù z vyšší italské spoleènosti, kteøí byli znovuvtìlením starodávných antických bohù. Byla to fantazie o Amerièanovi, který navštívil Øím a setkal se tam s jejich krizemi a problémy, které museli øešit.
Bìhem studijního roku 1927 a¾ 1928 uèil ještì na Lawrencewille School a vyšel mu jeho druhý román „Most svatého Ludvíka krále“. Filozoficky je kniha hledáním odpovìdi na odvìkou otázku, proè jsou neštìstími postihováni tzv. „nevinní lidé“ a ti „nehodní“ vyváznou.. Pou¾il zde schématu, kterého u¾il u¾ v „Kabale“ a které pak u¾íval s oblibou i jinde – soubì¾né vyprávìl ústy jednoho ze svìdkù samostatné pøíbìhy nìkolika postav. Pøíbìhy z dávného Peru se „jako“ zachovaly v jakési knihovnì. V tomto románu navázal na skuteènou pøíhodu z Peru, kdy se v pátek 20. èervence 1714 zøítil v Limì most a zabil pìt lidí. Jejich osudy Wilder popisuje z rùzných úhlù pohledu jejich pøíbuzných a známých a podtrhuje i nábo¾enský fanatismus takovou událost provázející. Jako vyústìní románu je pøání, aby pøíbìhy mrtvých našly cestu k ¾ivým. Román mu získal v r. 1928 Pulitzerovu cenu a uèinil ho mezinárodnì známým, ale i finanènì nezávislým, proto¾e se od tohoto titulu prodalo na tøi sta tisíc výtiskù. Kniha byla do èeštiny pøelo¾ena hned v r. 1930 Erichem Adolfem Saudkem (1904 – 1963).
Roku 1928 vyšla kolekce jeho krátkých her „Andìl, který èeøil vody“ s nábo¾enskými námìty.
Mezi roky 1931 a¾ 1936 vyuèoval na èásteèný úvazek na chicagské univerzitì srovnávací literaturu a kompozici a dost cestoval po cizích zemích.
Byl napøíklad americkým delegátem na konferenci spisovatelù v Londýnì nebo byl úèastníkem mise dobré vùle po Ji¾ní Americe.
V roce 1930 mu vyšel román „®ena z Andru“ (The Woman of Andros) na téma antické komedie øímského dramatika kartaginského pùvodu Publia Terentia Afera (195 pø.n.l. – 159 pø. n.l.). Román byl kritikou nepøíznivì pøijat kvùli „neamerickému“ tématu.
Roku 1931 Wilderovi vyšla série šesti jednoaktovek, nazvaná po první z nich „Dlouhá štìdroveèerní veèeøe a jiné hry“ (The Long Christnmas Dinner and Other Plays), v ní¾ ona titulní hra je filozofickou úvahou o prázdnotì klasického svìta v dobì Kristova narození. Další hry z této série jsou: „Francouzská královna“ (Queens of France), „Pullmanùv vùz Hiawatha“ (Pullman Car Hiawatha) o cestì nìkolika cestujících z New Yorku do Chicaga v pøepychovém americkém lù¾kovém vagonu, ve kterém úèinkují planety, poèasí a nadpøirozené bytosti.
Dalšími hrami z cyklu jsou „Láska a jak ji léèit“ (Love and How to Cure It), „Takové vìci se mohou stát jen v knihách“ (Such Things Only Happen in Books) a „Š»astná cesta do Tritonu a Camdenu“ (The Happy Journey to Trenton and Camden). Licence pro premiéru v roce 1932 tìchto her mìla vysoká škola Antioch College v Yellow Springs v Ohiu.
V roce 1932 pøelo¾il a zpracoval divadelní hru „Únos Lukrécie“ (Le viol de Lucrece) francouzského dramatika Andrého Obeye (1892 – 1975) pod názvem „Lucrece“, která byla uvedena na Broadwayi.
V roce 1934 trávil nìjakou dobu v Hollywoodu.
Roku 1934 napsal na objednávku satirický román „Nebe je mùj cíl“ (Heaven ´s My Destination) s autobiografickými prvky z doby jeho dìtství, z misijní školy v Èínì, který byl nejdøíve publikován v roce 1934 v Anglii a v roce 1935 vyšel ve Spojených státech. Byl to pøíbìh o obchodním cestujícím s knihami, snílkovi, který byl zároveò zaníceným evangelíkem, šíøícím slovo bo¾í pøi svých cestách z Texasu do Illinois, a sna¾ícím se pøivádìt lidi k víøe a mravnosti, co¾ se mu ovšem nevedlo. A to pøes to, ¾e èerpal i ze ¾ivotù svìtových myslitelù, jako byl Mahátma Gándhí a Lev Nikolajeviè Tolstoj.
Ve ètyøiatøicátém roce také spolupracoval s dalšími spisovateli na scénáøi filmu „®ijeme znovu“, který byl adaptací románu Lva Nikolajevièe Tolstého (1828 – 1910) „Vzkøíšení“.
Roku 1935 byl hostujícím profesorem na havajské univerzitì v Honolulu.
Ve spoleènosti byl Wilder znám jako èlovìk velmi spoleèenský s velikou energií, který se seznámil s mnohými významnými osobnostmi Ameriky i Evropy té doby.
Následujícího roku mu zemøel otec.
V roce 1937 upravil drama „Nora“ (Et Dukkehjem) norského dramatika Henrika Ibsena (1828 – 1906) s pøesným pøekladem norského názvu „Domeèek pro panenky“ (A Doll´s House), které bylo provedeno na Broadwayi.
Stejnì bylo pøíštího roku provedeno na Broadwayi jeho další velmi úspìšné drama „Naše mìsteèko“ (Our Town), které bylo psáno hovorovou øeèí, o malém mìstì v New Hampshire na pøelomu století. Drama napsal inspirován románem „The Making of Americans“, co¾ by se dalo pøelo¾it jako „Utváøení Amerièanù“, jeho pøítelkynì, francouzské spisovatelky Gertrudy Steinové (1874 – 1946). Za tuto hru získal Wilder podruhé Pulitzerovu cenu pro rok 1938. Autor sám se po dva týdny provedení své hry zúèastnil na jevišti v roli vyprávìèe.
V roce 1938 se zabýval úpravou divadelní hry rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye (1801 – 1862) „Einen Jux will er sich machen“ z roku 1842, její¾ název se dá pøelo¾it jako „Udìlat si legraci“, ale hraje se v Praze v souèasné dobì pod názvem „Na flámu“. Hra byla provedena pod názvem „The Merchant from Yonkers“ (Kupec z Yonkers). Tehdy ale neuspìla. Byla však základem velice úspìšné hry „Dohazovaèka“ (The Matchmacher), o ní¾ ji¾ byla a bude zmínka.
Zaèátek ètyøicátých let nebyl pro Wildera snadný. Nejstarší z jeho sester Charlotte byla po nìkolika záchvatech dána do psychiatrického ústavu a s maminkou ¾ila druhá sestra Isabel.
V roce 1941 Wilder spolupracoval na scénáøi pro film „The Intent of the Artist“ (Umìlcùv zámìr).
V roce 1942 mìla na Broadwayi premiéru jeho další alegorická tøíaktová hra „Jen o chlup“ (The Skin Of Our Teeth), za kterou dostal potøetí Pulitzerovu cenu. Touto hrou se pokusil pøedstavit historii lidstva na osudech rodiny Antrobusovy z Excelsioru v New Persey, která se cyklicky opakuje v celé civilizaci v kultuøe, filozofii. Tato hra byla pøirovnávána k úspìšnému poslednímu dílu irského spisovatele James Joyce (1882 – 1941) „Plaèky nad Finneganem“ (Finnegan´s Wake). V této høe autor sám úèinkoval v roli pana Antrobuse – viz další obrázek.

Pro film Alfreda Hitchcocka (1899 – 1960) „Ani stín podezøení“ (Shadow of Doubt) spolupracoval v roce 1943 na scénáøi.
Pro nás bude zajímavá zmínka, ¾e na zaèátku ètyøicátých let prý pracoval na divadelní høe, pro ni¾ mìlo být inspirací dílo Franze Kafky (1883 – 1924). Hlavní úlohu zamýšlel pro významného amerického herce a jednoho ze svých pøátel Montgomeryho Clifta (1920 – 1966). Avšak dílo, zøejmì z dùvodu váleèného pøerušení, nedokonèil. Hra se mìla jmenovat „The Emporium“ (Tr¾ištì) a byly z ní napsány dvì scény.
Mezi roky 1943 a¾ 1945 toti¾ slou¾il jako podplukovník u letectva v severní Africe a Itálii, za co¾ obdr¾el nìkolik vyznamenání, napøíklad øád Záslu¾né legie nebo bronzovou hvìzdu. K jeho vojenským povinnostem patøily výslechy zajatcù a zprávy pro velitelství støedozemních vzdušných sil.
V roce 1946 zemøela Thorntonovi maminka a po zkušenostech se sestøinou nemocí si Wilder stì¾oval pøátelùm, ¾e je jeho ¾ivot v troskách. V té dobì se k nìmu pøistìhovala sestra Isabel, která se po smrti rodièù zaèala starat o nìj, peèovala nejen o jeho domácnost, ale i jako sekretáøka a organizátorka se starala o jeho program. Bydleli spolu v Hamdenu v Connecticutu.
Byl v té dobì navrhován na Nobelovu cenu za literaturu, ale byly pochybnosti o jeho jmenování, proto¾e se diskutovalo, zdali jeho hra „Jen o chlup“ není skuteènì plagiátem na Joyceho téma.
Krátce po válce se pøi americkém pøednáškovém turné setkal s francouzským spisovatelem Jeanem-Paulem Sartrem (1905 – 1980), jeho¾ krutý pøíbìh o èekání francouzských odbojáøù na smrt „Mrtví bez pohøbu“ (Morts sans sépulture) pøelo¾il pro provedení na Broadwayi pod názvem „The Victors“ (Vítìzové). V roce 1947 se objevila jednoaktovka „Naše století“ (Our Century).
Po válce, pravdìpodobnì na základì zá¾itkù z Itálie, napsal historický román v dopisech o Caesarovi a jeho posledních dnech - „Bøeznové idy“ (The Ides of March). Román, se kterým mìl pomìrnì hodnì práce, vìnoval památce antifašisty Laura Adolfa de Bossi (1901 – 1931), kterého v románì pøedstavil v úloze básníka Catulla. Caesara samotného pøipodobòoval k Mussolinimu. Román je fantazií na historické téma s faktickými údaji.

Pomìrnì velkou funkci mìl Wilder pøi mezinárodním Goethovì shromá¾dìní v Aspenu (Goethe Convocation in Aspen) v èervenci 1949. Mìl tehdy velké mno¾ství pøednášek nejen na tomto shromá¾dìní.
Ve studijním roce 1951 a¾ 1952 pøednášel poezii na Harvardu jako profesor pøednášek cyklu Charlese Eliota Nortona (1827 – 1924). Sám sebe pova¾oval v první øadì za pedagoga a pak teprve za spisovatele.
V lednu roku 1953 se jeho fotografie objevila na obálce presti¾ního èasopisu „Time“.
V polovinì padesátých let ho povzbudil anglický divadelní øeditele Tyrone Guthrie (1900 – 1971), aby upravil svou neúspìšnou hru „Kupec z Yonkers“ a tak vznikla „Dohazovaèka“, která mìla premiéru v roce 1954 v Edinburku a zahajovala divadelní sezónu 1955 na Broadwayi. Zde se hrálo témìø pìt set pøestavení s velikým úspìchem; na zaèátku šedesátých let byla hra pøepracována na muzikál, který se stal souèástí svìtových divadelních repertoárù - a je jím do dnešní doby - a koncem šedesátých let byl tento muzikál zfilmován.
Roku 1955 mìla premiéru hra „Alcestiada“ (Alcestiad) s podtitulem „®ivot v slunci“, pod kterým byla uvedena na edinburském festivalu. Vycházela z antického námìtu Euripídovy tragikomedie „Alkéstis“. Herec Montgomery Clift veøejnì Wildera kritizoval za pøíliš násilnì a pedantické dialogy, co¾ Wildera hodnì rozzlobilo, zvláštì proto, ¾e Clift patøil k neju¾šímu krou¾ku jeho pøátel.
Wilder pøedpokládal, ¾e napíše sedm her na téma sedmi smrtelných høíchù. V polovinì padesátých let vznikla jedna z nich, urèená pro høích - „lenost“, nazvaná „Bernice a zkáza v 5:25“ (Bernice, and the Wreck on the 5:25). Cyklus tìchto her mìl být ètrnáctidílný, spoèívající na vìrouèných a mytických zále¾itostech. Vedle zpodobnìní sedmi smrtelných høíchù mìlo být druhou èástí cyklu „sedm vìkù èlovìka“.
V roce 1957 byl na nìmeckém kni¾ním veletrhu jako první Amerièan vyznamenán Mírovou cenou nìmeckých knihkupcù.
Jeho jednoaktovka „Dlouhá štìdroveèerní veèeøe“ se na tolik zalíbila nìmeckému skladateli Paulu Hindemithovi (1895 – 1963), ¾e Wildera po¾ádal o libreto a opera mìla koncem roku 1961 v nìmeckém Mannheimu premiéru.
Podobnì napsal libreto ke své divadelní høe „Alcestiada“ pro francouzsko-americkou hudební skladatelku Louise Talma (1906 – 1996), která mìla premíéru ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1962.
V roce 1962 byly uvedeny ve Square Theater v New Yorku jeho jednoaktovky vydané pod názvem „Hry pro Bleeker Street“ (Plays for Bleeker Street), s názvy „Kdosi z Assisi“ (Someone from Assisi), „Nezletilost“ (Infancy) a „Dìtství“ (Chilhood).
V roce 1962 byl vyznamenán v Bílém domì pøi speciální ceremonii první Národní medailí pro literaturu (National Medal for Literature), udìlovanou Národním kni¾ním výborem. Podle jiných pramenù ale prý dostal Prezidentskou medaili za svobodu (Presidential Medal of Freedom) a Národní medaili dostal a¾ o tøi roky pozdìji.
V roce 1967 vyšel jeho pøedposlední román „Osmý den“ (The Eight Day), co¾ je rodinná sága dvou rodin z Illinois, zahrnující èást dvacátého století s témìø detektivní zápletkou, kdy hlavní hrdina dùlní in¾enýr a vynálezce je nevinnì odsouzen na smrt, uprchne a ¾ije jako štvanec. Kniha byla odmìnìna Národní kni¾ní cenou.
V roce 1970 byla hrána hra, v dalším u¾ pøíliš nezmiòovaná „Opilé sestry“ (The Drunken Sister).
Roku 1973 vyšla jeho nejúsmìvnìjší sbírka devíti pøíbìhù z Newportu na Rhode Islandu „Devìt mìst“, s pùvodním anglickým názvem „Theophilus North“. Je to soubor jakýchsi pohádek pro velké, který se ète jedním dechem. V této kní¾ce autor nejvíc projevil své lidství a své pochopení pro lidské osudy i slabosti lidí. Román byl v roce 1988 po autorovì smrti zfilmován pod názvem Mr.North v re¾ii Dannyho Hustona (* 1962), který v roce 2003 navštívil jako zvláštní host karlovarský filmový festival.

Laskavý a chápající „pan spisovatel“ Thornton Wilder zemøel ve spánku dne 7. prosince 1975 ve svém domì v Hamdenu. Pochován byl na hamdenském høbitovì Mount Carmel Cemetery.

Na závìr uvádím nìco z jeho úsmìvné filozofie:
„Je tøeba milovat ¾ivot, abychom jej mohli ¾ít, a je tøeba ¾ivot ¾ít, abychom jej mohli milovat“ a „Moje rada je nezkoumat, proè nebo k èemu, ale pouze se radujte ze svojí zmrzliny, pokud na vašem talíøi je.“ 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 07.12.2021  19:57
 Datum
Jméno
Téma
 07.12.  19:57 Jaroslava
 07.12.  18:12 Vesuviana
 07.12.  17:28 Von