Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mezi nebem a zemí (14) –  Kostelík
 
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl  a není do dnešních  dnù  schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi  jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.

Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval.

 
Za redakci Václav ®idek
* * *
 
Kostelík
 
Ten kostelík na vršku ji pøitahoval u¾ dávno pøed èasem, kdy ho poprvé uvidìla. Byl od nìho krásný rozhled po krajinì èeského støedohoøí, zejména na jaøe, kdy¾ se pøíroda probouzela a na podzim, který hýøil barevnou paletou. Bylo to klidné, tiché a opuštìné místo, na kterém pracoval jen zub èasu a nenechaví lidé. Pøed kostelíkem stála stará dubová lavice na které ráda sedávala a v¾dy se radovala, ¾e ještì dr¾í a nikdo ji neukradl. Za kostelíkem byl starý nìmecký høbitùvek ji¾ s polorozpadajícími hroby. Za ta léta co tam chodila mìla svùj malý rituál, v¾dy na jaøe a pak na podzim nosila sebou svíèku, kterou zapalovala u u¾ také skoro rozpadlého køí¾ku s tím, ¾e je to za všechny dobré duše, které tam le¾í.
 
Letošní babí léto skonèilo neèekanì brzy a tak se pøišla naposledy rozlouèit v pochmurném deštivém podveèeru. Docela ji vylekala shrbená postava na lavièce. Jednak se to stalo poprvé, co tam nìkoho vidìla sedìt a pak to poèasí k sezení zrovna nezvalo. Byl to jakýsi mu¾ ve zvláštním obleèení s huèkou na hlavì, která mu pøikrývala tváø. Na její pozdrav neodpovìdìl, jen si nìco drmolil pro sebe. U køí¾ku zapálila svíèku a kdy¾ se vracela, mu¾ promluvil. To, ¾e to bylo nìmecky ji nepøekvapilo tolik, jako to, ¾e tam èeká na knìze. Sna¾ila se mu vysvìtlit, ¾e u¾ tam dlouho ¾ádný knìz nechodí, proto je to tam tak opuštìné a zpustošené. Nevìøil, v¾dy» on teprve nedávno odtud odešel a musí s knìzem mluvit, on pøece nechtìl zabíjet. Jeho hlas znìl zoufale. Knìz tu byl naposledy pøed válkou a to je osmdesát let. Ta slova ho pøekvapila, osmdesát let, polohlasnì si to nìkolikrát opakoval. Ale já u¾ nemám ¾ádný èas, já to musím nìkomu øíci. Pomalu se zaèínal vracet proti èasu do mládí obyèejného vesnického kluka, který se tam narodil. Ve škole jsem mìl kamaráda, byl to Èech a mìl takové legraèní èeské jméno, ale já mu øíkal Frigo to podle toho filmu, co promítali v hospodì na námìstí. Nìmecky moc neumìl a kluci se mu proto smáli, mnì to nevadilo a brzy jsme si rozumìli.  On se sem s rodièi pøistìhoval a bydlel na námìstí v jednom domì, kde døíve byly kasárna. Jen¾e to u¾ z nich byly udìlaný byty pro finanèníky od hranic. ®ádné hospodáøství tam nemìli jako my a tak proto¾e jsme se kamarádili, všechno kupovali u nás. Máma z toho mìla radost a øíkala, ¾e si s jeho matkou dobøe povídá. Tomu jsme se s Frigem smáli, proto¾e ona nìmecky vùbec neumìla a moje máma mluvila jen nìmecky. Frigo byl kamarád, èasto mi pomáhal abych byl døíve hotov. Docela mu to šlo. Teprve o hodnì pozdìji jsem se dozvìdìl, ¾e moje máma pocházela z èeské rodiny, tak èesky umìla. Tady v pohranièí to bylo bì¾né, ¾e tu ¾ila smíšená man¾elství. Mìl jsem dvì starší sestry a bratra co brzy umøel, tady nìkde le¾í. Odmlèel se.
 
Frigo byl dobrý kamarád, kdy¾ vesnicí probíhala štafeta s olympijským ohnìm do Berlína, tak pøemluvil tátu, abychom mohli být pøímo na hranici. Byla to tehdy velká sláva, všude èisto a vesnice celá vyzdobená, všichni ve sváteèním. Na hranicích byla v prostøedku silnice velká mísa, kterou sokolové zapálili a na druhé stranì stáli kluci o nìco starší ne¾ my v uniformách. Ty uniformy se mi strašnì líbily a také jsem si ji moc pøál. Frigo se brzy potom i s rodièi odstìhoval a více jsem u¾ ho nevidìl. Táta zaèal jezdit se sousedy èasto do mìsta, v¾dy se vracel nadšený, jen máma stále øíkala, co z toho bude. Tak ji v¾dy uklidòoval slovy, ¾e v øíši nám bude líp. Pak došlo odstraòování hranièních sloupù, moc jsem si u toho pøál také být, ale musel jsem vyorávat brambory.  To u¾ jsem ukonèil obecní školu a zaèal jsem pracovat u táty truhláøe. Tady tu lavièku dìlal on, je tu jeho znaèka. Pøikývla.

 
 
Ve vesnici zaèal jiný poøádek a naše rodina se pøihlásila k øíšským Nìmcùm. Holky jásaly, ¾e nepøijdou o práci v továrnì, kdy¾ tam mají øíšský Nìmci pøednost. Zaèala válka a táta jako øíšský Nìmec musel narukovat. Máma strašnì breèela, on se jen smál a øíkal, ¾e je to jeho vlastenecká povinnost a ¾e válka stejnì brzy skonèí a zase se vrátí. To jsme ho vidìli naposledy. Brzy rukovali oba moji švagøi a já zùstal jediný mu¾ský v rodinì a musel jsem obstarávat všechny mu¾ské práce. To u¾ ¾enské, které z poèátku vítaly kulhavého poš»áka a radovaly se spoleènì nad ka¾dým dopisem co pøišel z vojny, se zaèaly pøed ním schovávat, to u¾ nosil samé smutné zprávy. Jen¾e válka pokraèovala a do války jsem musel jít i já. Bylo to krátce po mých osmnáctinách aè se máma sna¾ila získat pro mne odklad, nevyšlo to i kdy¾ táta byl nezvìstný a oba švagøi padli. ®enské zùstaly na všechno samy.  Nechtìl jsem jít zabíjet lidi, v¾dy» jsem nikdy nezabil ani králíka. Opìt se na dlouhý èas odmlèel jakoby hledal sílu, aby mohl dál vyprávìt. Výcvik byl krátký a hned nás odvezli na východní frontu. Z poèátku to šlo, vìdìli ¾e je truhláø, a tak se zabýval touto prací. Vidìli vypálené vesnice, spousty mrtvých lidí a zvíøat. Øekli jim, ¾e to udìlali nepøátelé a oni tomu vìøili. Pak se to stalo. Dostali jsme rozkaz vyhnat nepøátele z jedné vesnice. Já se mìl postarat o zvíøectvo. Stáli jsme naproti tìm vesnièanùm s namíøenými zbranìmi. Jen¾e já nevidìl nepøítele, v¾dy» to byli samí staøí lidé, pár ¾en a dìti. Naproti mì stál kluk o nìco mladší ne¾ já. Dr¾el za ruku malého kluka a upøenì se mi díval do oèí. V tìch oèích nemìl strach, ale nenávist, strašnou nenávist. Ty jeho oèi vidím stále pøed sebou. Nechtìl jsem støílet na nì i kdy¾ velitel strašnì øval støílejte, støílejte. Vedle mne stál Volf, mùj tehdejší kamarád taky nemohl støílet. Stále ten øev, støílejte, støílejte. Dostal jsem ránu do hlavy a puška vystøelila sama. Pak u¾ jen jsem vnímal tu støelbu, tu strašnou støelbu do bezbranných lidí. Zvracel jsem a Volf taky. Veèer pak byl dvojnásobný pøídìl vodky, bylo mi zle znovu. Ještì ten veèer se Volf zastøelil. Chtìl jsem taky, ale nemohl jsem, myslel jsem na mámu a na holky co zùstaly samy. Rozhodl jsem se vrátit domù a sundat uniformu. K útìku mi pomohla náhoda. Bylo vedro a tak naveèer jsme šli se do nìjaké øeky vykoupat. Kdy¾ jsem sundal uniformu, tak jsem se rozhodl, ¾e uteèu. Vzal jsem si jen svùj poklad a napùl svleèený jsem pomalu postupoval øekou. Nevìøil jsem, ¾e se mi to v utajení povede, ale stalo se, nikdo si toho nevšiml. Našel jsem starou dìravou bárku a v ní nìjaké hadry, nejspíše se pou¾ívaly k èištìní. Hroznì smrdìly naftou ty jsem si oblékl. 

 

Utíkal jsem dlouho a u¾ jsem nepoèítal kolik dní a nocí jsem na cestì, bez jídla a bez bot. Nevìdìl jsem, kde jsem, ani kterým smìrem vlastnì utíkám. Pak najednou jsem ucítil na noze hroznou bolest, chytil jsem se do nastra¾ené pasti na nìjaké zvíøe. I kdy¾ jsem se z ní posléze dostal, noha strašnì bolela a já nemohl chodit. To pro mne bylo hodnì zlé. Jedl jsem celou dobu jen lesní plody a trávu a byl hodnì oslaben a navíc, ta noha stále krvácela. Le¾el jsem v nìjaké jámì v cizí zemi a èekal na smrt. Nevím jak dlouho jsem tam le¾el, kdy¾ se objevil andìl. Nerozumìl jsem mu, ale on se o mne postaral. Ovázal mi rány a oblékl mi nìjaké šaty.  Nechápal jsem, ¾e se nìkdo o neznámého tak obìtavì stará, ale nemohl jsem mluvit.  Mo¾ná, ¾e to bylo štìstí nevím jestli by se o Nìmce takto nìkdo staral. Byl jsem skoro vyléèen a mohl se zapojit do práce. Ne nadlouho, Nìmci pøepadli vesnici a všechny postøíleli.
 
 
Zvedl ruce k oèím, huèka se mu posunula z oblièeje a ona vidìla lebku pota¾enou kù¾í. Zavøela hrùzou oèi. Kdy¾ je posléze otevøela, postava byla pryè a na lavici le¾ela stará plechovka od knoflíkù, jeho poklad.  Musela se nejprve ze všeho vzpamatovat ne¾ plechovku otevøela. V¾dy» si myslela, ¾e se jí to všechno jen zdálo. Byly tam kousky nìjakého papíru a malý køí¾ek. Pochopila, byly to zbytky fotek a køí¾ek od maminky, který ho dovedl domù.
 
A¾ se sem na jaøe vrátím, zapálím jednu svíèku i za tvou duši šeptala do vìtru. U¾ se to nestalo. Místo bylo ohranièeno, kostelík i høbitov zmizely a cedule hlásila, ¾e se tam zaèíná stavìt rozhledna.
 
Jaroslava Krejèová
* * *
Anotaèní obrázek: Miroslav Šesták 
Ilustrace: https://pixabay.com/de/, Èeská Wikipedie, Kolá¾ Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.12.2021  21:06
 Datum
Jméno
Téma
 04.12.  21:06 Vesuviana
 03.12.  20:52 Jaroslava
 03.12.  20:42 Pøemek Tiché vzpomínání
 03.12.  12:47 sv
 03.12.  11:51 Ivan
 03.12.  10:11 olga janíèková
 03.12.  09:54 Jaroslav
 03.12.  09:52 Vesuviana dotaz...
 03.12.  09:47 Von
 03.12.  09:23 Vesuviana díky