Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ka¾dá epocha má v sobì nìco zajímavého, hrdinského i zbabìlého

U¾ nìkolik let pøispívá mladý pedagog, historik a spisovatel Tomáš Záøecký svými pøíspìvky na SeniorTip. A z ka¾dého jeho dalšího èlánku je znát, jak filozoficky zraje, do jak stále vìtších hloubek se ve svých úvahách odvá¾nì pouští. Obdivuji, jak perfektnì umí zhodnotit a nahlédnout svrchu na mnohé vìci a události, jak výsti¾nì doká¾e pojmenovat problémy, shrnout jeho zásadní a dùle¾ité myšlenky a pøitom ho objektivnì a komplexnì zhodnotit. Není v tom ¾ádná snaha o zalíbení, ale ani útoèná kritika. V mém zorném poli záøí Tomáš jako andìl – podle mì by byl skvìlý duchovní vùdce. Ké¾ bychom mìli právì takové!
 
* * *
 
Pøemýšlím nad tím, jak se stane, ¾e mladého mu¾e zaujmou dìjiny natolik, ¾e je chce studovat, a dokonce i uèit. Co ho k tomu vedlo. Mìl jste nìjaký rodinný vzor?
 
Øekl bych, ¾e to tak nìjak pøirozenì vyplynulo, od dìtství jsem mìl rád knihy, dobrodru¾ství, velké pøíbìhy, osobnosti, chcete-li vzory…, a to vše se skloubí právì v historii. Navíc dìjiny nevnímám jako nìco mrtvého a pro souèasnost nepou¾itelného, ba právì naopak. Dìjiny jsou kolektivním produktem lidstva, je to vše, co jsme vytvoøili, a» u¾ v dobrém èi špatném, nedovedu si tedy pøedstavit atraktivnìjší obor bádání. Ohlednì uèitelského povolání to do sebe zapadlo tak, ¾e mì baví práce s lidmi, potøebuji nìjakou interakci a zpìtnou vazbu, diskuzi. Nebavilo by mì bádání v archivech, sepisování mnohaset stránkových monografií èi hrabání se v zemi, abych vykopal pár keramických støepù. Kromì toho je zde nezanedbatelná otázka finanèního ohodnocení, které je ve školství prostì lepší ne¾ v jiných profesích spjatých s historií. Navíc pedagogika mi dala ještì svobodu vìnovat se i druhému oboru, tedy spoleèenským vìdám, co¾ je vìc, která mì v poslední dobì zajímá ještì víc ne¾ historické bádání. Mo¾ná je to dané i tím, ¾e vnímám ohromnou aktuálnost a potøebnost mnoha spoleèenských vìd pro souèasný svìt.
  
Nakolik vyu¾íváte a vyu¾il jste ve svých knihách znalosti z historie?
 
Èasto se toèím kolem tématu zla v lidské povaze, mravnosti v nás, souboje svobody a totality, tak¾e k tìmhle archetypálním projevùm dìjin se neustále vracím, ale vìtšinou historické znalosti vyu¾ívám jen jako doplnìní. Napøíklad Krysí requiem je symbolickým podobenstvím o nacismu, ale nemám ambice napsat historický román, by» vlastnì kniha Návrat na Longstray se tak dá vnímat. Mým problémem je, ¾e jsem perfekcionista, co¾ by znamenalo, ¾e napsat opravdu kvalitní historický román, se kterým bych byl sám spokojený, by pro mì obnášelo ohromné mno¾ství práce, èasu a energie navíc oproti bì¾nému typu románu. Tolik, ¾e by mì to nakonec ani nebavilo, a psaní je pro mì koníèek, tak¾e by v tu chvíli bylo nìco špatnì. Chybìla by mi nepochybnì i urèitá literární svoboda, cítil bych se pøíliš svázaný historickými fakty. Jasnì, existuje øada úspìšných autorù historických románù, kteøí si s tímhle hlavu úplnì nejvíc nelámou, ètenáøùm to zjevnì nevadí, ale takhle já pracovat nedoká¾u. Pøed nìkolika lety jsem se pustil do historické detektivky z období první republiky, ne tak úplnì z vlastní motivace, a byla to chyba. Mo¾ná se nìkdy pustím do románu z opravdu dávných dob, z dob Keltù, stìhování národù, temných staletí støedovìku, tedy z epoch, kterou jsou z velké èásti i dnes obklopeny mnoha nejasnostmi a záhadami, proto¾e tu budu mít vìtší tvùrèí volnost. Mo¾ná.
 
 
Máte nìjaké období èeských dìjin nejradìji? Èím vás zaujalo?
 
Nemám. Døív jsem mìl, ale teï u¾ ne. Jak stárnu, pøestávám mít srovnávání èehokoliv rád a sna¾ím se mu vyhýbat. Èeské dìjiny jsou neuvìøitelnì slo¾ité, mnohavrstvé a rozlièné, plné chvályhodných i odporných vìcí. Ka¾dá epocha má v sobì nìco zajímavého, hrdinského i zbabìlého. Na ka¾dé mì nìco zajímá, z ka¾dé si doká¾u vybrat nìco inspirujícího a pou¾itelného pro pøítomnost a k tomu vedu i své ¾áky. Kdy¾ odboèím, naším cílem v hodinách není memorování, ale kritické pøemýšlení a u ka¾dé lekce mám za cíl, ¾e musí nìco pøinášet pro náš souèasný ¾ivot. Jinak by mi ani nedávalo smysl vìnovat se dìjinám. Nechci proto ¾ádnou epochu vyvyšovat nad ostatní a jiné upozaïovat.
 
Lidé si poøád stì¾ují na to, ¾e teï je špatná doba. Urèitì jsme se ale mìli v minulosti mnohem hùø. Lze z dìjin lidstva vypíchnout nìjakou skuteènì „špatnou dobu“?
 
To máte jako s tím oblíbeným obdobím èeských dìjin. Existuje tady takových kritérií, která je tøeba brát v potaz! Nejen zmínìná epocha èi region, ale u¾ jen to, z èí perspektivy otázku posuzovat. Tak jen ¾ivot ve starovìku z pohledu pøíslušníka patricijské rodiny èi otroka… Ona ta otázka do jisté míry svádí k tomu ukázat na ty „špatné“ epochy, jako byla napøíklad doba Protektorátu, jen¾e to je souèasnì i doba, kdy urèité mno¾ství lidí prokázalo neuvìøitelnou osobní stateènost, opravdové hrdinství, jako nikdy pøedtím. Je ale zajímavé pozorovat, ¾e lidé mají nenapravitelnou tendenci si historii upravovat dle svých potøeb, v mnoha pøípadech idealizovat, èasto do ní romanticky utíkat a tváøit se, ¾e souèasná doba je a priori špatná a døív pøece bylo všechno lepší. Nebylo. Stejnì jako souèasnost není horší ani lepší. Ka¾dá epocha prostì je. A svým zpùsobem se poøád toèíme na spirále, naše chování, vztahy, povahy, události…, vše se neustále opakuje, jen se mìní kulisy, jednou píšeme na hlinìné tabulky, jednou do mobilù, jevištì a herci se promìòují, ale pointa tragédie zùstává stejná po tisíce let.
 
Ve svém èlánku Quo vadis, homo sapiens? kritizujete pojetí demokracie jako vládu lúzy. Jak byste si pøedstavoval ideální vládu, politické zøízení, aby to zároveò nebyla úplná utopie? Jak by mìla být ideálnì vládnoucí elita vybírána, jaké by mìla mít kompetence?
 
To je otázka, která by vy¾adovala dosti obsáhlou odpovìï. Upøímnì o té odpovìdi (èlánku) u¾ pøemýšlím více jak pùl roku, ale ucelenou formulaci stále nenacházím. Dovolím si ale pøedlo¾it kacíøskou úvahu. Mìlo by být volební právo dáno pouze vìkem? Nemìl by èlovìk, který svým hlasem rozhoduje vlastnì o tom nejdùle¾itìjším ve státì, prokázat i jisté další kvality èi pøedpoklady? Je-li jedinou podmínkou toho, aby èlovìk rozhodoval o „vìcech veøejných“, dorùst do urèitého vìku, staèí pak jen v pøíhodný moment zmanipulovat dav a neštìstí je na svìtì. Kolikrát jen jsme si to u¾ vyzkoušeli v dìjinách? Pokud mù¾e ka¾dý osmnáct plus jít volit, proè tøeba ka¾dý osmnáct plus nemù¾e automaticky získat i øidièský prùkaz? Na všechno musíte skládat rùzné zkoušky, mít potvrzení, jen na takhle dùle¾itou vìc, jako je rozhodnutí o vedení a smìøování celé zemì, nepotøebujete nic? Není to paradoxní? Není to dokonce úplnì šílené? Kdybychom ¾ili v nìjaké ideální rousseaovské morální a vzdìlané spoleènosti, tak snad by to mohlo fungovat, ale takto… Samozøejmì, dá se namítnout, ¾e jakkoliv omezovat volební právo je nedemokratické, jen¾e co je to tedy demokracie?
 
Aristoteles rozlišoval dvì formy vlády, na které se podílí široká spoleènost. Pokleslou demokracii, kterou pojímal jako vládu všech, v jeho oèích vládu lùzy, a pozitivní politeiu, jako vládu zákonù, vládu, na které se podílí velká èást spoleènosti, ale ne úplnì všichni. To je podstatný rozdíl. A další otázka zní, co je v demokracii ještì pøípustné, a co u¾ nikoliv? Èím dál èastìji mì jímá pocit, ¾e demokracii a svobodu nìkteøí zamìòují za anarchii a beztrestnost, za právo dìlat si, cokoliv se jim zamane.
 
Winston Churchill øekl, ¾e demokracie je sice špatná forma vlády, ale nejménì hrozná z tìch, co lidstvo zatím vyzkoušelo. To je za mì docela výsti¾né. Ono by pro zaèátek staèilo, kdyby si nìkteøí lidé nemìli ani šanci pøièichnout k moci, rozhodovat o veøejných financích… Jen¾e to je právì ta utopie, proto¾e pøesnì tyhle zlovolné existence si ty svoje ovce, které jim ten hlas hodí, najdou a vycvièí. Staèí se podívat na NSDAP a Adolfa Hitlera. Hitler zkusil provést státní pøevrat roku 1923 a skonèilo to fiaskem, on sám se dokonce ocitl ve vìzení. Tak na to šel jinak. Vyu¾il ekonomickou krizi, demagogii a propagandu a bum – vyhrál volby. A Hitler nebyl první ani poslední.
 
Jen¾e pokud by nìkdo navrhoval jakkoliv podmiòovat volební právo èi mu dávat urèitá pravidla a kritéria, okam¾itì bude rozcupován jako tyran, jako nebezpeèí pro svobodu. A dost mo¾ná nejhlasitìji budou øvát ti, kteøí slabostí demokracie vyu¾ívají jako výtahu ke své oligarchické èi rovnou totalitní vládì. Tak¾e shrnuto, pokud se zázrakem nezmìní souèasná, nejen èeská, spoleènost, kope si soudobá demokracie hrob, a døív èi pozdìji se zmìní v cosi… nedemokratického.

Ztoto¾òuji se s vaším názorem na ekologickou katastrofu, na jejím¾ poèátku nyní stojíme. Pokud se o nìèem takovém hovoøí, tak spíš jen o následcích (tají ledovce, vymírá hmyz), mnohem ménì však o prevenci a nápravách. Jak bychom toto mohli zlepšit? Myslíte, ¾e má hlas jedince moc rozpoutat zájem lidstva?
 
No, nebyl bych si tak jistý, jestli stojíme teprve na poèátku. Nebo mo¾ná jsme na zaèátku, ale nikdo si nedovede pøedstavit, jakou rychlostí tenhle vlak zakrátko pofrèí. Zlepšit se to dá, alespoò z mého pohledu, jediným zpùsobem, toti¾ zmìnou lidské mentality. Proto¾e lidé dominují planetì, musí zmìna pøijít od nich. A vzhledem k jejich obrovské populaèní explozi, a troufnu si pou¾ít pojem „pøelidnìní“, zmìna musí pøijít ne jen od urèité èásti, nýbr¾ od vìtšiny spoleènosti. Co¾ se obávám, je absolutní utopie, tak¾e se katastrofì pravdìpodobnì nevyhneme.
 
Otázka je, jak ta katastrofa promìní spoleènost, co z ní pøetrvá a jak to pokraèující torzo doká¾e reflektovat svou minulost a pouèit se z ní. Jestli tedy vùbec nìjaké torzo pøe¾ije… Vzpomeòme na mayskou civilizaci. Mayové byli tak vyspìlí (a souèasnì tak omezení a hloupí), ¾e zcela vyèerpali a znièili své ¾ivotní prostøedí, naèe¾ jim nezbylo, ne¾ se navzájem pobít ve znièujících válkách o docházející zdroje èi pomøít hlady, nemocemi, bídou… Ta podobnost s naší souèasností je mrazivì dokonalá, ale samozøejmì ji ka¾dý ignoruje a¾ do okam¾iku, kdy se ocitneme uprostøed katastrofy a nebude cesty zpìt. Stejnì jako v mayské epoše.
 
No ale zatím ¾ijeme. Otázka je, jak dlouho nám to jako lidstvu ještì bude procházet, poøád dokola provádìt ty samé hlouposti a pøitom pøe¾ívat a ještì dokonce rùst? Lidstvo mìlo doposud neuvìøitelné štìstí v øadì ohledù, ale to nepotrvá vìènì.
 
Lidstvo velmi podceòuje moudrost pøírody i inteligenci zvíøat. Co bychom se podle vás pøedevším mìli nauèit od pøírody a od zvíøat?
 
Pokoru. Všímavost. Umìøenost. Pøirozenost. Ohleduplnost. Vìdomí propojenosti a sounále¾itosti. Je¾iš, toho je tak strašnì moc, to se nedá vùbec vypsat… Kdy¾ se to vezme kolem a kolem, lidstvo jako druh toti¾ zatím skoro nic neumí. A souèasnì je to ten nejnepozornìjší a nejnatvrdlejší ¾ák ve škole ¾ivota.
 
Co kdy¾ se sna¾ím v rámci svých mo¾ností do ochrany pøírody zapojit, ale poøád mi to nìjak úplnì nedává velký smysl, proto¾e ta moje kapka v moøi prostì nikdy nemù¾e být dost?
 
Jen¾e moøe je z kapek. Kdy¾ nebudou kapky, nebude moøe. Vlna taky neøeší, jestli je vlna, kolik je jiných vln, co dìlají jiné vlny… Je prostì vlnou, je moøem, je vodou. Nedá se dìlat nic jiného, ne¾ zaèít od sebe. Inspirovat druhé, být pøíkladem. Vím, ¾e nezachráním planetu, to nemù¾u zvládnout sám, stejnì jako jedna kapka nenaplní moøe. Ale mù¾u ji zachraòovat. A vìdìt, ¾e jsem ze své pozice vyu¾il mo¾nosti, které jsem vidìl a které jsem dokázal realizovat, abych k tomu cíli pøispìl. Pøece se na to nevykašlu. Kromì toho vnímám všechny vìdomé bytosti jako jeden propojený celek. Tak¾e tím, ¾e já jsem jedno miniaturní koleèko, ale toèím se, tak tím roztáèím další koleèka, ta zase další… Dost dobøe nejde oddìlit individualitu „já“ od celku. Buï to zvládneme „my“ lidé, nebo to nezvládneme. A proto má zásadní smysl, aby se sna¾il ka¾dý za své „já“. A pokud to nìkomu nedává smysl, tak mù¾e hledat cesty, jak se zapojit ještì víc, jak na sebe napojit další lidi. Proto¾e všichni máme rezervy v tom, co dìláme. V¾dycky je zpùsob, jak pøidat. A dostat se do bodu, kdy ten smysl spatøíme.

 

Velice dìkuji za moudrá slova, která mì jako v¾dy zahøála a potìšila, pøesto¾e leckdy jsou i smutná.

S Tomášem Zaøeckým rozmlouvala
Renata Šindeláøová
 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
Zobrazit všechny èlánky Tomáše Záøeckého


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.10.2021  22:39
 Datum
Jméno
Téma
 11.10.  22:39 Tomá¹ Záøecký
 11.10.  12:53 Ivan Renate
 11.10.  08:32 Renata ©. Moji milí
 10.10.  23:05 Ivan
 10.10.  22:16 Evussa 100% souhlas s Bohumilem K
 10.10.  22:12 Evussa V¹echno je v jedinci, èlovìku, osobì... sobì
 10.10.  14:18 Bohumil K.
 10.10.  12:01 Marta
 10.10.  11:12 Vesuviana
 10.10.  10:50 olga janíèková
 10.10.  10:23 Von
 10.10.  08:24 sv
 10.10.  06:29 Ivan
 10.10.  05:21 Jaroslav Kovaøíèek Správné nazírání