Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (18)

Kde se dobše varí, tam se dobre darzí
 

Netrvalo dlouho a silnice nás vyvedla na vrcholky Modrých hor. Byl odtud nádherný výhled. Zde nás to u¾ sebralo oba. Zastavili jsme. Vystoupili z auta a kochali se pohledem do toho obrovského údolí, které se pod námi rozprostíralo. Mozaiku polí obèas støídal les, malé vesnièky byly pospojovány tenkými cestami, na loukách se pásly krávy, kolem nás zpívali ptáci a nikde ani ¾iváèka. Sedìli jsme v pøíkopì a ka¾dý se mlèky zabýval tím, k èemu nás tento kraj nechtìnì pøinutil. Vlastními vzpomínkami na domov a rodný kraj.

“Pojï, brácho, pojedeme. Ty se ,,tam,, vrátíš za necelé dva mìsíce a my s Tondou o návratu domù u¾ také vá¾nì uva¾ujeme.”

Po necelých deseti minutách jízdy jsme klesáním z vrcholkù sjí¾dìli do vesnice, kde na všech sloupech veøejného osvìtlení se tøepotaly transparenty s nápisem: “Vítá vás Hillsboroo, èeské mìsto.” A kdy¾ jsme je køí¾em krá¾em projeli, neshledali jsme nic, co by nám alespoò trochu pøipomnìlo domov. Dana zastavila pøed obecním úøadem a vrátila se znaènì zklamaná. “Èesky prý zde u¾  nikdo nehovoøí. Øekli mi, ¾e ta výzdoba je z èevence, kdy zde poøádají  jednou roènì ,,Èeský den,, a to se jim sem sjede pár turistù  na nìjaké atrakce. Jó, a je tu prý za rohem èeská hospoda.”
“To bude príma, alespoò ochutnám èeské jídlo v americké restauraci… nehledì k tomu, ¾e u¾ mám hlad jako vlk.” Hlad nás oba pøímo vehnal do dveøí, na nich¾ byla vyvìšena nabídka dnešního menu, a to takovým fofrem, ¾e jsme si té potrhané a špinavé  èeské vlajky nad restaurací všimli a¾ pøi vycházení. Spíš ne¾ restaurace to byl samoobslu¾ný bufet asi s pìti stolky. U jednoho sedìl jeden host a dojídal polévku. Pøivítala nás sama majitelka a Dana na ni hned spustila èeštinou: “Máme hlad. Co nám dáš najíst?” Odpovìdi se jí dostalo v anglickém jazyce s patøièným vysvìtlením. Její babièka pocházela z Èech a ona èesky neumí a z jídel ovládá pouze bramborové knedlíky.

Mezitím co se obì domlouvaly, co by nám dál mohla nabídnout, prohlí¾el jsem si místnost, která v prospektu Hillsboroo byla nazývána “èeskou restaurací”. Špinavá podlaha, rozházené ¾idle, jako kdyby pøed chvílí tuto místnost opustila rota neukáznìných konzumentù. Stìny zašlé, pomalované nìèím, co by se pøi velké pøedstavivosti dalo nazvat “jeleni na pasece”, nad tím kostrbatý nápis: KDE SE DOBŠE VARÍ, TAM SE DOBRE DARZÍ, a na protìjší zdi visela napodobenina èeského znaku. V kuchyni nebyl nikdo. Jen hromada špinavého nádobí, mo¾ná u¾ z minulého týdne, a studený sporák. V chladicí vitrínì byly nìjaké napodobeniny koláèù, mísa ovadlého salátu a nìkolik oblo¾ených toastù. V teplém pultu se kouøilo z polévky a vedle ní stála konvice s kávou. “Tak pojï, bratøe. Paní  majitelka nám pøipravila svoji specialitu. Je prý tu u¾  týden sama a nemá kuchaøe, a tím se omlouvá za ten nepoøádek.” No, abych pravdu øekl, nemìl jsem moc chuti ani pøisednout ke stolu. Ale hlad a pohled na talíø s vepøovou peèení a bramborovým knedlíkem mì pøemluvily. Dali jsme první sousto do pusy a naše zraky se setkaly. Dalo by se z nich snad vyèíst všechno: pøekvapení, èemu se dá  také øíkat bramborový knedlík, zklamání, ¾e tento “blaf” je nazýván èeskou vepøovou, politování této majitelky nad prázdnou hospodou a u mì ještì navíc profesionální chu» postavit se za sporák a ukázat jim tady, jak opravdu vypadá naše kuchyò.

Knedlíky byly divné  hroudy z bramborové kaše zahuštìné hladkou moukou a ochucené èesnekem, zelí kyselé z konzervy, nièím neochucené  maso, spíš divné dlouhé nitì a vše bylo polité sosem ze sáèku, ještì špatnì naøedìným. Odlo¾ili jsme pøíbory, Dana na stole nechala pár dolarù a v okam¾iku, kdy se majitelka vzdálila do kuchynì, stejnì rychle, jak jsme vstoupili, tak zase vypadli. Dana se vyøítila z této vesnice takovou rychlostí, ¾e jsem ji musel nìkolikrát upozornit na pøekraèování povoleného limitu. Vztek s ní pøímo lomcoval: “Jak mù¾e nìkdo takto hanobit èeskou kuchyò!… Jak tam mù¾e vùbec prosperovat!… No, to je hrùza, pøíšernì bych se musela stydìt a snad bych se ani nehlásila ke svému pùvodu, kdyby to, co nám pøedvedla, mìlo být pravda.” “Neboj,” sna¾il jsem se ji utìšovat. Ona s tím kšeftem dlouho nevydr¾í a brzy zkrachuje.” “Ne, nezkrachuje a to je na tom to nejhorší. Amerièani jsou na tohle hloupí. Oni si sem obèas zajdou, aby si odpoèinuli od tìch hamburgrù a toustù. A ještì  kdy¾ nevìdí, jak má jídlo, které jím nabízí, správnì chutnat, pak snìdí snad všechno.”

Plánovaný obìd v èeské  hospodì se rázem zmìnil v pøíjemné a snad u¾ v celém svìtì  oblíbené posezení u Mc Donalds. Pro nás to byla v tuto chvíli, jak se øíká, “z nouze ctnost”. Odtud, ne pøíliš spokojeni s dnešním výletem, jsme se vydali na nedaleké nádra¾í, odkud vyji¾dìl ten starodávný  “Západní expres”. Nevyjí¾dìl. “Odpus», brácho, já  si ten prospekt blbì pøeèetla. Oni jezdili dennì jen do konce srpna. Teï u¾ je tato turistická atrakce poøádána jenom o víkendu” zaèala se mi sestra omlouvat, kdy¾ jsme stanuli na naprosto opuštìném nádra¾í. Naleštìné vlakové soupravy stály vedle sebe na dvou kolejích. Nádra¾ní budova byla uzavøená, stánek s obèerstvením rovnì¾. Jediné, èeho jsme zde mohli bezplatnì vyu¾ít, byly toalety.

“Heleï, nebuï z toho tolik pøepadlá. Ukázala jsi mi toho dnes dost. A ¾e se nemù¾eme pøi veèerní okru¾ní jízdì naveèeøet v krásném jídelním voze, to mi zase tolik nevadí. Tøeba se sem ještì nìkdy podíváme.”

Vztek na indiány, vztek na èeskou hospodu a vztek na zavøené nádra¾í, to vše v mé  sestøièce pøímo vøelo. Nakonec se stalo nìco, co jí vrátilo zpìt klid a rozvahu. Odreagovala se na dámských záchodkách. Vyšla ven usmìvavá a v ruce mávala s nìjakým plakátem.

“Líbilo se mi to, a tak jsem to tam ze vzteku na dnešní den utrhla ze stìny. Vezmu si to domù na náš záchod jako trvalou vzpomínku na dnešní den.” Pøedlo¾ila mi ètvrtku papíru s obrázkem staré døevìné “kadibudky” s následnujícím textem: U®  NEJSEM TEN STARÝ ZÁCHOD! POÈKEJ, A® SE NAPLNÍ NÁDR® S VODOU! PAK ZATÁHNI ZA PROVAZ, ABY TO, CO JSI ZDE ZANECHAL, NEZACPALO ODPAD.

Cestou domù jsme se zabývali neustálým rozbíráním dnešních zá¾itkù. Bylo jich hodnì ale Danì se zdálo, ¾e se jí nepodaøilo mì plnì uspokojit. Já byl naopak nadšen. Vidìl jsem zase kus státu Wisconsin, poznal nová  mìsta a vesnice, poznal další lidi, a tím vším zase doplnil mozaiku, kterou jsem si skládal o USA. A to, ¾e jsme vlezli do špatné  hospody, mì zase tolik nerozházelo, proto¾e i u nás se najdou obdobní obchodníci. Najednou sestra hlasitì zajeèela: “Jé¾išmarjá, v¾dy» já úplnì zapomnìla, ¾e dnes veèer pøijede Tonda. No, to je prùser, doma není nic k jídlu.” U nejbli¾ší pumpy zastavila a zaèala ¾havit telefon. K autu se vracela spokojená.

“Vidíš to. Kdepak, vy mu¾ský, kdy¾ chcete, tak si dovedete poradit i bez nás… To víš  ¾e jó, ¾e u¾ je po veèeøi. Našel si nìco v lednici a ještì ze vèerejška tam mìl polévku. A hlavnì byl rád, ¾e jsem mu zavolala.”

Byla u¾ tma, kdy¾ Dana zmáèkla dálkový ovládaè od vrat gará¾e a souèasnì s ní Tonda rozsvítil svìtlo na zápra¾í. Nedoèkavì nás u¾ vyhlí¾el. Toho veèera jsme dlouho ponocovali. Tony se nejdøíve do podrobností vyptával na naše dnešní cestování a pak se zaèal sám zpovídat o svých útrapách ze slu¾ební cesty do Kalifornie.

“Ani se mi to vyprávìním nechce znovu pro¾ívat,” zaèal mluvit chvíli èesky, chvíli zase anglicky. Byla na nìm vidìt veliká únava. Musel se hodnì pøekonávat, aby neusnul, ale chtìl vše ze sebe vyventilovat. Problémy ho provázely od samého zaèátku. Nejdøíve èekal na letišti pìt hodin na náhradní let, proto¾e spoleènost, se kterou mìl letìt, byla ve stávce. V cílové stanici pak èekal ještì tøi hodiny na pøistavení vozu z pùjèovny, neb ¾ádná ze tøí spoleèností nemìla k dispozici “ani kolo”. Z letištì u¾ musel rovnou do výrobny, kde v deset veèer na nìj èekali se zkušebním provozem, tak¾e si nezajistil ¾ádný hotel. Ka¾dé dvì hodiny bylo nutné kontrolovat výrobky a seøizovat podle jejich kvality poèítaè na udírnì. Volné pauzy prodøímal na ¾idli. Ráno, kdy¾ u¾ se tìšil na postel, zjistili, ¾e špatná kvalita je zpùsobena vadným poèítaèem. Zavolal do práce a oni nìjakým zpùsobem zabezpeèili do tøech hodin doruèení nového. Celý proces se pak opakoval. Ne¾ v noci shánìt hotel, volil radìji tu nároènìjší variantu a pøemístil se na letištì. Zde èekal na nejbli¾ší spoj domù. V letadle se u¾ nemohl doèkat “svého pelíšku”, ale to jej èekala ještì skoro hodinová cesta tím starým pick-upem z letištì domù. Mezi jeho vyprávìním jej Dana pomalu odstrojovala a pak u¾ se musel sám dopravit do sprchy a postele.

“Èau, Honzo. Dobøe se vyspi.” A tak nìjak to vypadalo celé  tøi mìsíce. Tìch chvil, kdy jsme mohli spokojenì posedìt a povyprávìt, bylo opravdu málo. Ráno jsme po kávì, ještì  pøed odchodem sestry do práce, naplánovali, co se bude vaøit v sobotu a v nedìli. Tonda tentokrát bude s námi doma a bude moci oslavit Danèiny narozeniny. Všichni mìli dojem, ¾e bude rodinka pohromadì – nebo alespoò èást rodiny. “Èlovìk míní, pán Bùh mìní,” øekla by naše babièka na události, které se sebìhly. Ve ètvrtek, kdy¾ se Tonda vrátil z práce, pøinesl pro všechny nepøíjemnou zprávu.

 

“Ti øezníci tomu vùbec nerozumí a já tam musím zítra znova. Snad se mi podaøí se vrátit do soboty veèer.” Podaøilo se – ne veèer, ale v noci. I kdy¾ jsme u¾ mìli oslavy za sebou, alespoò se v nedìli dopoledne trochu u¾il se svým synem a snachou. Chtìl bych se však ještì zmínit o tom, co tìmto oslavám pøedcházelo. Rozdìlení práce bylo jasné a srozumitelné. Já mìl zabezpeèit polévku s játrovými knedlíèky, slepici na paprice s knedlíkem a dort. Na nedìlní obìd pak peèené køepelky s bramborem a humrové chlebíèky. Dana si vzala na starost sobotní veèeøi. Naplánovala sma¾enou rybu, proto¾e rybí maso Danèa “mù¾e”, a jako pøekvapení, ¾e prý upeèe tvarohový dort. Korpus jsem si upekl ve ètvrtek. Forma na dort se v této domácnosti u¾ dávno nevede. Prakticky od té doby, co se dìti osamostatnily. Tak mi Dana našla sklenìnou obdélníkovou nádobu a z ní jsem vyklopil krásnou zlatavou kostku. Pátek jsem pak celý den provaøil. Pùl dne doma, druhou polovinu v práci. Dana si vzala ten den volno a já bohu¾el pøišel o podívanou, jak se v Americe peèe dort, jeho¾ slo¾ením je pouze tvaroh a šlehaèka. Proto¾e byl opravdu vynikající, musela jej pozdìji, tentokrát za mé asistence, upéci ještì jednou. Veèer u¾ chybìly pouze svíèky na dortu.

Dìti pøijely v sobotu dopoledne a já musel konstatovat, ¾e si David dovedl vybrat. Mìl na to ostatnì dva roky a mohl vybírat jak mezi slovenskými, tak èeskými dìvèaty. Za chvíli byl Danèi plný barák. Po vzájemném pøivítání se nejdøíve poptala, co¾e jsme jí pøipravili, a pak se svolením sestry prošmejdila lednièku. Zvìdavì, ale s obrovskou chutí  na nìco dobrého zaèala ochutnávat jednotlivá jídla. Vèas jsem ji zarazil pøed olizováním dortu tím, ¾e jsem jí mohl nabídnout misku se zbylým krémem. “Já vím, ¾e vám asi pøipadám jak malá holka. Ale kdy¾ já ještì tolik vaøit neumím a pøitom jsem doma tolik zbo¾òovala, co naše mamka uvaøila… A co budeme vlastnì  jíst? Co jste pøipravili dobrého k obìdu? Já u¾  to nemù¾u vydr¾et!

Oslavy, vzhledem k pøedpokládanému návratu hlavy rodiny, se pøelo¾ily na veèer. Já  odešel na odpoledne do práce a Dana s dìtmi odjela do Medisonu koupit Danèe nìjaký dárek. V podveèer jsme prostøeli stùl a nadešel èas osázet dort svíèkami. A zaèal se byt obracet vzhùru nohama. Ani mì, ani Danu v zápalu pøíprav nenapadlo, ¾e by se mìly koupit.

“Davide, kolik jich potøebujeme?”
“Dvacet pìt maminko.”
Hledali jsem všichni. Ve skøíních, v zásuvkách, v koupelnì… “Vítìzství!… U¾  je mám!” zajásala Dana. “Ale je jich jenom dvacet ètyøi.”
“Nevadí, dej je sem…” Postupnì jsem je rovnomìrnì rozlo¾il po obvodu dortu a poslední jsem nahradil párátkem s malou vlajeèkou. Rozdrnèel se telefon. Všichni jsme ztichli a bylo asi všem jasné, ¾e to bude Antonín.
“Tondo, kde jsi prosím tì?… Tak¾e nejdøíve za tøi hodiny… Dobøe, a jeï opatrnì!” Sice trošku zklamaná, ale š»astná, ¾e ještì dnes se mu podaøilo vrátit domù.
“Dìti, pùjdeme se najíst bez tatínka. Musel v pátek odletìt a¾ z Milwaukee, proto¾e ta spoleènost je stále ve stávce. Teï tam sedá do auta a vyrá¾í  k domovu. Døív jak za tøi hodiny jej nemù¾eme èekat.”

Pogratulovali jsme, pøipili na zdraví, Danèe se podaøilo sfouknout všechny svíèky, a¾  na to párátko, a pustili se všichni do jídla. Po veèeøi si oslavenkynì nejdøíve labu¾nicky olízala všechny svíèky od krému a pak se s chutí pustila do dortu. Po vynikající veèeøi pøepadla všechny únava a pak pøi kávì, v tichosti, ka¾dý v nìjakém koutku, jsme pøi sledování televize èekali na pøíchod Tondy. Tentokrát, i kdy¾ mìl za sebou dlouhou cestu, se vrátil svì¾í. “Le¾ení”, které však našel doma, hovoøilo za všechno. Najedl se a rozumnì se všichni dohodli, ¾e se pùjde spát. Mladí si pøinesli z auta pohotovostní pøevoznou noclehárnu – nafukovací matraci a deky – a uskrovnili se na jediném volném prostoru – v obýváku.

K nedìlní snídani prostøela hlava rodiny stùl na terase. Servírovala se míchaná vejce, opeèená slanina, opeèené klobásy, sýr, peèivo, káva, d¾us, hroznové víno a jablka. Po takovéto snídani by se asi opakoval stejný obrázek jako po vèerejší veèeøi. Dana však probrala všechny k ¾ivotu tím, ¾e vytoèila telefonní èíslo na Michalu ještì døív, ne¾ jsme si staèili rozdìlit všechna volná místa na pohovkách k spokojenému strávení snídanì. Michaela, nejstarší dcera, narozená pøed tøiceti ètyømi lety v Èeskoslovensku, ¾ije v souèasné dobì se svým man¾elem a dvìma dìtmi ve Španìlsku, ovšem jako obèanka USA, která u¾ skoro patnáct let doprovází “svého” námoønického dùstojníka po rùzných pøístavech svìta. Dana s Tondou, kdy¾ opouštìli republiku, si ji vedli jako ètyøletou za ruku a Dana s sebou nesla ještì Davida, tenkrát ještì v bøíšku. Ve Vídni èekali tøi mìsíce na letenky do USA. Byl jsem jeden z tìch èlenù  rodiny, kteøí je bìhem tohoto èekání na tranzitní vízum navštìvovali, aby jim postupnì doplnili finance a v listopadu u¾  i teplé obleèení. Byly dny, kdy se museli všichni tøi, respektive ètyøi, spokojit pouze s jednou polévkou na den. Míša si zde pro¾ívala první krušné chvíle svého ¾ivota. Bìhem dvou dnù, které jsem s nimi ve Vídni strávil, jsme se stali velkými kamarády. Celý  den jsem si musel vymýšlet rùzné pohádky, které jsem situoval do prostøedí, v jakém tam ¾ili. Ještì pak dva tøi roky jsem jí pohádky, ale u¾ kreslenou formou, posílal do USA. Dnes se mi naskytla mo¾nost si s ní popovídat. Po dlouhém hovoru s rodièi pøevzal telefon David. Mìl na srdci tolik zá¾itkù, ¾e kdyby mu telefon matka nesebrala, jistì by vydr¾el se sestrou mluvit snad do veèera. Pøebíral jsem sluchátko s obavami, jak my dva se budeme domlouvat, kdy¾ za celou tu pùlhodinu nepadlo slovo èesky.  

Pokraèování pøíštì…
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.04.2021  11:10
 Datum
Jméno
Téma
 15.04.  11:10 Václav
 14.04.  11:22 Von