Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ

KONEC SNÙ / 8
 
 „Dìjiny neznají ¾ádné návraty, jsou trvalým
spìním do nenávratna, jsou trvalým øešením neøešitelného,
jsou permanentní krizí lidí, národù a státù,
jí¾ èelí zase jen lidé, národy a státy.“
 (Filozof Ivan Sviták)

 
Škoda, ¾e lidé nestudují dìjiny, které mají být uèitelkou lidstva. Alespoò Cicero nám vzkázal, ¾e „historie je svìdectvím èasu, svìtlem pravdy, ¾ivotem pamìti, uèitelkou ¾ivota, zvìstovatelkou dávných dob.“  Kdyby si toti¾ lidé zopakovali nahromadìné zkušenosti, zkrátili by si cestu vìèného opakování omylù.

Zejména to platí o pøevratech, o válkách a revolucích, poka¾dé v jiných kulisách a v roztodivném personálním obsazení. Co¾ se týká jak bur¾oasních revolucí, tak socialistických pokusù ale i  tichých pøevratù s iluzemi pravdy, lásky a svobody.  ®ádný z tìchto naivních slibù není realizovatelný, jak si myslíme, ze dne na den náhlou promìnou. Je to sice cíl, k nìmu¾ lidstvo míøí – avšak ten konèí za horizontem našeho èasu. Èím více se k tomuto cíli blí¾íme, tím víc se nám  horizont vzdaluje. Mo¾ná proto, ¾e ta kapka snahy a nadìje není ani pøesvìdèivá, ani zøetelná a rozplývá se v ml¾ném oparu.

Tak pøi ka¾dé historické promìnì jde o nápodobu Kolumbovy plavby pøes Atlantický oceán. Aèkoli tento janovský moøeplavec míøil k indickým bøehùm, pøistál nakonec u pobøe¾í jiného kontinentu, ne¾ pùvodnì zamýšlel. Jde tu však o podstatný rozdíl – jestli¾e Kolumbus alespoò objevil Ameriku, co¾ bylo pokládáno  za historický triumf, naše putování svìtem konce minulého a souèasného tisíciletí se promìnilo jen ve høbitov snù a iluzí.
 
To je dùvod, proè se bez skandalizování a bez zášti zamýšlíme nad jednou tváøí novodobých dìjin  jako nad velkým pouèením pro pøíští futurologické programátory lidského vývoje. Autor dìjin Paøí¾ské komuny, Hippolyte P. Olivier Lissagaray (1838-1901) nám alespoò zanechal následující varovná slova: „Kdo lidu vypráví falešné revoluèní dithyramby, mìl by se trestat, právì tak jako zemìpisec, který navrhuje falešné mapy pro námoøníky.“ K tomu ovšem dodejme, ¾e odpovìdnost tìch, kdo¾ kormidlují naše cesty, je mnohem vìtší, ne¾ vina neschopných kartografù – podle politických map a programù se toti¾ neplaví jen kocábky s nìkolika mu¾i na palubì, ale plavidla se stamiliony bezmocných pasa¾érù.

Je pozoruhodné, co poznamenal na naše téma kupøíkladu Bedøich Engels: „Lidé, kteøí se honosili, ¾e udìlali revoluci, v¾dycky ještì hned nazítøí vidìli, ¾e nevìdìli co èiní, ¾e se provedená revoluce vùbec nepodobá té, kterou chtìli udìlat. To je to, èemu øíká Hegel ironie dìjin, ironie, které uniknou jen málokteøí historiètí èinitelé.“

Doufejme, ¾e oba „klasici“, Marx i Engels, nakonec z jiného bøehu mìli mo¾nost nahlédnout na dìje, které vyvolali. Ani oni „nevìdìli co èiní“, kdy¾ s neuvìøitelnou suverénností nastavili nejen mapy, ale i kompasy pøíštích generací. T.G.Masaryk ve své dobì napsal výsti¾nou poznámku na adresu této dvojice: „Engels mluví o otázkách nejt쾚ích s jistotou závidìníhodnou.“

K danému tématu se sice vyjádøil i antický státník a myslitel Cicero, poznámkou, ¾e dìjiny jsou „vrcholným umìleckým dílem“, ale kdyby sledoval naše poèínání, musel by také dodat, ¾e na tomto kumštovním díle pracují vìtšinou diletanti, a zaèasté i vylo¾ení nièemové.

My bychom mohli pøi porovnávání revolucí a pøevratù poznamenat, ¾e na poèátku, tedy v první fázi, zahajují revoltu snílkové a iluzionisté. Ve druhé fázi se – èasto s neuvìøitelnou úderností – ujímají své role vypoèítaví roš»áci, aby v posledku posbírali všechny mo¾né plody vylo¾ení gauneøi.

Teoretikovi, který se pustí do studia revolt, by tedy nemìl uniknout jeden spoleèný jmenovatel,  jím¾ je vlastní prùbìh všech bouøí a významných revolucí. Z pozorování vyplývá, ¾e vlastní revoluèní pohyb zaèínají jiní lidé ne¾ ti, kteøí tento pohyb uzavírají. V první vlnì hrají hlavní roli lidé  hlasitých výzev a slibù,  kteøí svými polnicemi volají davy do bouøe. Ve Francii to byli napøíklad encyklopedisté, kteøí pøipravili pùdu pro revoluèní vzplanutí. V Nìmecku to byla ji¾ zmínìná dvojice, Marx a Engels, kteøí napsali scénáø svìtové revoluce.

Pak dojde na revolucionáøe, zprvu umírnìné a nakonec fanatické. Jakmile dochází k posunùm doleva, zvyšuje se stupeò teroru, který má nejrùznìjší podobu – jednou je to gilotina, jindy jsou to šibenice, støelba na popravišti, nebo v posledních èasech noblesnìjší metody  v podobì inkvizice, kádrování, lustrace, èistky jako výkon spravedlnosti. Jestli¾e v pøípadu poprav jde o holý ¾ivot, následkem èistek je odrovnání skuteèných nebo potenciálních odpùrcù. Tak jsou odstøi¾eni od dìjin èasto lidé nadaní, upøímní a poctiví, kteøí jsou èasto odstaveni od spoleènosti do¾ivotnì. Nemluvì o tom, ¾e sami nesou jizvy na duši a¾ do konce ¾ivota.

Pøedstavitelé spoleèenského pohybu se zbavují i øady pùvodních stoupencù, a co se zástupù týèe, ty jsou nuceny k pøizpùsobení a k vlastnímu pocitu „štìstí“ manipulací i hrozbou násilí. Ka¾dá revoluce se sna¾í získat co mo¾ná nejsilnìjší podporu, a tedy jí nestaèí bì¾ní nohsledi, násilníci, prostomyslní vyznavaèi, kteøí se ochotnì úèastní ka¾dé nièemnosti. Nakonec se pokouší znásilnit svìdomí svobodných  a zdánlivì svéprávných obèanù.

V revoluci zaèíná také platit starý Grashamùv  zákon, podle nìho¾ v¾dycky horší mìna vytlaèuje mìnu lepší, hodnotnìjší a vyšší. Pøevedeme-li toto mìøítko Grashamova zákona do spoleèenských pomìrù, tedy osoby prùmìrné, ba podprùmìrné, vyluèují ze ¾ivota a z revoluèního kvasu obèany kvalitního ducha, nadané svìdomím a osobitou kulturou. V podstatì jde o eskalaci násilí pod nejrùznìjší zpùsobou. Psychický tlak, skrytý, utajovaný teror, se zprvu vybíjí  v úzkém kruhu stoupencù, pozdìji na širších sociálních skupinách za radostného nadšení davù. Vedle nich  se do tohoto chumlu noøí  i sportovci moci, kteøí èasto slou¾ili starému re¾imu a nyní ochotnì pøevlékají kabáty,  ale také asociální ¾ivly, luza, je¾  se k provedení pøevratu ochotnì propùjèí, a všichni dohromady jsou posléze manipulováni smìrem, v nìm¾ se má napøít tlak na potenciální opozièníky.

To se dìje poka¾dé v trochu jiném odìní, v rùzných kulisách, nìkdy se støílí ve velkém, jindy jen ve výjimeèných pøípadech, nìkde se násilí provádí v sametových rukavièkách a moderní spoleèenské pomìry zjistily, ¾e lze èlovìka zahubit nenápadnì, prostì jen stresem. Autor tìchto úvah svého èasu sepsal vývoj jednoho takzvaného normalizaèního období a shledával, jak stoupala pøi prvním úderu sebevra¾ednost, nádorová onemocnìní, jak zástupy citlivých obèanù plnily psychiatrické ambulance i kliniky.

Souèástí pøevratù jsou i seznamy opuncovaných „protivníkù“, jich¾ se – nìkdy z dùvodù konkurenèních – potøebuje nastupující legie zbavit. Jindy jde o pouhou mstu, zneu¾ití archivních dokumentù, které sahají i pùl století zpátky. Tak se rodí spoleèenská tíseò, násobení zvùle, a proto¾e se i mocní bojí o svou kù¾i, emoèní tísní nakonec trpí spoleènost jako celek. Pøitom se pøevrat – a to je další spoleèný znak – organizuje s dlouhým pøedstihem, nejspíše uprostøed zpravodajských slu¾eb zainteresovaných mocností, a v zemi, v ní¾ se støetávají cizí zájmy, vzniká nepatrná zájmová skupina, jádro pøíštího pøevratu. Ta, proto¾e jde o malou hrstku, se snáze dohodne na spoleèném postupu, ne¾ váhající intelektuálové, kteøí si nechtìjí umazat své ruce,  zejména jsou-li ještì navíc mravnì ukotveni.

Tudí¾ na poèátku se stávají nejochotnìjšími  stoupenci pøevratù vylo¾ení deprivanti, psychicky nahlodané bytosti. Nebylo by nezajímavé podívat se v této souvislosti na vùdèí postavy v tìchto dramatických vlnách èasu. Našli bychom mezi nimi bezpoèet lidí intelektuálnì zanedbaných, a po morální stránce i vylo¾ené mrzáky. Psychiatøi by je jistì rádi pøijali jako pacienty – bohu¾el k tìmto logickým koncùm nedochází, a tedy odbornou pomoc  nahradí psychofarmaka nebo alkohol.

Ale pøevratové èasy mají ještì další spoleènou vlastnost: pokládají se za vyvrcholení spoleèenského vývoje a za naplnìní dìjinného osudu. Kdyby se ovšem vìnovali pøedstavitelé nové moci historii, shledali by, ¾e tomu tak  ani v jediné epizodì dìjin nebylo. Marné jsou ovšem poznatky dìjepiscù, jestli¾e pøed nimi zavíráme oèi. Pøesto¾e se tedy bouøliváci bláhovì domnívají, ¾e jim budou potomci závidìt, nakonec spadne opona a nové poøádky, které nastolili, budou mít podobné rysy jako spoleènost, kterou porazili. Nastupují byrokraté, grázlové a syèáci sklidí úrodu, kterou sami nezaseli, a tedy èasto hoøekují dìdici èasu, zdali nám tohoto pokusu bylo tøeba. Rozhodnì utrpí mravy, o nì¾ nám v pùvodních programech šlo. Nebudeme-li hovoøit o loupe¾ích, tedy ani prostøedky, jich¾ bylo pou¾ito, nelze posvìtit. Spisovatel Karel Èapek k úèelu, který svìtí prostøedky,  kdysi øekl, ¾e „zaèasto se tohoto úèelu nedosáhne a z celého nástroje èpí naopak jen ty neposvìcené prostøedky.“

Nakonec se ovšem potvrdí slova klasikù marxistické teorie, kteøí (netušíce, ¾e se to bude týkat i jejich revoluèních pokusù), shledali, ¾e k pøevratùm dochází tehdy, kdy¾ mocní shledali, ¾e jejich staré metody selhaly, kdy¾ sami dál nemohou, a kdy¾  jejich poddaní u¾ nadále nehodlají snášet bøemeno jejich moci. To je tedy klíè k odhalení tajemství všech mocenských uskupení na této planetì – bez výjimky. No a poka¾dé se zaèíná znovu dalšími pokusy, do nich¾ jsou zavleèeny miliony lidských osudù…
 
Text: Slavomír Pejèoch - Ravik
Grafika: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 07.04.2021  08:23
 Datum
Jméno
Téma
 07.04.  08:23 Von
 06.04.  23:53 olga janíèková
 06.04.  14:03 Edita
 06.04.  13:53 Petra Slavíková
 06.04.  13:37 Jaroslav{
 06.04.  12:43 Edita
 06.04.  06:12 polarka
 06.04.  03:43 sv