Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ

®IVOT NA DLUH / 05

 „Jestli¾e jsi udìlal chybu,
uznej ji rychle a ochotnì.“
(proslavený podnikatel Andrew Carnegie 1835-1919)

 
Kdy¾ se zamýšlíme nad ekonomickými tématy, pohromami a bezdìènými  reakcemi obèanù tohoto svìta, chápeme, ¾e by národohospodáøi mìli krom takzvaných ekonomických zákonù, statistických tabulek a propoètù studovat také, ne-li pøedevším, psychiku, pøípadnì i psychiatrii. Humorná  na tomto tématu je skuteènost, ¾e badatelé z bankovní sféry do poslední chvíle ekonomického vlnìní nerozpoznají náznaky èi zaèátek recese.  Takøeèení znalci a mudrlanti se naopak vezou do poslední chvíle  na oblacích  optimismu. Nám, souèasníkùm  prvních desetiletí nového tisíciletí, se ovšem dostalo u¾iteèné lekce roku 2008. Tehdy se neèekanì „polo¾ila“  americká investièní banka Lehman Brothers. Ta toti¾ v polovinì záøí toho roku po¾ádala o bankrotovou ochranu.

Jistì si v této souvislosti vzpomeneme na efekt motýlích køídel; jejich závan vyvolal otøes celé ekonomiky na planetì, zejména v nejvyspìlejších zemích. Britská královna Al¾bìta se tehdy udivenì zeptala bankéøù, proè ji neinformovali vèas. Pøesnì poptala se „proè si toho nikdo nevšiml?“ Inu bankovním znalcùm tyto zjevné náznaky prostì unikly a tak došlo v samotném bankovním svìtì k neèekanému pøekvapení,  analytici byli  ohromeni, stejnì jako korunovaná panovnice. Jak nám pøipomnìl psycholog Daniel Kahneman,  nositel Nobelovy ceny, „u¾ otec ekonomie Adam Smith vnímal psychologii jako jeden z faktorù, který ovlivòuje naše rozhodování.“ Adam Smith také krom knihy o Bohatství národù napsal dílo, zvané Teorie mravních citù, které se vìnovalo tématu psychického ladìní, které se dostává do ekonomické vìdy a¾ v poslední dobì. O etice bychom v kšeftaøení elit radìji nemìli vùbec pøemýšlet.

O tom, jak selhávají bankéøi ve své praxi, svìdèí jejich rozhodování za zavøenými dveømi jejich proslulých domù. Právì na pøelomu dvou tisíciletí se pokusili zavést neopakovatelnou novinku – støádalové, kteøí pobírali úroky ze svých vkladù, najednou mìli sní¾ené úroky, dokonce i minusové poplatky, jako by si financovali své penì¾ní ústavy, ke všemu ještì s díky, ¾e jim banka ochraòuje jejich finance. I kdy¾, samozøejmì, banky uvádìjí ve svých operacích do pohybu i vklady svých klientù.

Jak došlo k této absurditì? Inu bankovní premianti se domnívali, ¾e støádalové opustí svùj navyklý re¾im, a ¾e tudí¾ zaènou konzumovat zbo¾í a rozpohybují pocuchanou ekonomiku. Nestalo se – lidé spoøili dál. Výsledek je pochopitelný – lidé utrácejí, kdy¾ se vlna ekonomických výkonù zvedá, ale spoøí, kdy¾ národní hospodáøství vadne a utápí se v pesimismu.

Z èeho¾ plyne, ¾e „racionálnì“ uva¾ující bankéøi spoléhají na své, stejnì ladìné poradce, kteøí také jedou v lineárním myšlení. Dav vkladatelù naopak disponuje ještì ménì údaji, ne¾ vlastníci penì¾ních domù, a tedy se rozhoduje podle vlastního uvá¾ení. Nelze nevzpomenout, ¾e probìhl test hlupákù v bì¾ném ¾ivotì. Proto¾e realisticky uva¾ující finanèní velmistr dlouho váhá, topí se v záplavách informací, které mu (ne)zapadají do navyklých schémat, blbec spíše vyhrává. Inu je pozoruhodné, ¾e si bankovní specialisté poèínají, jako by hádali z kávové sedliny. Anebo jako hazardéøi v kasinu, kteøí pøihazují vklady a oèekávají, ¾e jim padne terno.

Tento zdánlivì absurdní  závìr, dostal i odborné pojmenování. Jedna z teorií  toto uva¾ování se pokládá za „racionální nepozornost.“ U zrodu této teorie stál nobelista Christopher Sims, který shledal, ¾e lidé mají velmi dobrý dùvod ignorovat informace, kterých je pøíliš mnoho, a rozhodovat se radìji neracionálnì. Tak se ekonomika dostává od zavedených teorií a modelù k nevypoèitatelné lidské psychice.
Ovšem za selhání platí nikoli bankovní teoretici, ale my všichni. Z toho vidíme, ¾e bychom mohli naši spoleènost pokládat za naprosto neèitelnou. Nebylo by to koneènì ani poprvé, ani naposled. Vìhlasný teoretik Paul Samuelson se dal ji¾ pøed pùl stoletím za smíchu v sále slyšet, ¾e „je také pravda, ¾e profesionální ekonomové pøedpovìdìli nulu z pìti minulých recesí.“ Ta „nula“ se stala kulantnìjší náhra¾kou jiného, mnohem u¾ívanìjšího pojmu. Byv pouèen, jeden z makroekonomù, který nechtìl být citován, sdìlil renomovanému listu The Economist, ¾e „nikdy nepøedpovídám recese. Kdybych mìl pravdu, nikdo by mi nepodìkoval; kdybych se mýlil, dostal bych padáka.“

Svou peèe» k daným úvahám pøidal i francouzský ekonom minulého století (+1990), Jean Fourastié. Ten poznamenal, ¾e „instinkt se na této planetì dlouhodobì osvìdèil, zatímco rozum je teprve v zaèátcích.“

V této souvislosti stojí za to, pøipomenout si ji¾ citovaného G.Orwella, který si roku 1941 zapsal do deníku myšlenku, vypovídající o stále rostoucím odcizení èlovìka, který nese na svých bedrech všechnu bídu svìta, ani¾  mocenské a ekonomické bøemeno nad sebou mù¾e jakkoliv ovlivnit. „Je to, jako kdyby váš ¾ivot závisel na výsledku nìjaké šachové hry – a vy prostì jen tak sedíte, sledujete partii, jste svìdky naprosto idiotských tahù a nedoká¾ete jim zabránit.“ K tomu si dodejme zkušenosti našeho vìku, ¾e nám mediální impéria dnes a dennì vysvìtlují, jak máme celou zbacanou partii chápat, navzdory tomu, co se vskutku odehrává pøed našima oèima.

O naprosté nejistotì svìdèí pak výrok svého èasu vlivného amerického ministra obrany, Donalda Rumsfelda, který de facto mohl rozbombardovat zemìkouli:
CHCI ØÍCT, ®E JSOU ZNÁMÉ ZNÁMÉ, JDE O VÌCI, O KTERÝCH VÍME, ®E JE VÍME. PAK JSOU ZNÁMÉ NEZNÁMÉ. TO JSOU VÌCI, U KTERÝCH TEÏ VÍME, ®E JE NEVÍME. ALE JSOU TAKÉ NEZNÁMÉ NEZNÁMÉ. TO JSOU VÌCI, O KTERÝCH NEVÍME, ®E JE NEVÍME. A TAK KDY® SE SNA®ÍME, CO TO JDE, A DÁME SI TYTO INFORMACE DOHROMADY, A PAK ØEKNEME, ®E TAKTO NÌJAK VNÍMÁME SITUACI, JDE VE SKUTEÈNOSTI JEN O ZNÁMÉ ZNÁMÉ A ZNÁMÉ NEZNÁMÉ. KA®DÝ ROK ALE ODHALUJEME DALŠÍ NEZNÁMÉ NEZNÁMÉ.

K tomu u¾ nelze nic dodat. Je to náhled do duší lidí, kteøí svým jednáním vystavují riziku sami sebe, ale kumulováním stejnì nalo¾ených obèanù celý svìt. Ztrácíme pùdu pod nohama, jakmile si uvìdomíme, co vskutku víme, ani¾ bychom mìli sebemenší mo¾nost, podle Orwella, cokoliv zmìnit.                                                             
×
Obèanstvo jako celek nejspíše odchází, jak øekl nìmecký sociolog Wolfgang Streeck, i s celým svým spoleèenským uspoøádáním na „vlastní pøedávkování“. I kdy¾ nic, jak ještì uvidíme, není zadarmo. Svého èasu americký badatel K.Galbraith v populární knize o Spoleèenství blahobytu napsal: „Zaøídit si prázdný dùm je jedna vìc. Nìco úplnì jiného je cpát do nìho nábytek, dokud se nezhroutí základy.  Kdybychom byli nevyøešili problém výroby zbo¾í, znamenalo by to, ¾e lidstvo musí nadále nést svùj starý tì¾ký údìl. Ale stejnì tragické by bylo, kdybychom si neuvìdomili, ¾e jsme tento problém vyøešili, a kdybychom nepøikroèili k dalšímu úkolu“, jím¾ by mìla být nejspíše kultivace ducha a øešení problémù takzvaného „tøetího svìta.“

K uvedenému citátu bychom snad mìli dodat,  ¾e se hojnost, ba nenasytnost, pøeplnìní domù tretkami, týká jen desetiny lidstva, tedy zejména Evropy a severní Ameriky. Zbývající miliardy mají ovšem jiné starosti, a tak Galbraithovi  nemù¾eme ne¾ pøikývnout, ¾e jsme se dostali k mrtvému bodu svého rozvoje. Naplnili jsme stále obmìòované šatníky, naplnili lednice nejvybranìjší potravou, ale nenamáháme si zrak, abychom pohlédli za horizont masového nasycení a za momentální materiální pøedávkování. Naše pøeplnìné popelnice a dlouhé vlaky potravin, které vyhazují obchodní øetìzce o tom vydávají zøetelné svìdectví.

Pøitom to není a¾ tak dávno (1820), kdy celá planeta ¾ila za dva dolary dennì, ale dodnes se na takové úrovni potácejí miliardy našich chudších souputníkù na této planetì. Co¾ je nevyrovnanost, která si koleduje o nále¾ité potrestání. Zejména, kdy¾ si uvìdomíme, ¾e náš luxus je podporován chudobou ménì rozvinutých zemí. Pro nás se stala krmì exotickou kuchyní, zbo¾í všeho druhu, vèetnì automobilù se staly viditelnou a okázalou známkou bohatství a symbolem postavení ve svìtì. Pøitom nù¾ky sociálního postavení se rozevírají i v našem svìtì – tedy nìkteøí z nás jsou bohatší, budí závist a ovšem také trvalou nespokojenost. Èlovìk je prostì tvorem nevdìèným, vyslou¾il si titul konzumního ubo¾áka, dostal pøídomek „homo oeconomicus“ a díky dìtinské nenasytnosti se také stal infantilním ubo¾ákem, kterého mù¾e ozdobit predikát „homo infantilis.“
 
Neznalí historie si neuvìdomujeme, ¾e ¾ijeme v lepším pohodlí ne¾ vladaøi francouzského dvora  od Ludvíka XIV. a XV. a¾ k poslednímu šestnáctému Ludvíkovi, který skonèil, ji¾ bez vladaøské koruny pod gilotinou revoluce. Pøepravujeme se nejradìji letecky, máme klimatizaci, ústøední topení, vodu u¾itkovou i pitnou, teplou i studenou, jsme zavaleni informacemi, i dezinformacemi o nich¾ nemìli ani potuchy monarchové, jim¾ patøil celý svìt. K tomu všemu dodejme, ¾e jsme slepí k mo¾nostem duchovního obohacení, ale ve své nenasytnosti pro¾íváme dnes u¾ i zbytné tretky se stejnou naléhavostí, s jakou naši pøedkové poci»ovali vyslovený nedostatek. Je tak pozoruhodné, ¾e  i pocit  bídy a nedostatku se staly pojmy relativními, nebo» vývoj techniky a ovšem i reklamy, nám bravurnì vnutily pocit chudoby, i kdy¾ nám fakticky nic neschází. Kdysi byl pojem bídy jednoznaèný – byl to rozdíl mezi skuteènì ¾ivotní potøebou a chabými prostøedky, které jsme staèili vydìlat. Dnes se pocit nouze mù¾e definovat jako rozdíl mezi tím, co ji¾ vlastníme a mezi novinkami, které vídáváme v reklamách a za výlohami pøeplnìných krámù. Poblouznìní souèasníci tak psychicky trpí, kdy¾ nedosáhnou na nejvyšší nabídky pøeplnìného trhu. Ekonomika a spotøeba tedy hrají ve svìtovém orchestru první housle, jejich grafická køivka se pohybovala dlouho na ni¾ší úrovni, ale nakonec se zmìnila v exponenciálu, tedy v køivku, která stoupá strmì do výšin grafu. To je onen „svatý grál“, o nìm¾ ji¾ byla øeè.
×
Jak ji¾ víme, všechno na svìtì má svou cenovou visaèku. Pøidejme tedy následky, které ekonomika teoretická i u¾itková pomíjejí. Patøí sem bezohledné èerpání zdrojù, nièení pøírodního prostøedí, ale také pocit prázdnoty, který obèas a nìkdy i trvale pro¾ívá èlovìk, který dosáhl všeho – a¾ na pocit hlubokého vnitøního uspokojení a štìstí. Není pøece náhodou, ¾e konzumujeme nejrùznìjší psychofarmaka, ¾e  navštìvujeme ambulance psychiatrù, a ¾e se i ke klidnému spánku musíme naladit nejrùznìjšími uspávadly – alkoholickými nebo chemickými. Konzumujeme i medikamenty, které mají nabudit psychickou kondici k nejvyššímu výkonu. To je vìru následek jednorozmìrného ladìní naší soudobé spoleènosti, který bychom mohli oznaèit jako symbol zoufalství.

Èím dál zøetelnìji vnímáme sílu svìtské moci, jí¾ jsme podrobeni –  pøedivo moci, cizí síla, které se  nemù¾eme ne¾ podrobit. Co¾ je obraz sociální bídy. S tím je spojena i bída morální, zejména kdy¾ si svou porobu uvìdomujeme s patøiènou intenzitou. Navíc cítíme (nìkdo více nìkdo vùbec ne) ¾e zanedbáváme svùj intelektuální potenciál. Èlovìk je na svìtì na vìru krátké slu¾ební cestì, urèené k tomu, aby se, jak by øekl Exupéry, naplnil. Vìtšinou sám svou šanci zanedbá, jindy trpí, sezná-li, ¾e jsou umlèovány jeho nejbytostnìjší lidské potøeby a brání-li mu spoleènost a její ladìní, aby ¾il jako dùstojné individuum na úrovni svých potenciálních mo¾ností.

®alostný je i prùmìrný ¾ivot konzumního zbo¾í – v nejvyspìlejších zemích, tedy momentálnì ve Spojených státech, je automobil u¾íván v prùmìru tøi a pùl roku. Odìvy a obuv, které døíve slou¾ívaly po celý ¾ivot jeho nositeli, mají dnes ¾ivotnost doslova jepièí. A to nemluvíme o pøedmìtech, odsouzených jen na jedno pou¾ití. Nejsou to jen všemo¾né kelímky, tácky, pøíbory, lahve, kapesníèky, ale dnes u¾ i odìvy. Bohu¾el, dnes u¾ se stejnou frekvencí mìníme i pøátele, ba  man¾elské vztahy – èlovìk je takto degradován na zbo¾í vskutku krátké spotøeby.

Mù¾eme tedy polo¾it rovnítko mezi hromady zbo¾í, cestovní zá¾itky, nevalné ¾ivotní vzpomínky a uspokojení duše? Asi sotva. Lidé by si mìli nejspíše uvìdomit, ¾e hltavým konzumem nespotøebovávají jen potraviny a nejroztodivnìjší spotøební zbo¾í, ale také èas i vlastí existenci. ®ivot, který jsme mohli pro¾ít plnìji, ne¾ jsme ho skuteènì pro¾ívali.
×
Je ovšem pozoruhodné, ¾e vìtšina pasa¾érù na palubì naší kocábky, jí¾ zveme Zemí, s velkým „zet“, ani netuší, jak labilní je toto plavidlo. K labilitì jsme ovšem pøispìli svou mocichtivostí, nenasytností a vlastnì bezohledností. Jako bychom si z dìjin nepamatovali, jaké bestie se ocitaly u kormidla a na kapitánském mùstku našeho Titaniku. Nejhorší historické zjevy  nebyly ovšem vybaveny takovou nièivou technikou, aby jen pomyslely na konstrukci strojù apokalyptické zkázy. O mnoha riskantních uzlech, jimi¾ je provázán  náš ¾ivot, se ještì zmíníme. Èas od èasu nás mine nìjaký asteroid, ocitáme se v období zvýšené vulkanické èinnosti, pøipomínajícím zkázu Pompejí, a geologové vìdí, ¾e v urèitých cyklech vyhynula zvíøecí plemena na celé zemìkouli. Èlovìk se tedy plaví, ani¾ by si všechna rizika uvìdomoval. Jak by øekl filozof Jièín, není to  tak velký pitomec, aby se z tohoto sdìlení radoval. Hrozivá je ovšem jeho nevšímavost.

Pøipomeòme si královnu Al¾bìtu, která se pozeptala špièkových bankéøù pøi poslední recesi v tomto tisíciletí: „Proè si toho nikdo nevšiml?“ Jednou z min, které èekáme na cestì, je ovšem hrozba ekonomického kolapsu v mnohem širších rozmìrech, ne¾ jsme zvyklí. Naši kormidelníci nejsou vybaveni ani spolehlivými nástroji, aby se orientovali na naší plavbì nekoneèným vesmírem. Naše bankovní kliky, jak jsme si ji¾ øekli, se úèastní nejvìtšího hazardu, jaký si mù¾eme pøedstavit. Sedí u rulety, sázejí, pracují s poètem pravdìpodobnosti, vìdí, samozøejmì, ¾e dojde obèas k prohrám, ale spoléhají dál na své sázky.

Stejnì tak modelují pøíští výhledy ekonomiky, a ¾ijí v klidu, pokud se otáèejí kola prùmyslu a je klid a ticho na burzách. Jakmile dojde k otøesu, mohou své vize zahodit, aby se nemuseli stydìt za svou práci, a zaène zmateèné øízení jako pøi výbuchu jaderné elektrárny. Z vizionáøù se stanou pøes noc záchranáøi. Zbyteèné je opakování studia literatury o financování, proto¾e všechno, co bylo øeèeno, je najednou k nièemu. A kdy¾ krize pomine, shledají, ¾e události, k nim¾ došlo, jsou specifickou vlastností ekonomiky jako pøíbojové vlny, hurikány a období deš»ù. Jak poznamenali profesoøi z Oxfordu, pøi chybném modelování a následujícím maléru, dochází k situaci, jako by pøi vzplanutí po¾áru chytila nejprve hasièská zbrojnice.

Pøitom dochází, jak tušíme, k multiplikaènímu efektu, na nìj¾ mù¾eme nahlí¾et i jako na násobný úèinek – ve snaze zabránit škodám, se napøíklad pumpují do ekonomiky peníze, èím¾ si banky pøipravují další krize v budoucnosti. Inu nelineárnì fungující soustavu nemù¾ete spolehlivì spoèítat, proto¾e do hry vstupují lidské rozmary a èlovìèí psychika. Také data, z nich¾ „modeláøi“ v bankách vycházejí, jsou nespolehlivá, proto¾e jsou zastaralá ji¾ v okam¾iku, kdy je zaznamenáváme.

Jednou z nedobytných Bastil ekonomiky je ovšem hrubý domácí produkt (HDP), který se nám mediálnì pøedkládá jako vysvìdèení o výkonu dané ekonomiky. Nobelista a ekonom Paul Samuelson popsal tuto agregátní velièinu; shledal, ¾e jde o „jistì jeden z nejvìtších vynálezù dvacátého století.

Jenom¾e metody propoètu této hodnoty   se metodicky èasto mìní a tudí¾ nejsou  na vývojové èáøe èasovì srovnatelné. Navíc se do nich nepromítají zkázy na zdánlivì „nehodnotném“ poškození krajiny, nenávratné zplundrování zdrojù, náklady a záva¾né další problémy – napøíklad vylidòování venkova a  pøesouvání pracovních sil do velkých mìst. Nemluvì o tom, ¾e se tu poèítá s tak kolísavým prvkem, jakým je cena – spekulaèní element na trhu. Hlavnì ovšem nevypovídá nic o bohatství ¾ivota. Proto se nalézají indexy mìøící jinak nesledované ekologické škody. Tento ukazatel má paradoxnì název Index š»astné planety. Jiný koeficient sleduje rozdìlení bohatství, a je tedy pøirozené, ¾e má nejasná vstupní data, proto¾e se sice ka¾dý tìší svým bohatstvím, nikoliv však pøed pøípadným a závistivým publikem. Tak¾e matematikou se na této planetì nikam nedopoèítáme. Jak poznamenal  èeský bankovní analytik Pavel Kohout, „slo¾ité výpoèetní modely jsou jen hraèky velkých klukù, kteøí si hrají na vìdce. Jiný význam nemají.“ Nu a myslitel antického svìta, Marcus Cicero v posledním století pøed Kristem (106-43)  jako by nás oslovil pøes vzdálenost dvou tisíciletí, pravil, ¾e „hloupost nemá omluvy.“

 Jedno je ovšem nesporné. Jak pravil bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, „hospodáøský rùst toho více znièil, ne¾ vybudoval“. To je tedy velký dluh, který vleèeme za sebou, a pøijde èas, ¾e jej budeme muset, jako mnohé vìtší zadlu¾ení, jednoho dne splatit. A tím se dostáváme k dalšímu problému, ¾e jsme toti¾, jako planeta zadlu¾eni, a to ve výši, která je opravdu šokující. Svým zpùsobem je náš Titanik takto pøetí¾en ji¾ pøes èáru ponoru.

Náš souèasník, politický komentátor Spojených státù Michael Snyder zaznamenal statistické údaje o planetárním zadlu¾ení celé planety – tento obnos (zpracovaný spoleèností McKinsey) èiní toti¾ neuvìøitelných 199 bilionù dolarù, (2015). Tedy, abychom si to dovedli pøedstavit, za zmínìnou cifrou 199 si musíme pøipsat 12 nul. Ještì srozumitelnìjší bude pøepoèet na osoby. I kdy¾ 3 miliardy našich souèasníkù ¾ijí za dva dolary dennì, i ti dlu¾í, jeden ka¾dý, jako my, 28 tisíc dolarù. Co¾ je suma naprosto neuvìøitelná. (Pro srovnání v Èechách dlu¾íme svìtu ka¾dý pøes 677 tisíc korun). Samotné Spojené státy registrují (2017) pøes 20 bilionù. Aby nás nejímala závra», pøipomeòme si, ¾e jde o sumy naprosto nesplatitelné, ovšem vydíratelné, proto¾e budoucnost nám všechno pøi totální havárii spoèítá. Ji¾ dnes bezpeènostní kontrolka bliká èervenì, proto¾e toto zadlu¾ení souvisí s potenciální krizí èi recesí, která nám hrozí s ka¾dým novým dnem. Nemluvì o tom, ¾e je ve høe také dobrá povìst dolaru, na nìm¾ závisí mìnové systémy na celé zemìkouli. Kdybychom my, nevypoèitatelní vìøitelé bankovního systému jsme ztratili svou neopodstatnìnou dùvìru, došlo by ke zhroucení mìn s panikou, jaká ještì na svìtì nikdy nevypukla.

Jinak si mù¾eme porovnat zadlu¾ení k hrubému domácímu produktu, co¾ je sice hodnota vskutku hrubá a nepøesná, ale orientaènì výmluvná. Tedy celkové svìtové zadlu¾ení reprezentuje pøibli¾nì trojnásobný výkon planety.  Konkrétnì v dané chvíli (2017) 286 procent. Samotná Èína je zadlu¾ená do výše okolo 250 procent, nejinak jsou na tom evropské zemì a  Japonsko dokonce dr¾í svìtový rekord svými ètyømi stovkami procent.

Banky se pøitom, i s nulovými úroky, sna¾í situaci øešit, ale – jak se zdá - vypálily u¾ všechnu munici, jak usoudil analytik Claus Vogt, ¾ijící v Berlínì. Tento odborník vydal dokonce knihu, nazvanou Dluhová past, co¾ je pøípadný titul, zejména uvìdomujeme-li si, co past znamená. A to dokonce ještì pøedtím, ne¾ smrtelnì sklapne.

Citovaný americký komentátor M.Snyder, který se zabývá „ekonomickým kolapsem“ se posléze zeptal, „jak dlouho mù¾e takový mejdan vydr¾et?“ a odpovídá si sám, ¾e „to co bude následovat potom, bude nejvìtší finanèní krach všech dob.“
×
Nedosti na tom. Bankovní systém, hlavnì centrální banky,   svévolnì vypouštìjí do obìhu obrovské sumy penìz, aby o¾ivovaly tempo celého ekonomického kolobìhu, zejména rùstu. Tedy rychlé znásobování  penì¾ních zásob a navíc ještì zmínìné  zadlu¾ení jsou pro nás, pro ekonomy pøedevším,  základními  teplomìry, které nám signalizují, ¾e ekonomika na planetì je ji¾ slušnou dobu pøehøátá. Navíc rostoucí hromady penìz dlouhodobì podminovávají mìnové systémy svìta i s nezbytnými dopady na zdra¾ování všeho – zbo¾í i investic. Pøi øešení jinak neprùhledných finanèních problémù je ovšem nejsnadnìjším øešením tisk. Jen letmý náhled do období dokládá, ¾e se mno¾ení obì¾iva  blí¾í tempem dvaceti procentùm. USA napøíklad v èasovém rozmezí 2014/15 vykázala pomno¾ení penìz o 10,2 procenta, Èína ovšem dosáhla úrovnì 23, Indie 18,6,  Británie 14,8 procent. Netøeba studovat statistiky – i bì¾ný konzument si dovede odhadnout míru znehodnocení penìz pohledem na cenovky supermarketù.

Zajímavý je ovšem komentáø nìmeckého vìdce a filozofa Josepha Vogla, jemu¾ neuniklo, ¾e finanènì – ekonomická moc doslova podkopala,  jako ètvrtá moc demokratickou suverenitu. Vystupuje toti¾ vedle tøí pilíøù demokracie, tedy vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní, jako ètvrtý prvek ve høe, nadaný nejsilnìjším vlivem.  Tak¾e J.Vogl shledává, ¾e jsme fakticky podrobeni „finanènímu re¾imu“. Inu zapomnìli jsme na poznání, k nìmu¾ dospìl literát prvního století našeho letopoètu Publilius Syrus,  ¾e „dluh promìòuje svobodu v nevolnictví.“

Diktaturu centrálních bank Joseph Vogl charakterizuje jako  „kontinuální státní pøevrat“, v nìm¾ takzvaná „ètvrtá moc“ øídí ekonomiku ve prospìch partikulárních soukromých zájmù. Podle Vogla ale i podle náhledu znalcù, získávají centrální banky nezávislost, dokonce i na mo¾né kontrole parlamentního systému. Pøedvádí toti¾ nìmeckou Bundesbanku jako nikomu neodpovìdné „exekutivy“. Státní aparát sice nadále funguje, ale z kontrolní instituce se stal pøisluhovaèem ètvrté mocnosti, finanèního re¾imu.

Tak konèí stále opakovaná téze o „neviditelné ruce trhu“, která se ovšem svou otevøeností stala v našem èase rukou viditelnou a chamtivou. Není tedy divu, zejména kdy¾ se valná èást majetku rodí nikoli pílí a snahou, ale dìdictvím, ¾e se naše spoleènost dostává do „polofeudálních tradic.“ Superboháèi se dostávají k majetku bez vlastního úsilí, nù¾ky bohatství se rozevírají;  jak jsme se dozvìdìli od organizace Oxfam, (vytvoøené v Británii ji¾ roku 1942), osm nejbohatších miliardáøù vlastní víc ne¾ polovina lidstva. Jak øíká nìmecká politièka Sahra Wagenknechtová, neexistuje vazba mezi prací a ziskem. Multimiliardáøi ¾ijí fakticky z bezpracných rent a tím pádem neodpovídají  nìkdejším   pøedstavám o  raném  kapitalismu. Ten toti¾  s urèitým rizikem a notnou pílí zakládal industriální spoleènost.

Tedy se píše o kapitalismu, který umírá na vlastní pøedávkování ve všech smìrech. Nìmecký sociolog Wolfgang Streecker vypoèítává nìkolik krizových momentù, o nich¾ jsme hovoøili – krom ekonomické nerovnosti  je to zadlu¾ení a my bychom mohli dodat ještì (zdaleka ne poslední novinku), toti¾ migraèní vlnu. I kdy¾ vyspìlé zemì ji¾ dávno pøijímaly uprchlíky z Øecka, turecké námezdní dìlníky, pracovní síly na podøadnou práci, dnes zaèíná neoèekávaný nástup milionù – nejen ze zemí ohro¾ených válkou, ale i ekonomicky naladìných zástupù, které sledovaly na televizních obrazovkách pohodlí a komfort Evropy a Spojených státù. Nemìly ovšem pøedstavu o dlouhém sledu generací, které nám geneticky naroubovaly manuální zruènost, a nemají tuchu o nároèné intelektuální pøípravì ve školách všeho druhu. Vìtšinu láká bohatý stùl našeho kontinentu. Mìli jsme ovšem zkušenost s takzvaným nepøizpùsobivými sociálními skupinami, které spoléhaly na pomìrnì velká sousta, která padala z našeho bohatého stolu. Noví pøíchozí chtìjí (a pomáhá jim v tom i nábo¾enské ladìní) a hodlají se zmocnit celého stolu. Nemají ovšem nejmenší pøedstavu o tom, ¾e tím pádem spolykají co je momentálnì k dispozici, aby se posléze všichni, vèetnì nás, ponoøili o pár století zpìt.

Evropa jim navíc pomáhá vlastní tézí o multikulturním obohacení. Hlasatelé tohoto naivního náhledu nemají ovšem ani tuchu o tom, jak by nás mohli obohatit lidé z èerného kontinentu, nebo z arabského svìta, který èeká na reformaci a kultivaci islámu. Je sice pravda, ¾e pùvodnì, pøed tisícovkami let, ¾ili vedle sebe, dokonce se páøili lidé neandertálští s lovci mamutù a s rodícím se homo sapiens. Jenom¾e pøeneseno do dneška, kdyby pøicválali opomenutí a pøe¾ivší pøedkové souèasného èlovìka, copak bychom pobrali dejme tomu od neandertálce? 

Je ovšem pravda, ¾e nejohro¾enìjší zemì, (Británie, Francie, Itálie èi Nìmecko) bohatly na svých koloniálních re¾imech po celém svìtì. Nyní, jak se zdá, nás, a zejména koloniální mocnosti stíhá karmická odplata. I pøipomínáme si slova našich mocných, kteøí nebyli zrovna nejvlídnìjšími øeèníky. Britský premiér Winston Churchill nechal bombardovat Afgánce, i arabské obyvatelstvo v irácké oblasti s cílem, „zasadit hrùzu do srdcí necivilizovaných primitivù.“ Jiný britský premiér Lloyd George se dal slyšet, ¾e si „musíme zachovat právo bombardovat negry.“ A to ji¾ nehovoøíme o nièení pomìrù na Blízkém východì v posledních desetiletích.

Tímto výsledkem a následnou hoøkou odplatou bychom mìli ukonèit tuto sta». Jiné to bude s uspoøádáním našeho svìta, který je nejistý ve všech rozmìrech – v øešení zadlu¾enosti, nerovnomìrnì rozlo¾eného bohatství, v roztáèení kol svìtové ekonomiky, i kdy¾ jsme,  aspoò na desetinì svìtové populace, hmotnì pøedávkování. Odpovìï a øešení  nemáme, a sám Wolfgang Streeck, ve své knize o tom Jak skonèí kapitalismus?, ovšem dospívá k názoru, ¾e vstupujeme do éry nejistoty a nemáme tuchu o tom, co nás èeká a co nás nemine. Doufáme, ¾e to nebude apokalyptické øešení, jeho¾ se všichni obáváme.
 
Text: Slavomír Pejèoch - Ravik
Grafika: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.02.2021  19:02
 Datum
Jméno
Téma
 27.02.  19:02 Bøetislav
 27.02.  10:38 olga janíèková
 27.02.  09:46 Von