V zdravém tìle zdravý duch
Byl to pøímý dùsledek našeho pobytu v rehabilitaèním zaøízení, ve kterém byl léèen mùj v kyèli reoperovaný man¾el. Ten si nemù¾e toto zdravotnické zaøízení vynachválit. U¾ dvakrát ho tam úspìšnì zrehabilitovali, dvakrát ho úspìšnì postavili na nohy a rozhýbali mu operovaný i pøetí¾ený kloub. Poka¾dé ho vybavili radami i návodem, jak se udr¾ovat a být pøes všechny stráznì vìku a opotøebení, fit.
Mùj mu¾ je teoretik. Ví o mnohém, poradí skoro ve všem.
S plnìním pøedsevzetí je to ponìkud horší, ale tentokrát se rozhodl, ¾e u¾ OPRAVDU bude dennì cvièit. A aby své konání co nejvíce pøipodobnil po¾adavkùm specialistù, rozhodl se zakoupit k øadì jiných cvièebních pomùcek i velký gymnastický míè.
„Je to dobré na kyèle, na páteø, na všechno. Uvidíš!“ nadšenì mne pøesvìdèoval.
Jednoho rána se rozhodl navštívil superspeciální znaèkový obchod s všeøíkajícím názvem GIGASPORT. Prohlédl si pestrou nabídku zbo¾í, zaznamenal i výši cen. Ty se mu líbily podstatnì ménì ne¾ pøebohatý sortiment, zatoèil tedy volantem smìrem k našemu oblíbenému místu nákupù, jeho¾ cenovky mají podstatnì vlídnìjší tváø.
Zasvìcenì pohovoøil s prodavaèem (nakupujte u odborníkù!), obhlédl nabízené zbo¾í, rozhodl se a vybral si.
Doma uèinil pokus nafouknout míè pomocí svých sice mohutných, leè k tomuto úèelu zcela nedostaèujících, plic. Nevím, v co doufal, ale ukázalo se, ¾e míè je vlastnì míèek – je docela malinký. Mìøil pouhých ètyøicet dva centimetrù a my potøebovali výšku alespoò šedesát pìt. Naštìstí máme sousedy sportovce. I kdy¾ se pracovalo pilnì, výkonná pumpièka horského kola nám moc nepomohla. Balon pouze ztvrdl, ale nezvìtšil se.
„Je to prostì èínskej šmejd“ odsoudil svùj výhodný nákup mùj spolustolovník a druh.
„Mo¾ná, ¾e by se dal pøifouknout u pumpy“ napadlo mne, ale takový bláhový ¾enský nápad správný mu¾ský lehce pøeslechne.
Popadl míèek-flíèek pod pa¾i a šel ho vrátit.
„Domluvil jsem se s èlovìkem, který tomu rozumí. Já na svou velikost a váhu potøebuji nejménì pìtasedmdesátku“ øekl nazítøí, tøímaje v ruce novou krabici
„…a zítra ho pùjdu nafouknout k benzince.“
Kdy¾ jsem se pøíští den vrátila z pochùzek a kutila cosi v kuchyni, ozval se od domovních dveøí zvonek.
„Mù¾eš pøijít dolù? Mám tu ten míè…“
Nechápala jsem. Proè mám jít dolù, kdy¾ míè vá¾í nejvýše dvì kila? Obdivovat tu krásu mù¾u pøece i doma?
Formulaci jeho vìty jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem vstoupila na parkovištì pøed domem. Naše zaparkované auto mìlo všechny „krovky“ pozotvírané a vyhlí¾elo jako letící chroust. Kolem nìj na zemi le¾ely všechny „klumpy“, které trvale vozíme s sebou, a u zavazadlového prostoru se pachtil mùj mu¾ s rezervním kolem, které lehává na dnì kufru. Na sklopených zadních sedadlech sedìlo kulaté monstrum a silou mocí se bránilo opustit tì¾ce vydobytý prostor.
„Jinak to nešlo,“ omlouval se budoucí cvièenec, kdy¾ mi pomáhal tu potvoru vyprostit skrze kufr auta ven.
„… U pumpy se sázeli, jestli ho do toho auta doká¾u nacpat,“ dodal.
„Proè proboha, proè jsi ho tak strašnì nafoukl?“
„Neboj se, to bude dobrý“ chlácholil mé rozladìní mùj v¾dy pozitivnì smýšlející partner.
Kdy¾ byl obušek koneènì z pytle venku, popadla jsem se smíšenými pocity tu zemìkouli, vtlaèila ji do domovních dveøí. „Vejde se mi do výtahu?“
Samozøejmì ¾e odmítla, nechala se fajnovka ètyøi patra nést. Do bytu pak „vešla“ s malým zaváháním, ovšem dveøe do pokojíèku, kde by mìla bydlet, byly na ni pøíliš úzké, zùstala bydlet s námi, v obývacím pokoji.
Pøi pokusu o usednutí na tuto cvièební pomùcku se ukázalo, ¾e mé dlouhé nohy jsou pro tento úkon pøíliš krátké. Lehce jsem sklouzla na zem. V tomto ohledu má mùj mu¾ proti mnì pouze jednu výhodu. Je o ètyøicet kilo t쾚í. Kdy¾ nadskoèil, tak tu vìc prosedl, ale cvièit se na tom v ¾ádném pøípadì nedalo. Ukázalo se, ¾e balón má pøes osmdesát centimetrù výšky, co¾ je míra vhodná tak pro Andreu Sklenaøíkovou, ale na pro nás.
Mìøili jsme, upouštìli vzduch, znovu pomìøovali a upouštìli, a¾ míè zmìkl a cvièenec koneènì uznal, ¾e doufat v to, ¾e v budoucnu povyrosteme, je zhola zbyteèné. Vyfoukl míè, slo¾il ho do krabice a odešel zkoušet svùj šarm a výmluvnost podruhé.
…ten tøetí míè je akorát.
Ovšem prvotní nadšení u¾ pominulo, vìtšinou na nìj sedá pouze prach, ale kdy¾ nás navštíví vnouèata školou dosud nepovinná, ta skvìlá ¾lutá „trampolína“ rázem o¾ije dìtským smíchem a alespoò takto èásteènì plní svùj úèel.
Kdy¾ jsem se pøíští den vrátila z pochùzek a kutila cosi v kuchyni, ozval se od domovních dveøí zvonek.