ŠEST AMÍGŮ V ARGENTÍNĚ A BRAZÍLII
„Condor“ společnost vystřídala sesterská „Cynsa travel“ se stejnými směrnicemi a stejně perfektním servisem. V Buenos Aires na letišti nás čekala průvodkyně s řidičem a odvezli nás do hotelu „Dazzller Tower Recoleta”. Cestou k hotelu jsem Vladimíra upozornila, ať se podívá z okna z mé strany. Zrovna jsme stáli na křižovatce. Na chodníku u staré budovy na spadnutí stála dřevěná konstrukce a na ní plno hadrů. Na hadrech ležel mladý muž a vedle něho se válely čtyři malé děti. V rohu u budovy ohníček a kolem dokola samé tašky, hadry a mimo jiné i hračky. Tak takovou podívanou jsme ještě nikde v žádném velkém městě neviděli. Nevíme, co se skrývá za životním příběhem onoho muže a dětí. Zatím jsme nic víc z Buenos Aires nezažili, takže je obtížné posuzovat.
U snídaně si Ed stěžoval, že ho bolí v krku a Joanna s Albertem se ani nedostavili. Joanně také není moc dobře, bolí ji na prsou a včera večer prý sháněla léky, sděloval nám Graham.
Nikdo s námi nechtěl jít, ale my jsme se rozhodli navštívit hřbitov situovaný kousek od hotelu „Cementero de la Ricoleta”. Na historickém hřbitově jsou pohřbeni slavní lidé Argentiny, jako Eva Peroni ( Evita), prezidenti, generálové, vědci a umělci. Dalo by se to přirovnat našemu „Vyšehradskému” hřbitovu. Obdivovali jsme jeho rozsáhlost, ohromné krypty, hroby a hlavně sochy, které zdobily skoro každý hrob. Dvě hodiny utekly, aniž bychom všechny hroby zhlédli. Měli jsme toho už dost a hlad nás že hřbitova vyhnal.
V rohové restauraci blízko hotelu jsme s Grahamem a Edem večeřeli. Alberto se staral o Joannu, která si potřebovala odpočinout a setřást nemoc, která ji trápila.
Dali jsme si pizzu, a když došlo k placení, Ed přiložil na svůj účet bankovku sto pesos. Za chvíli přišla číšnice a vysvětlovala, že bankovka je padělaná. Přinesla na ukázku pravou a poukázala na zelený kód v rohu bankovky. Na pravé se svítil, na padělané byl matný. Jinak vše na nepravé odpovídalo té pravé.
Ed říkal, že mu jí ráno vrátil taxikář, když platil jízdné na tržnici. Graham vše vyřešil a nazlobeného Eda finančně podpořil. Musíme si dávat pozor, koluje tu moc padělků. Zásadně se nesmí dělat převody na ulicích. Po příjezdu jsme byli nanovo varováni. Ed se uklidnil, když zjistil, že přišel o pouhých $10 amerických dolarů. Mohlo to být horší.
Druhý den túra v tak roztahaném městě jako je čtyřmilionové „Buenos Aires” trvala čtyři hodiny. V Argentině žije jednačtyřicet milionů lidí a zakladatelé jsou předchůdci Italů, Španělů z 97%. Menšinu tvoří Angličané, Němci a Francouzi. Charakter města je evropský. Některé budovy jsou nádherné, ale viděli jsme také dost bídy. Oproti Peru na budovách bylo žalostně hodně grafitů. V roce 1816 - 17 se Argentina odtrhla od Španělů a vyhlásila svoji nezávislost. Symbol jejich města je „Obelisk”, který se pne v plné kráse v centru města.
Historická část „La Boca” byla moc zajímavá, založena italskými emigranty z devatenáctého století. Takové romantické, umělecké místo, kde umělci vystavují svoje výtvory na ulicích a v restauracích tancují turistům argentinské tango. Večer v divadle „Carlos Gardel” budeme mít možnost argentinské tango zhlédnout v profesionálním programu.
Grahamovi se to nelíbilo, říkal, že to nebylo na jeho vkus, no a Ed to tušil a vůbec se večeře s programem nezúčastnil. Nám se to líbilo, protože je to část jejich kultury. Jsou na své argentinské tango moc hrdí.
Už jsme zase na letišti a přesouváme se do brazilské části vodopádů „Iguazú“ do luxusního hotelu „Das Cataratas”. To, co nám vysvětloval zástupce, nám nebylo moc jasné. Zítra pojedeme na argentinskou stranu vodopádů. To nás bude stát vstupné do parku 520 pessos. Na brazilské části chtějí nejdříve zaplatit 105 reais, jinak prý nemůžeme do hotelu, který je v Národním parku z výhledem na vodopády.
Zamotal nám hlavu, byli jsme popletení. Jakmile jsme se dostali na krásný „Das Cataratas” hotel, na všechen stres, jak a co a kde budeme platit, jsme zapomněli. Hotel má pozorovací věž, tak jsme se z ní šli podívat na “Iquazú” vodopády. Úžasná, parádní podívaná seshora. Nedalo nám to a ještě jsme přeběhli cestu od hotelu a fotografovali tu nádheru zblízka. Zítra si přijdeme na své. V šest ráno máme být připraveni na odvoz na argentinskou stranu vodopádů. Šli jsme se projít zahradami hotelu a objevili jsme nádherný, ohromný vyhřívaný bazén. Když nám zítra vyjde čas, vykoupeme se.
Vždy jsem měla dojem, že byrokracie vládne pouze v Austrálii, ale co jsme zažili v Argentině a Brazílii, to nemá obdoby. Obě země si potrpí na úžasném papírování.
Například: Jme ubytování v brazilské části, ráno nás malým miniautobusem převezli z Národního parku zpět do Argentiny. Túra v Argentině trvala skoro celý den.
V ní byla zahrnuta projížďka lodí kolem vodopádů. Moc jsme se ten den nachodili. Vodopády jsme viděli z vrchu a jsou neočekávaně krásné. Dvě hodiny jsme však ztratili formalitami na přechodu z Brazílie. To samé se odehrávalo po túře na přechodu z Argentiny do Brazílie. Vyčerpaní jsme šli na večeři a skleničku vína. Užívali jsme luxusu v hotelu, který pro nás vybrala Joanna. Propagovali ho v australském pořadu “ Get Away”. Kieran nám ho k našemu uspokojení zamluvil.
Alberto se dnešní túry nezúčastnil, byl zde loňského roku a nechtěl to, co už viděl, opakovat.
Zamlčel nám, jak je to namáhavé na chůzi. Máme dojem, že za celý den jsme ušli aspoň dvacet kilásků a to do schodů, do kopců a po můstcích.
Zítra nás čeká procházka u vodopádů z brazilské části, kousek od hotelu. Včera jsme platili v argentinské části, den před tím v Brazílii. Jak už jsem podotkla, úžasná to byrokracie. Oba státy se snaží udržet si turisty, a tak si je pojistí do prohlídky z obou stran, že nemají východisko. Business je business.
Koaty (nosál) - něco jako kojot nebo rakůn. Zvířátka jsou všude dokola vodopádů a otravují turisty. Hlavně ty, u kterých cítí jídlo. Jsou potom až agresivní. Edovi se podařilo jedno zvíře vyfotografovat, jak zápasí s paní o její ruksak. Asi tam schovávala nějakou pochoutku co koaty vycítilo.
Už zase letiště a náš hotel „Windsor Copa” je kousek od známé „Copacabana” pláže. Projížděli jsme kolem do hotelu a lidé na pláži hráli volejbal a fotbal. Zdržíme se v Riu de Janeiru plné čtyři dny. Hned u první večeře jsme zjistili, jak je v Riu draho. Vegetariánská večeře, na doporučení v restauraci „Palace“ blízko pláže“, se sklenicí vody nás dva přišla na $125 US.dolarů,“ ”. Až se rozkoukáme musíme více uvažovat, kam půjdeme za stravou.
„Cordovano a Sugar Loaf“ byl náš první výlet v Riu. První zastávka vedla k zajímavému katolickému kostelu pyramidového tvaru. Dále dvěma lanovkami na „Sugar Loaf“ horu. Odtamtud byla nádherná vyhlídka na město. Druhý symbol byla socha Ježíše Krista 2,300 ft. nadmořské výšky. Není tomu dávno, kdy byla socha vyhodnocena jako jeden ze sedmi nových divů světa.
Rio de Janeiro má úžasnou polohu. Z vrchu od sochy, která se majestátně pne nad městem, jsme udělali mnoho snímků. Ráno Vladimír zjistil, že už nemůže s video kamerou filmovat. Prostě kaput, pípala a pak utichla navždy. Jsme závislí pouze na mém foťáku.
K soše Ježíše se jelo vláčkem, ale nazpět se jim jeden z vláčků porouchal, tak odvoz k autobusům vázl. Čekali jsme s ostatními turisty a při tom návalu jsme se unavení do hotelu dopravili až v jedenáct večer. Rio na nás docela dobře zapůsobilo, všimli jsme si však, že se v parcích a na ulicích opět válí spousta bezdomovců. Zase ta samá písnička ať si věci opatrujeme, že je tu hodně přepadů i za bílého dne. Hodně hotelů a businessů je obehnáno vysokými mřížovými ploty a bránami. Dnes jsme v parku zahlédli zvířátko, velké jako veverka, jménem “Kučia”.
Je sobota, dva dny před naším odletem do Austrálie a konečně jsme se dostali na procházku po “Copacabana“ pláži, která je dlouhá asi čtyři km. Chodili jsme sem a tam skoro dvě hodiny, až jsme se totálně unavili. Bylo hrozné, dusné horko, tak jsme si v kiosku u pláže objednali pití na osvěžení a užívali krásného výhledu na moře. Lidé opět hráli volejbal a fotbal. Bloudili jsme, když jsme se vraceli na hotel. Dost jsme se vzdálili, ještě štěstí, že naše ulice „Av Nossa Senbora de Copacabana” byla paralelní s „Av “Atlantica”, kde je „Copacabana“ pláž.
Večeře s programem se konala v divadle „Plataforma”. Program začal až v deset hodin večer. Vše se tu odehrává dost pozdě. Naše večeře se konají kolem šesté a teď nás to vyhodilo z režimu. Není divu, že jsme unavení, když se do hotelu dostaneme v jednu po půlnoci a další den túra začíná brzy ráno. Program byl úžasný, takový mini - Rio Karneval. A ty nádherné kostýmy. Tanečníci byli převážně krásní urostlí mulati. V celém týmu předvádějících byli pouze dva běloši. Chlapi si přišli na své, neboť jedna žena byla krásnější než druhá. To samé se dalo říct i o mužích. Jejich pohybová kultura nezapřela jejich africký původ.
Předvedli nám tance “ Samba, Nossa Nova, Carnaval, Candombl a Copoeira”.
A ještě nás čeká “ Favela Tour”.
Favela - znamená anglicky slam. Favela Rocinha v Riu se 150 tisíci obyvatel je největší v Latinské Americe. Takové chudé město ve městě. Lidé na spodu společnosti si tam staví svoje obydlí bez ladu a skladu. Bez plánů, tak jak jim to prostě vychází. Možná že ve Favela se jim žije lépe, než bezdomovcům na ulicích a v parcích. V těchto osadách Favelas (je jich v Riu sedmdesát pět) mají velký problém s kriminalitou. Turisti jsou tárget, a tak jsme neustále ve střehu. Z hotelu na túru do Favela Rocinha nás vyzvedl „Jeep”. Otázka průvodci: “Budeme tam bezpeční?“ Odpověď: “Samozřejmě, jinak bych vás tam nevedl. Znají mě tam a potřebují vaše peníze.
Kupte aspoň maličkost od těchto lidí, budou vám vděčni”. Měli tam stánky s drobnostmi, také obrázky od nadaných lidí z této Favely.
Jak Favely vznikly? V osmnáctém století, když už portugalští přistěhovalci nepotřebovali otroky dovezené z Afriky a to z Angoly a Konga, pustili je na svobodu. Kam ale jít, co dělat? Černí otroci se uchýlili do kopců a lesů. Ze dřeva stavěli své příbytky. Nyní jsou ve Favelas zděná obydlí. Favela”Rocinha” měla hlavní ulici, z které vedly samé úzké uličky s nepravidelnými schody. Žádné zábradlí, přidržovali jsme se budov, abychom z těch příkrých schodů nespadli. Joanna koupila malovaný obrázek od místního výtvarníka. Všude dokola bylo dost harampádí, odpadků a na každém rohu ulice stáli v hloučku policajti se samopaly. Chtěly jsme se s Joannou s jedněmi vyfotit, ale odmítli. Dnes prý mají obzvlášť nebezpečný den, neboť je neděle, Favela je plná drog a odehrávají se tam přestřelky mezi bandami narkomanů a překupníků. Dost nás to vystrašilo. Průvodce nám říkal, ať se držíme pohromadě, že v přítomnosti tak početné policejní ochrany se nemáme čeho bát.
Včera na zprávách ukazovali jinou Favela osadu, kde je to údajně tak nebezpečné, že tam turisty nikdo nevodí. Měli tam přestřelku mezi dvěma bandami narkomanů. Zahynulo ten den deset lidí, hrůza nás jímala. Alberto se túry do Favely nezúčastnil, byl nachlazený a bolelo ho na prsou. Snad to nebyla pouze výmluva, nevíme, ale pro nás to byl šokující zážitek, který dobře dopadl. Ještě nás vystrašili povídáním o bandách dětí, co s noži přepadávají turisty. Někdy je lepší nic takového nevědět a zachovat si svět krásnější. Těžké je pochopit, co se tu děje, když se po ulicích míhá tolik lidí.
Zítra nás čeká odlet. Zbylo nám pár reais a rozhodli jsme se, že je věnujeme bezdomovkyni, která každý den přespává na rohu ulice, přes cestu od hotelu. Chudinka tam sedí celou noc mezi pytli něčím naducanými. Má v nich zřejmě uschované svoje jmění. Ráno po probuzení, když se podíváme z okna, už je pryč. Kam ji nohy přes den vedou, nevíme, ani jak pytle ochraňuje a přesunuje. Večer však pravidelně mezi ně usedá. Smutná realita. Proč se tato žena osaměle plouží den ode dne ulicemi Ria? Co ji dohnalo do této neblahé situace?
Drogami omámená nevypadala, že by psychický problém, který nápor moderního, uspěchaného světa nezvládá? Jsou to jen pouhé domněnky. My už budeme za chvíli v Austrálii a ona žena bude nadále přes noc usedat na rohu ulice.
Jana Gottwaldová
