Tatínkoviny - část čtvrtá

Vánoce byly za námi, nehrozil žádný velký úklid, a náš tatínek přesto ulehl. Míra závažnosti jeho nemoci se skvěle odrážela v maminčině chování.

Zatímco ležel v dobách, kdy se hekticky uklízelo hýkaje v obýváku, maminka o něho nejen že nepečovala, ale nadávala, rozčilovala se, ale byla bezmocná. Dokažte někomu, že mu není zle, když úpí, sténá a naříká!

Tentokrát však zle bylo. Tatínek ulehl do ložnice. To samo o sobě byl fakt, který nás vyděsil.

Když maminka počala vyvařovat různé bylinky, přikrývat ho další a další peřinou, bylo jasné, že tentokrát půjde do tuhého. Pravda, dva dny to trvalo, než mu bylo uvěřeno. Ale silně se potící, a vlastně nijak zvlášť se hlasem neprojevující tatínek ležel bez zájmu, horkost z něho sálala. Chodily jsme se všechny na něho dívat, byl to úkaz.

Opravdu nemocný tatínek!

Třetí den už nebylo pochyb o tom, že tatínek je nemocen skutečně a opravdově.

"Bohuro, ty máš horečku!", vyděšeně zvolala maminka. Začala kolem něho křepčit s teploměrem, a se starostlivostí ve tváři. Jistota, že v momentě, kdy bude poslední kapesník na svém místě, vše se bude blýskat čistotou,a tatínek zdráv a posílen odpočinkem vyskočí, dostala povážlivé trhliny.

Jako vždy, nejdřív u nás doma v době napadení nemocí se počalo léčbou pomocí bylinek.  Posléze se přidaly zábaly - různé. Podle úvahy maminky. Tak jsme se někdy potili v záplavě teplých a nahřátých přikrývek, pod peřinou ještě gumová Anča - jak jsme říkali termoforu. Jindy jsme byli přes hlasité protesty baleni do zábalů ledových, jindy se ještě přidal igelit - nu, byla to věda! Když zábaly selhaly, byl přidán psychický nátlak, že to přece nic není, že stačí jen chtít, a jeden se uzdraví. Jako poslední možnost byla léčba chemickými přípravky, ale to byla opravdu  poslední a beznadějná metoda, jak dostat člena rodiny ze spárů smrti. Maminka převlíkala neustále se potícího tatínka do nových a nových pyžam, převlíkala peřiny, a starost o svého evidentně nemocného chotě ji změnila v pečující, starostlivou a velmi milou manželku. Bylinky, zábaly, vymítání nemoci pomocí přesvědčování, nic nepomohlo.

Když horečky neustupovaly, odhodlala se maminka k drastickému opatření.

"Koupila jsem harburety, zkusíš to!", prohlásila jednou, a v ruce třímala krabičku léků, které se tenkrát prodávaly proti zvýšeným teplotám. Byly to malé, bílé, kulaté a nenápadné tablety. Uvařila hrnec čaje, položila tabletky na noční stolek, a tiše odešla.

Asi po dvou hodinách jsem byla svědkem rodící se další humorné historky.

"Tato, vzal sis už ty tabletky?"

"Jo, všechny čtyři, cos mně tu nachystala.".

"A je ti líp? Prosim tě! Je ti líp?", hlasem naléhavým a téměř rozkazujícím kladla otázky maminka.

"Jo, je to mnohem lepší, už se mně ulevilo, jenom mne začalo tlačit nějak na prsou.".

To byla zrada. S tím maminka-lékař nepočítala.

"Márjá Jósef, aby to nebyl zápal plic!", bědovala, a přišla tatínkovi ohmatat čelo. Nevím, jestli se zápal plic pozná podle toho, jak se tváří čelo pacienta, ale maminka byla šaman, uměla to.

Chvilku hýčkala tatínkovo čelo, ruka sjela i po tváři, přikryla ho až ke krku peřinou, a hluboce vzdychla.

Vzápětí však zaječela:

"Tato, ty jsi ty tabletky nesnědl! Jsou tady tak, jak jsem je tu položila!"

"To není možné!", bránil se tatínek." Spolkl jsem čtyři, a zapil tím čajem - vidíš, ne!", otráveně odvětil otec.

V tom maminka došla krutého poznání.

Když převlíkala postele, nechala na nočním stolku knoflíčky, kterými se kdysi povlaky spínaly, takové malé, bílé a kulaté. s drážkou uprostřed.

Tatínek šátral rukou, nahmátl kulaté a tvrdé, a poslušně spolykal. A pořádně zapil.

Harburety dál vyčítavě ležely na stolku, knoflíky byly pryč.

Ale hlavní bylo, že se tatínkovi opravdu ulevilo. Nevím, jestli to byl placebo efekt, nebo knoflíky od povlaků mají  nějaký zázračný léčebný účinek, ale druhý den již tatínek brblal, a to bylo dobré znamení. Zdraví se k nám vrátilo!