Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bohumír Gottfried Lindauer - èeský malíø na Novém Zélandì
 
(*5. ledna 1839  -  +13. èervna 1926)
 
S osobností tohoto významného „maorského“ malíøe jsem se seznámila v cestopise Josefa Koøenského o Novém Zélandì. Koøenský o nìm píše s takovým obdivem a nadšením, ¾e jsem se o nìj zaèala zajímat mnohem více. Píše o nìm napøíklad následující: „Jdete na pohøeb do domu pohlavárova, a co spatøíte nad vystavenou mrtvolou? - Spatøíte olejomalbu a vìrnou podobu náèelníkovu, vyzdobenou fábory a pøipomínající pohøebním hostùm pøedobrou tváø zesnulého.  A kdo byl tvùrcem umìleckého toho díla?  Zadíváte-li se do rohu velikého obrazu, poznáte podpis umìlce: Bohumír Lindauer.“ Koøenský dále podotkl, ¾e si od malíøe Lindauera pøivezl do Prahy krásné maorské pláštì, které vìnoval Náprstkovu muzeu.
 
Bohumír Gottfried Lindauer nebo Gottfried Lindauer, jak pozdìji umìlec své køestní jméno pøelo¾il do nìmèiny, se narodil 5. ledna 1839 v Plzni. - Obrazy malíøovy bývají proto signovány s obìma monogramy - buï B. Lindauer nebo G. Lindauer.
 
Kmotrem pøi køtu mu byl jeho pøíbuzný, budìjovický biskup, význaèný èeský vlastenec a mecenáš, Jan Valerian Jirsík (1798 - 1883). Jeho rodièi byli Hynek, nebo té¾ Ignác, Lindauer, který byl zahradníkem, a Marie, rozená Šmídová. Dívèí jméno Lindauerovy maminky je v rùzných cizojazyèných pramenech psáno anglickým i nìmeckým zpùsobem, v èeštinì o ní zmínka není. Vzhledem ke Koøenského svìdectví o ryzí èeštinì malíøovì, jsem pou¾ila èeského pøepisu.
 
Tatínek pracoval podle urèitých pramenù ve školkách lesù i v zahradì plzeòského biskupství, v nich¾ se Bohumír po tøi roky od svého tøináctého roku uèil zahradníkem. Ji¾ tehdy si zaznamenával kresby rùzných kvìtin. Po vyuèení se rozhodl, ¾e se stane malíøem a v roce 1855 odcestoval do Vídnì - prý pìšky - aby se dal zapsat na malíøskou akademii. Dalších sedm let na akademii studoval pøedevším portrét - hlavnì u profesora Josepha von Führicha (1800-1876), rodáka z èeské Chrastavy, malíøe nábo¾enských námìtù, na kterého pozdìji s vdìèností vzpomínal.

Druhým významným uèitelem byl také malíø nábo¾enských výjevù Leopold Kupelwieser (1796-1862). Profesoøi mu zprostøedkovali spojení na nìmeckého malíøe Carla Johanna Nepomuka Hemerleina (1807-1884), který byl rovnì¾ malíøem nábo¾enských námìtù, a ten mu zaøídil práci na výzdobì novogotické kaple svatých Cyrila a Metodìje ve Valašských Kloboukách v roce 1860. Lindauer zde zhotovil 21 obrazù a 8 fresek, nìkteré i 2 m vysoké. Obrazy bývají ulo¾eny a jsou vyvìšovány pøi cyrilometodìjských oslavách. Po návratu do Plznì si zaøídil Lindauer malíøský ateliér, ale hrozil mu nástup na vojnu. Zpoèátku se mu podaøilo se vojenské slu¾bì vyhnout tím, ¾e maloval portréty dùstojníkù a jejich man¾elek i jiných místních velièin. Odešel však do Polska, kde mladé šlechtièny uèil malbì a pak pobýval v Rusku, kde vytvoøil nìkolik obrazù pro výzdobu místních chrámù. V roce 1873 byl opìt povolán do armády. Ovlivnìn souèasným národnostním názorem èeským i vlastní nechutí k vojenské slu¾bì se rozhodl rakouskému císaøství jako voják neslou¾it a uprchl pøes Hamburk na parníku Reichstag na Nový Zéland. U¾ za studií toti¾ slyšel o kráse Nového Zélandu. Dne 6. srpna 1874 pøiplul do Port Nicholsonu (dnešní èást Wellingtonu), odkud se dostal na ji¾ní èást souostroví do mìsta Nelson. Zde se pøedevším uèil anglicky, proto¾e kdy¾ pøiplul, znal prý jediné anglické slovíèko: „Yes.“ Je známo i jméno jeho uèitele angliètiny – Mr. Harling.
 
První necelé tøi roky svého pobytu na Novém Zélandì strávil Lindauer na ji¾ním ostrovì. Podle Koøenského nejdøíve fotografoval a pozdìji se opìt pustil do malby. Pravdìpodobnì u¾ tehdy se seznámil s nìkterými Maory, pro nì¾ byl „pakeha“ - „bezbarvý“, tedy bìloch - zajímavý i tím, ¾e je samotné kreslil do svého bloku a ¾e s nimi jednal jako se sobì rovnými a s náèelníky jako se skuteènými králi ostrova. Jeho první malovaný portrét ale byl obraz man¾elky místního obchodníka Mosse Davise a matky Sira Ernesta Davise (1872-1962), významného pozdìjšího místního obchodníka a prùmyslníka z Nelsonu.
 
V roce 1876 pøesídlil Lindauer na severní ostrov do Aucklandu. V Aucklandu š»astnou náhodou potkal mladého anglického dobrodruha Henryho Partridge (1848-1931), který z Londýna na Nový Zéland odešel ještì pøed svým dvacátým rokem, velice tì¾ce se protloukal a po tì¾kých zaèátcích si zaøídil drtírnu rudy a náhodou se setkal s lidmi, kterým zále¾elo na zachování historie místních obyvatel, co¾ se postupnì stalo i jeho vlastním zájmem. Partridge uvidìl Lindauerovy náèrtky maorských lidí. Objednal si od nìj první obraz. Tím zaèala velká spolupráce obou mu¾ù a základ významné galerie Partridge Galery Auckland.

 
 
Prvním portrétem Maora ale byla podobizna Mosese, maorského poulièního prodavaèe broskví. V roce 1877 uspoøádal Lindauer svoji první výstavu ve Wellingtonu, která se tìšila velkému zájmu i mnohých prominentních Maorù. Koncem roku 1877 navštívil mìsto Thames, kde maloval scény maorského ¾ivota. Strávil tam deset mìsícù. Na základì Partridgeovy objednávky namaloval portrét pohlavára z Thames Horiho Ngakapy.
 
Tam také vznikl jeden z jeho nejslavnìjších obrazù „Henne Rupene a dítì“, který zaujal další místní významnou osobnost - Sira Waltera Bullera (1838-1906), jen¾ byl vynikajícím právníkem, zároveò i znalcem místní fauny, proto¾e byl slavným ornitologem. Také ale byl i znalcem maorského jazyka i maorských zvykù a místním mecenášem. Z poèátku byla Lindauerova èinnost poznamenána znaèným cestováním. Cestoval a maloval maorské pohlaváry i prosté lidi, a jak provázel Waltera Butlera pøi projednávání jeho právnických kauz, portrétoval i právníky z tìchto jednotlivých pøípadù i rùzné úøedníky a kolonizátory. Èasto se jednalo o jeho pøítomnost pøi jednáních, která byla nabita napìtím, proto¾e se vìtšinou jednalo o kolonizátorské cíle. Tehdy stával Lindauer stranou, nezapojoval se do sporù a øídil se pouze pøáním svého souèasného klienta ohlednì malby, a» u¾ patøil ke kterékoliv stranì.
 
Pøita¾livost Lindauerových obrazù spoèívá na zobrazení pøirozené dùstojnosti a hrdosti pohlavárù a významných maorských lidí. - Dokonce pøi hledání podkladù jsem nalezla jeden z jeho maorských portrétù s anglicko-maorskými vysvìtlivkami a s poznámkou: „Prosím, chovejte se k tomuto obrazu s úctou“. Pravdìpodobnì v roce 1879 se Lindauer v Melbourne o¾enil s Emilií Wipper, Nìmkou z tehdy nìmeckého Danzigu, co¾ je dnešní Gdaòsk. Usadili se v Christchurch na ji¾ním ostrovì, avšak paní Lindauerová u¾ 24. února 1880 zemøela na zánìt pobøišnice, podle nìkterých pramenù v souvislosti s tìhotenstvím.
 
Pak se Lindauer pøestìhoval do Napieru, opìt na severním ostrovì, kde 23. èervence 1881 získal obèanství. V Napieru se 15. záøí 1885 znovu o¾enil, tentokrát s Anglièankou Rebeccou Petty, která pøišla z Anglie o pár rokù døíve. Seznámili se v dobì, kdy byla Rebecca zamìstnána jako kuchaøka u guvernéra Sira Williama Jervoise (1821-1897). Ona byla o deset let mladší. - Mìli dva syny Hectora Cornella Partridgea (1887-1928) a Victora Wilhelma (1888-1964). - Zde Lindauer pokraèoval v kresbách, kterými dokumentoval ¾ivot Maorù.
 
Man¾elé Lindauerovi navštívili pøi pøíle¾itosti výstavy „London Colonial Exhibition“ v roce 1886 Londýn. Pro výstavu toti¾ objednal Sir Walter Butler, jako komisaø její novozélandské sekce, od Lindauera 20 obrazù. Jeden z obrazù, nazvaný “Poi Girl“ (Dívka Poi) byl pøedstaven princi z Walesu a byl mu rovnì¾ vìnován.
 
V roce 1889 se pokusil Lindauer zakoupit pozemek ve Woodwillu severovýchodnì od Wellingtonu. Úspìch mìl a¾ pøíští rok, kdy¾ zakoupil asi ètyøhektarový pozemek v Pinfold Road nedaleko Woodwillu. Postavil zde dùm a vybudoval ateliér. Jako vyuèený zahradník sázel stromy a šlechtil si zahradu. Dùm i nìkteré ze stromù, které zasadil, pøetrvaly dodnes. Zde pobýval s výjimkou dvou návštìv Evropy a¾ do své smrti.
 
O jeho první návštìvì Evropy a také Prahy v letech 1900-1902 referuje cestovatel Koøenský, jak nadšenì ho vítal v Praze, i o tom, ¾e ji¾ byl Lindauer zvyklý na volnost novozélandskou oproti pomìrùm v Rakousko-Uhersku nesrovnatelnou.
 
Lindauer byl však i nadále po návratu ve styku s èeskými vlastenci a pro Náprstkovo muzeum sám vìnoval vedle nìkterých maorských pøedmìtù i v roce 1907 své dva portréty.
 
Ovšem cílem tehdejší rodinné výpravy nebyla Praha, ale vzdìlání synù. Starší Hector si pøál být hudebníkem; zùstal urèitou dobu na konzervatoøi v Lipsku. Mladší Victor po nìjakou dobu studoval v Mnichovì, prý na stejné støední škole jako Hitler.
 
V roce 1904 zapùjèil Partridge devìt Lindauerových kreseb pro obchodní výstavu v Lousianì a tam vyhrál velkou cenu obraz „Henne Rupene a dítì“.
 
Mezi roky 1901 a 1912 vystavil Henry Partridge svoji sbírku, nejdøíve 37, pak 70 Lindauerových podobizen. První Partridgeova galerie byla hned vedle jeho obchodu na Queen Street v Aucklandu.
 
Podruhé byl Lindauer s rodinou v Evropì v letech 1911-1914, ale o tom u¾ Koøenský nepíše. Dostávali se pomìrnì obtí¾nì domù u¾ za války a pøes severní Francii prchali pøed nìmeckými vojsky. Setkali se tam s bídou belgických uprchlíkù, a proto byl v roce 1915 zalo¾en fond na jejich pomoc. Partridge nabídl aucklandské provicii sbírku pod podmínkou, ¾e obdr¾í deset tisíc liber. Vybralo se podstatnì více a Partridgova sbírka byla vìnována aucklandské obecní radì jako podklad pro historii tohoto kraje.
 
V první svìtové válce starší syn Hector, houslista, ze zdravotních dùvodù neslou¾il, ale mladší Victor byl dobrovolníkem a nìjakou dobu byl i ve Spojených státech.
 
V roce 1916 pøedstavil Lindauer svùj autoportrét, který je nyní souèástí soukromé sbírky, a v té dobì také dokonèil portrét své man¾elky.
 
Pak u¾ malovat nemohl kvùli špatnému zraku. ®il klidnì ve svém vlastním domì, kde zemøel ve spánku, jak si v¾dy pøál, 13. èervna 1926.
 
Pochován je na woodwilském høbitovì se svou man¾elkou Rebeccou, která zemøela o 18 let pozdìji 21. dubna 1944, více jak devadesátiletá. S rodièi je pochován i syn Hector, který zemøel na vodnatelnost v roce 1928, kde¾to Victor je pochován v Bay of Islands, kam se pozdìji se svou rodinou a matkou kvùli jejímu zdraví pøestìhoval.
 
Pro Nový Zéland je Gottfried Lindauer v nìkterých pøípadech témìø ikonou. Jeho obrazy jsou vystaveny v Auckland City Art Gallery a nìkteré jeho obrazy a kresby jsou v New Plymouthu a ve whanganujském muzeu Whanganui Regional Museum.
 
V Aucklandu je Lindauerùv pomník a nedávno bylo jeho jménem pojmenováno i první novozélandské šampaòské.
 
Nìkteøí kritikové vytýkali Lindaureovi podrobnou kresbu všech detailù odìvù, tetování i pøedmìtù Maorù; naopak etnografové právì tuto skuteènost nejvíce oceòují.
 
Maoøi si ale nejvíce vá¾í toho, ¾e se jedná o podobizny jejich vlastních pøedkù, o záznam jejich historie. Lindauer byl skvìlý kreslíø, který byl schopen udìlat detailnì i mnohé kopie svých vlastních obrazù pro pøípadné další zájemce z rodin portrétovaných lidí. Svými obrazy mistrnì vyjádøil povahu i okam¾itou náladu portrétovaného.
 
U nás se èas od èasu vyskytne nìjaká vzpomínka na tohoto významného umìlce. Plzeò si svého rodáka vá¾í, mají tam i Lindauerovu ulici.
 
Lindauerùv syn Victor se po první svìtové válce stal uèitelem, ale znám je pøedevším jako znalec chaluh, øas a vodních rostlin. Své sbírky doplòoval pomocí cest na kole. - Musel to být velmi zajímavý èlovìk s mnoha koníèky, manuální zruèností po otci - napøíklad vyøezával linoryty, vázal knihy, vyrábìl šperky - a vyznaèoval se i pomìrnì dobrodru¾nou povahou. Man¾elku si vybral proti vùli její rodiny, svatbu mìli zanedlouho po smrti Bohumíra Lindauera. Podle jeho ¾ivotopiscù ona obdivovala vše, co on dìlal, zøejmì tedy man¾elství bylo š»astné. Mladí man¾elé mìli ètyøi dìti. 
 
Dùkazem jeho dobrodru¾nosti je i to, ¾e zanedlouho po své svatbì vzal Victor maminku, nikoliv man¾elku, s sebou na výlet do Panamy, ona však upadla a zranila si kyèel natolik, ¾e byla pak pøipoutána k invalidnímu vozíku. Victor si z této cesty pøivezl mno¾ství rùzných mušlí, které jsou nyní souèástí sbírek muzea „Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa“. Jeho náèrty a objevy týkající se vodních rostlin jsou exponátem tohoto muzea.
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.06.2020  14:58
 Datum
Jméno
Téma
 14.06.  14:58 Von
 13.06.  18:51 zdenekJ
 13.06.  15:01 Vesuvjana díky
 13.06.  13:47 Milada
 13.06.  07:44 Marta