Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Slib je slib! Vzpomínka na pøítele
„Blanièko, je to se mnou vá¾ný. Nemohu se pro bolesti soustøedit na psaní. Asi jsem na odchodu... sorry, dìvèe...“ Dívám se na ty dvì tøi vìty, kroutí se vyèítavì po papíøe. Se Standou Mocem jsme se potkali jen jedenkrát, a to ještì velice krátce, na cestì z jakési autogramiády v pra¾ském metru. Tehdy jsme si slíbili, ¾e spolu nìkdy zajdeme na kafe, nìkdy, a¾ bude trochu víc èasu... Ošemetné slovo. Èlovìk nikdy nemá spoléhat na to, ¾e jednou bude èasu víc, v¾dycky ho má chytit za paèesy. Hned! Okam¾itì, ne¾ bude pozdì!
To krátké setkání mì tehdy pøinutilo vyhledat v knihkupectví pár kní¾ek èechoaustralského spisovatele Standy Moce. Nebylo to jednoduché, exilový spsiovatel svou touhou po svobodì pøišel o pøíle¾itost stát se ve své zemi známým a oblíbeným autorem, ale hledání se vyplatilo. A» u¾ to bylo Údolí noèních papouškù (2010) nebo napínavý román Kde létají andìlé (2013), ètenáø cítí, ¾e to jsou opravdové a vzrušující pøíbìhy podlo¾ené skuteènými ¾ivotními zkušenostmi. Jak by ne, kdy¾ autor byl jedním z tìch, kteøí po 68. roce hledali v daleké Austrálii nový domov a pøi své snaze usadit se v cizí zemi a najít v ní novou vlast, procestovali pìkný kus svìta. Øada zamìstnání, kterými pøi svém hledání prošel, mu poskytla nejen látku, ale vedla k poznání a nadhledu, tolik potøebnému k tvùrèímu psaní. Jen tak mohl vzniknout Tábor na Aligator River nebo Itakani, napínavý román o lidech, kteøí hledají nový domov. Svou látkou ze ¾ivota ne tak dávného je mi nanejvýš blízký i román Schùzky s ïáblem z roku 2011, který zpracovává pøíbìh èeského emigranta ¾ádajícího vízum do Èeskoslovenska, aby mohl navštívit umírajícího otce.
Standovy moudré fejetony plné zá¾itkù, porozumìní a soucítìní se objevovaly pravidelnì v øadì exilových èasopisù, od dubna 96 i ve známém internetovém deníku Neviditelný pes. Glosy a fejetony byly rozjezdem k jeho první velké práci, Upadlí vlastenci z roku 2003, vydané presti¾ním nakladatelstvím Petrov. Hlavním hrdinou je tady posti¾ený chlapec upoutaný na vozíèek, ze kterého kriticky pozoruje svìt kolem sebe. Tehdy tì, Stando, nemohlo napadnout, ¾e podobnì jako hrdina, se budeš i ty o pár let pozdìji v tì¾ké nemoci a u¾ s omezenou fyzickou silou „kochat krásami svìta a všemi jeho stvoøeními od tìch nejtitìrnìjších. V¾dy» ona i moucha má své kouzlo!“ napsal jsi mi v jednom z posledních dopisù! Kdy¾ jsem Tì obdivovala, co pøi nemoci doká¾eš, odpovìdìl jsi mi slovy, které mù¾eme chápat jako jakési memento, pøipomínku, jak se k ¾ivotu postavit:
„Èlovìku nic jiného nezbývá, ne¾ se postavit osudu. Víš co mnì v tomhle stavu nejvíc mrzí? ®e u¾ nemohu pracovat! Já jak vidím nìco nedodìlaného nebo co by potøebovalo dotáhnout, tak se do toho pustím, ale teï... holt všechno má své meze. Opatruj se, dìvenko a va¾ si ¾ivota! Ten se vá¾í tak, ¾e se kochám krásami svìta a dìkuji Bohu, ¾e mi dovolil je spatøit.“
Ten slib, ¾e spolu zajdeme na kafe, nìkdy, a¾ bude trochu víc èasu, je stále otevøený a stále platí, Stando. Teï u¾ máš èasu o nìco víc, tak na to kafíèko rozhodnì zajdeme, a» tady nebo tam, slib je slib!
Pamìtníci, vzpomínejte!