Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické pøíbìhy (20)
 
®IVOT JAKO CESTA
 
„Ovoce svých skutkù jísti budete.“ (Iz 3,10)
 
Poslední úvahu nad textem Starého zákona bychom mìli otevøít stále aktuální otázkou, kterou za nás v biblických knihách formuloval Gedeón. Kdy¾ se tento legendární soudce setkává s Bo¾ím poslem (víme, ¾e k setkání dochází v kritickém okam¾iku Izraele), zeptá se: „Dovol, mùj pane, je-li s námi Hospodin, proè nás tohle všechno potkává?“ Gedeón mìl na mysli vpády nepøátelských vojsk a nepochopil smysl tohoto trestu. Pozoruhodné ovšem je, ¾e tato velká individualita Starého zákona formuluje s náskokem tøí tisíciletí tuté¾ otázku, se kterou se potýká i èlovìk dvacátého století. Jak je mo¾né, ¾e se Bùh mù¾e dívat na to èi ono? Kdyby Bùh existoval, pak by se nemohl lhostejnì dívat na naše utrpení...

Toto není ovšem jediná pasá¾ Starého zákona, v ní¾ se setkáváme s tématem nepochopeného trestu. Kniha Jákobova, o ní¾ jsme se ji¾ zmínili, se vlastnì výluènì soustøeïuje na tuto otázku. Jób, zbo¾ný a š»astný èlovìk, je znenadání vyzkoušen Bohem: pøichází o majetek, o dìti a nakonec je ještì sám sti¾en malomocenstvím. S tíhou nenadálé zkoušky se tato postava vyrovnává a¾ s neuvìøitelnì stoickým klidem. „Hospodin dal, Hospodin vzal,“ (Jb 1,21) øíká pøi ztrátì potomstva i ¾ivobytí. „To máme od Boha pøijímat jenom dobro, kde¾to vìci zlé pøijímat nebudeme?“ (Jb 2,10) øíká v okam¾iku, kdy zjiš»uje, ¾e je zasa¾en leprou. Délka utrpení a reakce pøátel, kteøí vidí v pohromách vinu za Jóbovy høíchy, však provokují nakonec Jóba k sérii otázek o vinì a trestu. Jób si vzpomíná na vlastní ¾ivotní zkušenosti a tvrdí, ¾e Bùh èasto nechává høíšníky bez trestu a ¾e tedy není dùslednì jednajícím soudcem. Zdá se mu, jako by Tvùrce trpìl øádìní tìch, kdo utlaèují chudé, kdo „pøenášejí mezníky“, zabírají majetek sirotkù a vdov, loupí, ¾nou na cizím, mordují – a pøece, „oèi má upøené na jejich cesty“. (Jb 24,23)

Bezbo¾níci mají prostì velmi èasto š»astný ¾ivot, a tak se našemu trpiteli mravní øád ve svìtì rozplývá. Kniha vrcholí odpovìdí samotného Boha. Jób se vyjadøoval o jevech, které pøi omezenosti lidského chápání nebyl schopen objektivnì posoudit, a Bùh se jej tedy ptá: „Kde jsi byl, kdy¾ jsem zakládal zemi?“ (Jb 38,4) „Byly ti odkryty brány smrti?“ (Jb 38,17) „Víš, jaké jsou øády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na Zemi?“ (Jb 38,33) A koneènì: „Ten, kdo Boha obvinil, a» odpovídá.“ (Jb 40,2)
 
Text Starého zákona tak vymezuje Jóbovi hranice, za nì¾ lidský duch nemù¾e proniknout; a nelze-li nahlédnout do plánù Stvoøitele, pak lze tì¾ko posuzovat konkrétní cesty spravedlnosti na naší planetì. Výmìr bible je však jednoznaèný: ka¾dý bude za své viny platit. Tato myšlenka se ostatnì v starozákonních knihách promítá do celého sledu obrazù a pouèení izraelských dìjin. Mnohde, jak zjistíme, našla inspiraèní zdroj i moudrost našich lidových pøísloví. Tak Ozeáš praví: „Zaseli vítr, sklidí bouøi.“ (Oz 8,7) „Orali jste svévolí, sklízeli bezpráví.“ (Oz 10,13) V ®almech se doèítáme o jámì, do ní¾ upadne strùjce lsti: „Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.“ (® 7,16)  V jednom ze sto padesáti ¾almù, které oslovují Boha, se té¾ praví, ¾e „ty ka¾dému splatíš podle jeho skutkù“. (® 62,13) Bible pøes velkou distanci vìkù upøesòuje i slogan fašistických a socialistických totalitních systémù, pronášený zejména Göringem a Leninem: Kdy¾ se kácí les, lítají tøísky. Kdy¾ se hobluje, lítají piliny. Z této teze vyplývá, ¾e pøi velkých spoleèenských promìnách se èlovìk a priori mù¾e dopouštìt i køivd a násilností. Bible však praví, ¾e „kdo štípe døíví, je pøi tom ohro¾en“. (Kaz 10,9) V proroctví Izajášovì se pak doèítáme varování, ¾e „ovoce skutkù svých jísti budete“. 
 
Biblické zkoušky, cesty Izraele a jeho vladaøù nám pak skýtají dostatek ilustrativních pøíkladù o trestech, které viníka neminou, dokonce mnohdy ji¾ na tomto svìtì. Vzpomeòme si na syny veleknìze Élího ve svatyni v Šílo: nezdární synáèkové, kteøí vybírali z obìtovaného masa nejlepší sousta, padnou v boji a Izrael je jejich zásluhou Filištíny pøipraven i o archu úmluvy. Samson podléhá vlivu Filištínských, od jejich¾ útlaku mìl osvobodit Izrael, a po zásluze se dostává v okovech do rukou úkladného protivníka. Neznámý Jehú je Elizeem (Elíšou) pomazán na vládce Izraele, aby ztrestal zloèiny spáchané pøedchozí dynastií proti králùm. Král Aza dává uvìznit proroka, který mu vytkl høíchy, a je ztrestán nemocí nohou. Urijáš platí za své krutosti malomocenstvím a vladaø Jóram umírá v krutých bolestech po onemocnìní za¾ívacího traktu. Achaba zasáhne šíp v cizím bojovém odìní a poslední jeruzalémští králové putují do zajetí. Sidkijáš dokonce v okovech – a oslepený, nebo» „násilí... se obrátí proti tobì, za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi“, (Ab 2,17) jak øekl prorok Abakuk.
 
David platí za zabití uvìznìného Urijáše útìkem; štvanici uspoøádal vlastní syn Abšalóm, kterého ovšem také nemine smrt. Jak víme, zachytil se pøi útìku hlavou ve vìtvích dubu a pronásledovatelé jej ubodali. Davidùv vojevùdce Joáb se dopouštìl krutostí vùèi Saulovu domu a zaplatil za své pøeèiny násilnou smrtí z rukou mladého vladaøe Šalomouna. Babylónskému spoluvládci Belšasarovi napsala ortel smrti na zeï paláce trestající instance – Bùh sám. Øíše padla ještì té¾e noci, kdy se Belšasar odvá¾il nalévat víno do posvátných nádob Šalomounova chrámu.

Vrátíme-li se do starších dìjin Izraele, pak si zajisté pøipomeneme, ¾e Jákob, který obelstil bratra Ezaua, platí dvacetiletou slu¾bou u lstivého tchána Lábana. Jeho nejmilejší syn Josef je prodán bratry do otroctví – pøejdou však léta a Juda, který byl inspirátorem prodeje, nabízí v Egyptì vlastní ¾ivot za záchranu nejmladšího Benjamína. Poznal toti¾, co je to vina a trest.
 
To je jen nìkolik náhodnì vybraných pøíkladù z pestré palety zkoušek a trestù zaznamenaných pisateli biblických knih. Ostatnì nejlépe si logiku vývoje ozøejmíme v knize Soudcù, kde má dvanáct pøíbìhù jeden a tý¾ podtext: Izrael zrazuje své poslání a opouští Boha. Vzápìtí následuje trest v podobì bídy a vpádu nepøátel. Pokání a návrat k Bohu konèí povoláním soudce a vítìzstvím. V jistotì své síly však Izrael znovu propadá laxnosti k cizím duchovním vlivùm a historie se opakuje.
           
Ostatnì tý¾ sled bychom mohli spatøit i v ¾ivotì bezpoètu lidí na této planetì: èlovìk v pubertálních letech èasto vìdomì èi mimodìk opouští víru svého dìtství. Mládí poznamenané skepsí se obrací proti Bohu a nezralí poutníci této planety poèínají spoléhat na vlastní síly. Kosmický øád se ocitá nadlouho mimo zorné pole jejich pozornosti. A pøece se zatím, témìø nepozorovatelnì, hromadí ¾ivotní zkoušky, pøíle¾itosti k prozøení. Pak pøijde èas zralosti, kdy nanovo èlovìk koncipuje svùj ¾ivotní projekt a kdy hledá smysl svého ¾ivotního usilování. Víra se vrací - v daleko pevnìjších formách, nebo» je opøena o bohaté ¾ivotní pro¾itky a zkoušky.
 
®ivot není tedy selankou, ale cestou plnou pøeká¾ek, na nich¾ si obrušujeme svùj charakter a své postoje. Vteøina po vteøinì bì¾í a èlovìk øadí nová a nová poznání ke starým zkušenostem. To, co ve finále svých poutí ¾ivotem ¾neme, jsou nesmazatelné brázdy, které zanechaly na naší duši, na naší povaze, minulé zá¾itky. Cesta ¾ivotem je tedy stálým hledáním smyslu, bloudìním mezi pøeká¾kami. Naše neúspìchy, trápení, bolesti, deziluze, bezmocnost a zkázy zapoèatého díla jsou lekcemi, na nich¾ se uèíme odpovídat na základní otázku ¾ivotní filozofie: co jsme, k èemu jsme a k èemu nejsme stvoøeni. A tady také poznáváme své šance pøesáhnout své vlastní, omezené lidské mo¾nosti. 
 
Moudøí lidé této planety si byli ceny ¾ivotních tì¾kostí vìdomi ji¾ dávno. Ruský spisovatel Gogol kdysi napsal: „Utrpeními a hoøem jest nám urèeno dobývat si zrnek moudrosti, které nemù¾eme nabýti v knihách.“ A filozof Pascal zase psal o uèiteli, kterého nám posílá sám Bùh: v podobì bídy a neš»astných ¾ivotních trampot.

V tomto smyslu nám tedy bible dává nahlédnout do vztahu mezi strastmi a smyslem ¾ivotního usilování. Jestli¾e tuto starozákonní lekci pochopím, pak pøestanu své svízele snášet jako nesmyslná muka; toto chápání samozøejmì nic nezmìní na tí¾i tìchto zkoušek, na nervové a citové zátì¾i, ale pomù¾e nám pochopit, ¾e dochází k výplatì dávných nebo nedávných provinìní a ¾e se nám dostává pøíle¾itosti k hlubšímu náhledu na vlastní ¾ivot. Tím není øeèeno, ¾e se ka¾dý z nás nutnì musí pouèit vlastní zkušeností. Mohu i nadále pokládat ¾ivotní strasti za cosi nepøirozeného, co tu u¾ dávno nemìlo být; ve své slepotì mohu prostì nedohlédnout ani smyslu zkoušek, ani smyslu ¾ivota. Poznám-li však hodnotu tìchto lekcí, pøestanu se utápìt ve vlastních tì¾kostech a zaènu míøit ke vzdálenìjšímu cíli svého ¾ivotního programu.

Koneènì plnì hodnotný a naplno pro¾ívaný ¾ivotní údìl si beze všech strastí ani nelze pøedstavit. Kdyby si ostatnì lidé mohli volit mezi klidem neexistence a kaskádami našich konfliktù, pøece by volili ¾ivot. A podíváme-li se detailnìji na osudy velikánù, jim¾ závidíme bohatství, proslulost a ¾ivotní zásluhy, zjistíme, ¾e se ani jedna z tìchto velkých poutí neobešla bez mimoøádného soustøedìní osudové zátì¾e. Èím vìtší ¾ivotní konflikt a zkoušky, tím vìtší ¾ivot... Pro mnohé z tìchto našich úvah nemá ovšem století, v nìm¾ ¾ijeme, pochopení. Ještì ménì smyslu má pak pro hledání odpovìdi v èasových dimenzích, které pøekonávají hranice jednoho lidského ¾ivota. Temnoty toho, co bylo pøedtím a co bude potom, se ocitly mimo pole hlavní pozornosti našeho vìku, a proto si jen málokdo dovede vysvìtlit otázku, proè ne ka¾dý høích je viditelnì potrestán ji¾ v tomto ¾ivotì a proè si høíšníci, lidé laènící po majetku a moci za ka¾dou cenu ¾ijí klidnìji ne¾ ti, kdo na svých cestách sledují mravní kodex Zákona. ®e nejsme s to na tyto záhady (ve stylu starozákonního Jóba) najít pøimìøenou odpovìï, na tom rozhodnì má vinu skuteènost, ¾e jsme selhali ji¾ pøi svých pokusech o definování èlovìka a jeho ¾ivotního údìlu...

Podstatný rozdíl tkví ji¾ v samotné formulaci otázek. Zatímco se vìda zajímá o to, èím èlovìk je nebo èím se nám zdá být, bible se pøedevším tá¾e, èím se èlovìk mù¾e stát. Tak jsou tedy takzvané pozitivní vìdy pøipoutány k dnešku, zatímco z biblické zvìsti promlouvá budoucnost. A jestli¾e jsou podstatnì rozdílné – ji¾ ve formulaci – otázky, tím odlišnìjší musejí být odpovìdi. Èlovìk vidìný prizmatem svìtských vìd je definován rùznì. Jednou je charakteristika dána vzhledem k lidské spoleènosti, jindy je referenèním bodem ekonomika, nebo je lidská bytost vzta¾ena k pøírodì, k technice anebo ke kultuøe. Pøitom si dogmatické ladìní vìdátorù èasto osvojilo zjednodušenou absolutizující vazbu, ¾e èlovìk není nic ne¾... jednou tedy není nic ne¾ tvùrce hodnot, jindy není nic ne¾ tvor spoleèenský a jeho myšlení není nic ne¾ produkt vysoce organizované hmoty.

Tyto formulace mají ovšem své nepopiratelné dùsledky. Jestli¾e vztahujeme èlovìka ke spoleènosti, otevíráme tak mimodìk spoleèenským systémùm cestu k zásahùm do ¾ivota a cesty jednotlivce. Moc se tak zaèíná posouvat do sféry, v ní¾ konèí všechna její legitimní práva. Jindy je èlovìk formován poutem k výrobì, spotøebì a technice – a není divu, ¾e si jej nakonec procesy, které mìl øídit, poèínají pøivlastòovat a ¾e mu vìci zaèínají vnucovat vlastní rozmìry. Pøírodní vìdy zase zaøadily èlovìka na vrchol vykonstruovaného vývojového ¾ebøíèku. Nejde o to, ¾e bychom se nutnì museli cítit ura¾eni svým pøíbuzenstvím s opicemi – vìdì jen unikl nepatrný detail, ¾e toti¾ èlovìka od celé ¾ivoèišné øíše dìlí nepøeklenutelná propast, toti¾ duch; uniká tu tak fakt, ¾e opice stojí na daleko ni¾ším vývojovém stupni, ne¾ èlovìk, nadaný svobodou volby, a pøedevším duchovním rozmìrem.
 
Tak konèí cesty vìd, které sledují náš ¾ivot z vnìjšku, z našich vnìjších vztahù: bohatství našich mo¾ností je redukováno na jediný plošný výmìr, na technické ovládání svìta, na konzum, na klubko ¾ivoèišných pudù, na ekonomické kalkuly... Jen to podstatné není do daných definicí zahrnuto: toti¾ smysl. Bibli na druhé stranì uniká mnoho fyziologických a produkèních detailù (ostatnì jí o tyto pojmy vùbec nešlo). Zato však vzta¾ením èlovìka ke kosmickému øádu a k vìènosti nalézá novou polohu lidského poslání, a tedy také smysl naší ¾ivotní pouti.

Zapøisáhlí ateisté pokládají víru vìtšinou za fatalistický, pasivní postoj èlovìka k ¾ivotu, za trpné oèekávání ran osudu. Tento pohled na duchovní postoje èlovìka je však dán pouhou neznalostí základních poloh lidského vztahu ke kosmu. Budeme-li chápat pojetí bible, mìli bychom hovoøit nejspíše o partnerském vztahu, který je dán ji¾ prvními verši Starého zákona. Jak víme, povolal Bùh èlovìka, aby dal jména všemu ¾ivému a aby nad ¾ivými tvory panoval. Krom toho je tu øeèeno doslova: „Udìlejme lidi jako svùj obraz, nám podobné...“
                                  
Jestli¾e tedy nahlí¾íme na svìt jako na dipól dobra a zla, vidíme, ¾e èlovìk se svým konáním pøihlašuje k jednomu z tìchto principù. Bùh jedná skrze konkrétní lidi a èlovìk je mu ve velkém zápase dvou kosmických sil spojencem a pomocníkem. Jestli pochopíme tuto svou úlohu, to ji¾ zále¾í na našem postoji a ovšem i na našem svobodném rozhodnutí. Význam jedince, který pøitaká na nabídku Zákona, spoèívá pak v tom, ¾e se stává jedním ze záchytných bodù svìta v pojetí filozofa Pascala. Kdy¾ všichni lidé ¾ijí špatnì, napsal kdysi tento myslitel, je to jako na lodi, která se plaví, ani¾ si to kdo z cestujících uvìdomuje. Plavba se toti¾ odvíjí bez záchytného bodu pevniny, na nìm¾ by bylo mo¾no pozorovat pohyb. Staèí však, aby se jen jeden èlovìk vzpamatoval, a ihned bude patrné, ¾e všichni ostatní ¾ijí špatnì. A odtud tedy plyne i význam dobrých postav Starého zákona, které bychom jen sotva mohli ve vztahu k Bohu pokládat za postavy nicotné.

Formulace lidského ¾ivota ke kosmickému pozadí má však v dnešním svìtì své oponenty: pøedevším se metafyzické øešení lidského údìlu ocitlo na periférii lidského bádání, nebo» svìt ztratil smysl pro všechny jevy, které le¾í mimo sféru doèasných vìcí a vztahù posti¾itelných smysly. A pøece právì v pojetí víry je základním ono neviditelné v èlovìku, které pod dohledem neviditelného pracuje pro velké Neviditelné vesmíru. ®e dnes mnohé z tìchto dimenzí nevnímáme, na tom má podíl ošidný zlom ve vývoji lidského bádání, k nìmu¾ došlo v poèátcích novovìku, v dobì, kdy filozof René Descartes oddìlil od sebe neproniknutelnou stìnou tìlo a duši. Vìda, která z tohoto pojetí vycházela, se pøirozenì koncentrovala na fyzickou stránku, kterou pitvala, léèila a poznávala, a duchovìdy se zatím pod tlakem reálného vìdìní ocitaly mimo pole takzvaných solidních znalostí. Nikoho z materialisticky ladìných badatelù však nenapadlo, ¾e by snad i duchovní polovice èlovìka mohla mít hmotnou substanci, která se, (na rozdíl od viditelného tìla) ocitá pouze mimo pásmo posti¾itelné smysly – právì tak jako elektromagnetické vlny nebo ultrazvuk.

Ve vìdomí moderního èlovìka je tedy lidská bytost rozpolcena na dvì pùle a jeví se nám v podobì, kterou Starý zákon neznal. Kdy¾ nejvìtší z prorokù, Moj¾íš, zemøel, ®idé se pramálo starali o jeho hrob. Jakmile zesnul, nezbylo po nìm v ¾idovské pospolitosti nic jiného ne¾ vzpomínka a myšlenky. Právì tak málo se izraelské spoleèenství staralo o místa posledního odpoèinku všech vladaøù, myslitelù a prorokù. V hebrejštinì znamená toti¾ pojem „duše“ tolik co pojem „èlovìk“ nebo jinými slovy, èlovìk je ¾ivou duší. A ještì jinak: nelze øíci, ¾e by èlovìk mìl duši, ale lidská bytost je prostì duší. Ta na svìtì integruje nejrùznìjšími prvky, jimi¾ se ¾iví. Tìlo obklopuje duši jako lešení, v nìm¾ ka¾dý z nás zahajuje svou individuální duchovní stavbu. Okam¾ikem smrti tìlo, lešení, padá, aby tu zùstala èistá konstrukce, kterou se nám podaøilo zbudovat.

Promyslíme-li si toto pojetí, pochopíme, ¾e není nikde øeèeno, ¾e tresty za høíchy, které Bùh èlovìku slibuje, musejí být spláceny jen bìhem ¾ivotní pouti a ¾e se musejí týkat fyzické trýznì. Nemusejí to být také jen choroby, pøírodní pohromy, ztráta majetku a fyzické utrpení. Naopak, ka¾dý citlivý èlovìk na této zemi potvrdí, ¾e nejvìtší muka, jimi¾ mù¾e lidská bytost projít, jsou právì duševního rázu. 

Buddhisté (a jejich pojetí je pøinejmenším hodné pozornosti) poèítají dokonce s kolobìhem ¾ivotù, v nich¾ se lidská duše zbavuje zátì¾e høíchù, hmotné pøízemnosti, a tedy také utrpení. Tresty jsou tak øíkajíc pøenášeny a¾ za hrob. To, co zasejeme my, budeme prostì sklízet po smrti nebo v pøíštím ¾ivotì. Jako se jiskra z hoøícího domu pøenese na sousední objekty, tak pøeskoèí i naše høíšné dìdictví, spáchané zlo, na pøíští pozemskou existenci. Zhorší nebo se zlepší podmínky, v nich¾ se budeme pohybovat, zrát a vyvíjet. Buddhismus nám tak nabízí nový pohled na naše pozemské svízele a zkoušky: co trpím nyní, zpùsobil jsem si sám. Pøeneseno do pojmù kybernetiky, zdá se, jako bychom ka¾dým dobrým a špatným poèinem propichovali svou programovou kartu pro pøíští duchovní putování. Jakmile nìkdy v budoucnu nastane vhodná konstelace pro tento prùbìh našeho ¾ivota, jsme tu znovu, abychom nevìdomky platili... buddhisté hovoøí o postupu v jakési „oktávì“ dvanácti stupòù – po dosa¾ení posledního se pøenáší naše poslání znovu na první stupeò další, vyšší oktávy...

A tak je vìru jen optickým klamem, myslí-li si lidé, jak èteme v biblické knize Kazatel, ¾e ortel neexistuje jen proto, ¾e nás nezastihl hned po èinu...

Pøi bedlivém studiu se ukazuje, ¾e snad ani autorùm biblických textù nebylo toto pojetí zcela cizí. Zvláštì v Novém zákonì objevíme pasá¾e, které si v této souvislosti zaslou¾í citování. Tak napøíklad v evangeliu sv. Matouše èteme: „Pravím ti, ¾e odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléøe.“ (Mat 5,26) v evangeliu sv. Jana je zase reprodukována otázka, kterou apoštolové polo¾ili Kristovi: „I otázali se ho uèedníci økouce: Mistøe, kdo se prohøešil, ¾e se ten èlovìk narodil slepý? On sám nebo jeho rodièe?“ (J 9,2) Ve starozákonním proroctví zase èteme: „Døíve ne¾ jsem tì vytvoøil v ¾ivotì matky, znal jsem tì, døíve ne¾ jsi vyšel z lùna, dal jsem tì pronárodùm za proroka.“ (Jr 1,5)
 
Avšak, a» ji¾ chápeme ¾ivot v køes»anském smyslu slova jako jednorázový akt, nebo v buddhistickém pojetí jako jeden výstup v dramatu trvajícím mnoho jednání, nic na svìtì se neztratí a nezapomene. Ostatnì tohoto poznání se dostává Hebrejcùm ji¾ na poèátku biblické cesty, v druhé knize Moj¾íšovì. Vyma¾u ze své knihy toho, kdo proti mnì zhøešil,“ praví Bùh. (Ex 32,33) O nìco dále text navazuje slovy: „A a¾ pøijde den mého trestu, potrestám jejich høích na nich.“ (Ex 32,34) Tato zmínka o knize jmen je tedy upozornìním, ¾e ¾ivot odcházejících nebude ani v dobrém, ani ve špatném smyslu tohoto slova zapomenut. Ve zjevení sv. Jana pak èteme výslovnì o tom, ¾e mrtví jsou souzeni „podle skutkù svých“.

Sled textù, zkoušek a ¾ivotních pøeká¾ek je tedy souvislou øadou lekcí, které mají promìnit k lepšímu duchovní podstatu èlovìka; a kdybychom to dokázali, pak bychom mìli tì¾kosti ¾ivota pøijímat spíše s vdìèností ne¾ s hoøekováním a pláèem. Netvrdíme ovšem, ¾e by tento pøístup naplòování karmických zákonù, jak by øekli buddhisté, byl právì snadný. A u¾ vùbec není obecný. A pøece, zamyslíme-li se nad vlastním ¾ivotem, shledáme, ¾e mnohé takzvané prohry byly ve skuteènosti výhrou a cestou k moudrosti. Mnohdy jsme mohli mnohé vykonat jen proto, ¾e jsme byli na èas odsunuti z viditelného bìhu svìta do tichého ústraní ústrkù a tì¾kostí.
 
Vìru, málokdo vystihl pravou cenu takovýchto okam¾ikù, jako se to podaøilo ve chvále na exil nìmeckému spisovateli S. Zweigovi: „Vyzpíval u¾ nìkdo hymnus na exil, onu osudovì tvùrèí sílu, která èlovìka povznáší v jeho pádu a pod tvrdým tlakem samoty novì a jinak pøeskupuje a soustøeïuje jeho otøesené duševní schopnosti? Umìlci v¾dycky na exil jen ¾alovali jako na zdánlivý zmar vzestupu, jako na zbyteènou mezeru, jako na surové pøerušení, ale rytmus pøírody vy¾aduje takové násilné pøeryvy. Nebo» jen ten, kdo se umí ponoøit do hlubin, zná celý ¾ivot. Teprve náraz, jím¾ je èlovìk vr¾en nazpìt, dává mu plnou aktivní sílu. Pøedevším tvoøivý génius potøebuje tuto doèasnì vynucenou samotu, aby z hlubin zoufalství, z dálek svého vyhnanství mohl uzøít celou šíøi obzoru a zmìøit skuteènou velikost svého úkolu. Nejvýznamnìjší poselství pro lidstvo vzešlo z exilu; tvùrci velkých nábo¾enství, Moj¾íš, Kristus, Mohamed i Buddha, ti všichni museli nejprve vstoupit do ticha pustiny, opustit lidskou pospolitost, ne¾ dokázali vyøknout rozhodující slovo. Miltonova slepota, Beethovenova hluchota, Dostojevského káznice, Cervantesùv ¾aláø, Lutherova odlouèenost na Wartburgu, Dantùv exil a Nietzscheho dobrovolné vyhnanství v ledových konèinách Engadinu, to všechno vzešlo z rozporu s vìdomou lidskou vùlí, z podvìdomého po¾adavku jejich génia. Ale i v ni¾ším pozemském, politickém svìtì poskytuje státníkovi doèasná neúèast na událostech novou svì¾est pohledu, mo¾nost lepšího promyšlení a propoèítání hry politických sil. ®ádnou kariéru nemù¾e proto potkat nic pøíznivìjšího ne¾ její doèasné pøerušení; nebo» kdo vidí svìt stále jen shora, z císaøských oblakù, z výšin své vì¾e ze slonoviny, z výšin své moci, ten zná jen úsmìv poddaných a jejich nebezpeènou povolnost. Kdo dr¾í ustaviènì sám v rukou míru, ztrácí odhad svého vlastního skuteèného významu. Nic neoslabuje umìlce, vojevùdce nebo politika víc, ne¾ kdy¾ se mu všechno ustaviènì daøí podle jeho vùle a pøání; teprve neúspìchem získává umìlec správný vztah k dílu, teprve porá¾kou si vojevùdce uvìdomuje své chyby, teprve v nemilosti získává státník správný politický pøehled. Ustavièné bohatství èiní èlovìka zmìkèilým, ustavièný potlesk otupuje; jen pøerušení skýtá naprázdno bì¾ícímu rytmu nové napìtí a tvoøivou pru¾nost. Jen neštìstí umo¾òuje hluboký a široký pohled na ¾ivotní skuteènost. Ka¾dý exil je tvrdá škola, ale uèí a vychovává: ve zmìkèilém znovu upevní jeho vùli, váhavému dodává rozhodnost, tvrdého ještì více zakaluje. Skuteènì silnému èlovìku exil pranic neubere, nýbr¾ naopak zocelí jeho sílu.“

Starozákonní texty se však posláním osudových lekcí netají. Ba sama cesta do zaslíbené zemì byla jednou velkou duchovní provìrkou celého ¾idovského národa. „Pøipomínej si celou cestu, kterou tì Hospodin, tvùj Bùh, vodil po ètyøicet let na poušti, aby tì pokoøil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho pøikázání, èi nikoli. Pokoøoval tì a nechával hladovìt, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Pak ti dával poznat, ¾e èlovìk ne¾ije pouze chlebem, ale ¾e èlovìk ¾ije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po tìch ètyøicet let tvùj šat na tobì nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, ¾e tì Hospodin, tvùj Bùh, vychovával, jako vychovává mu¾ svého syna.“ (Dt 8,2-5)
 
Tak byl tedy izraelský lid zakalován k pøíštímu misijnímu poslání... Na jiném místì, v souvislosti s babylónským zajetím, hovoøí prorok Zacharjáš, ¾e Bùh pøetaví Izrael, „jako se taví støíbro“, a pøezkouší jej, „jak se zkouší zlato“. Ezechiel mluví výslovnì o pøepálení v ohni zkoušek – jen tak se spálí neèistota høíšných...

®ivot je tedy cesta – a nikoli cesta nejsnadnìjší. Ne náhodou je celý Starý zákon nabit pøíkazy k probuzení, k vykroèení a k pokraèování v pozemské pouti. Slova: jdi, šel, vyšel, vyšli, ubírali se, pøišli... patøí snad k nejèastìji u¾ívaným slovesùm bible. Izrael také od Abrahama, který se vydal z Uru pøes Cháran do Kanaanu zcestoval celý Blízký východ, Egypt a Babylónii nevyjímaje. Zákonu však nejde o trasy skuteèného pochodu, ale o hlubší smysl tìchto cest. 

Exodus není napøíklad pouhým putováním, je jen obrazem toho, co na cestì svých ¾ivotních zkoušek musí uèinit ka¾dý z nás: opustit v¾itá schémata ¾ivotního stylu, staré koncepce, duchovní vlivy a povìry, rozejít se se vším falešným, co a¾ dosud tvoøilo nepravý smysl našeho ¾ivota. Kanaan, do kterého ®idé smìøovali, nebyl také jen teritoriální sférou, ale novou duchovní oblastí, novým pásmem našeho úsilí. Kdo se zastaví v pùli cesty a kdo ve svém ¾ivotì nespatøí jedineènou šanci, která se nabízí, ten ztroskotá a podlehne mravnímu rozkladu. V tom smyslu musíme chápat i text Moj¾íšovy knihy, v nìm¾ se praví, ¾e „jestli¾e porušíte cestu svou... hroznì a rychle vyhlazeni budete ze zemì, do které¾ pùjdete...“ (Dt 4,25.26)
 
Starý zákon je pro dnešek aktualizovaný právì touto výzvou, nebo» souèasný krizový stav naší planety, který zachvátil všechny oblasti našeho bytí, se stal výzvou k novému exodu. Napìtí mezi pásmy nadbytku a chudoby, konfliktní hranice mezi dvìma tøemi supermocnostmi, které si dlouho osobovaly právo na svìtový diktát, a mezi ostatními zemìmi planety, to jsou jen nìkteré ze symptomù velké krize. Do konfliktù se však dostává svìtová ekonomika, hrozí nám vyèerpání pøírodních zdrojù, totální zhroucení ¾ivotního prostøedí. Navíc nám ¾ádný ze soudobých mocenských systémù nedává záruku, ¾e by byl s to vá¾nì øešit konfliktní situace, které èasovým dosahem mnohonásobnì pøekraèují nepatrný „poloèas rozpadu“ mocenských systémù. Nebudeme zde hovoøit o øešeních, o mo¾ných modelech pøíštího svìta, jimi¾ se autor této studie zabýval na jiných místech a v jiných úvahách. Podstatný je pouze fakt, ¾e chceme-li na této planetì ¾ít a pøe¾ít, nezbývá ne¾ uposlechnout výzev Starého zákona a jít... s tím ovšem souvisí i pøevzetí vyšších mìøítek osudu a èasu, ne¾ jaké jsou nám s to nabídnout soudobé spoleèenské systémy. Jinak by se toti¾ nezmìnilo nic na podobì svìta, který sice spìchá, ale netuší kam. Prostý výèet spoèitatelných komponentù nás pøesvìdèí o tom, ¾e zatím ke své vlastní záhubì...

„Jdi“, „vyjdìte“, øíká Zákon – a lidstvu nezbývá ne¾ vyrazit na cestu. U¾ dnes je nesporné, ¾e se na této pouti dostáváme do konfliktu s oporami dneška. Støet byl nevyhnutelný u¾ proto, ¾e naše cesta je jinak koncipována ne¾ všechno, na èem byly budovány soudobé re¾imy: Zatímco toti¾ mocní (jako kdysi faraónové Egypta) usilují o zachování statu quo dosavadních pomìrù, budoucnost tíhne k promìnì.

Víme však jedno, ¾e na trase svého exodu budeme stát na stranì, která nemù¾e prohrát, nebo» na naší stranì fronty bude stát Bùh, tý¾ vyšší princip vesmíru, který pomohl Gedeónovi zvítìzit ve velké bitvì s pouhými tøemi sty lidmi. A tak závìrem lze øíci jen jediné: nic se nezmìnilo na pravdì Starého zákona, ¾e svìt a budoucnost je trvalou výzvou a ¾e jeden mu¾ s Bohem je v¾dycky vìtšina...
 
Slavomír Pejèoch Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.12.2019  10:17
 Datum
Jméno
Téma
 27.12.  10:17 olga janíèková
 26.12.  09:42 Von