Do¾ila se úctyhodného vìku, zemøela týden pøed svými 89. narozeninami. Milá, skromná a veselá. Tak jsem ji poznala pøi našem setkání- prvním a jediném. Kdy¾ mi v lednu nabízela talíøek vánoèního cukroví a vyprávìla o svém ¾ivotì, nenapadlo mì, ¾e se její ¾ivotní pøíbìh uzavøe tak brzy.
Dovolte mi, milí ètenáøi, pøipomenout vám paní Janouškovou naším rozhovorem, který vyšel v únoru letošního roku v mìsíèníku Doba seniorù…
A»ka Janoušková Senioøi jsou bezvadní posluchaèi Dáma plná energie a optimismu, se kterou se ¾ivot nemazlil. Hereèka, zpìvaèka a dabérka A»ka Janoušková oslaví za pár dní nádherné 89. narozeniny. Stále pøíle¾itostnì moderuje a baví lidi svými vzpomínkami. Ti mladší ji u¾ mo¾ná na jevišti nepamatují, kdy¾ se ale øekne „vèelka Mája“, na její hlas si vzpomenou všichni. Paní Janoušková je dr¾itelkou Ceny Františka Filipovského za celo¾ivotní mistrovství v dabingu. Je skvìlou vypravìèkou, a tak jsem si naše setkání krásnì u¾ila. A ¾e víc nevyrostla? S tím si hlavu dávno neláme…
Bylo za vašich „mladých let“ veseleji?
Ani nevím. To bych si netroufla posoudit, proto¾e mladý èlovìk nemá tolik ¾ivotních zkušeností, aby dovedl ocenit, co se kolem nìj dìje. Odjak¾iva jsem byla veselá nátura, mnì je veselo poøád. Jsem ¾ivotní optimista a øídím se tím známým: Všechno zlé je pro nìco dobré…
Díky baletu jste se u¾ jako malá objevila na prknech Národního divadla…
V¾dycky øíkávám: Zaèínala jsem v Národním a konèím v šantánu. Ostatní to mívají obrácenì… Milovala jsem jevištì od první chvíle, kdy jsem pøišla k baletu a tzv. „èuchla“ k vùním šminek. Bylo mi šest let. Zaèalo to tím, ¾e jsem s tetièkou a strýèkem jela k moøi do Jugoslávie a tam holèièka, která chodila do baletu, zatanèila. Byla jsem z jejího tance nadšená, a tak po návratu tetièka doporuèila rodièùm, a» mì „nìkam“ dají. Zaèala jsem s tancem v baletní škole slavné taneènice Aubrechtové, ale proto¾e se hodnì vìnovala i akrobacii, co¾ se mi nelíbilo, pøešla jsem brzy do školy klasického baletu Zdeòky Zabylové. Dìvèata z její školy vystupovala v dìtských rolích baletních pøedstavení v Národním divadle, tak¾e jsem vystupovala tøeba v baletu Z pohádky do pohádky a nìkolika dalších.
Zkusila jste si tenkrát i èinohru?
Po baletu pøišla nabídka do opery Madam Butterfly, kde hledali malé dítì. Osvìdèila jsem se, a mìla vystupovat i v èinohøe. Ve stejné dobì, bylo to za války, pøišlo udání, ¾e jsem ze smíšené rodiny, tak¾e jsem den ze dne skonèila. Moc jsem se naplakala, bylo mi to hroznì líto, ale pøed maminkou, která byla ®idovka, jsem svùj smutek nedávala najevo, abych ji nezarmoutila. Maminka mì ani v Národním nevidìla, nesmìla tam. Na mou první premiéru pøišel tatínek sám.
Po válce jste v pøerušené kariéøe pokraèovala?
Nebylo to tak jednoduché a pøímoèaré. Oba mí rodièe byli ve válce zatèeni a odvezeni, tatínek v koncentráku zemøel, maminka naštìstí hrùzu Osvìtimi pøe¾ila. Já jsem si zachránila ¾ivot díky tomu, ¾e jsem v té dobì byla na prázdninách u tety. Jinak bych se jistì stala objektem jejich pokusù. ®ila jsem u tety a strýèka, zaøídili, ¾e jsem „tajnì“ mohla zpívat v Dismanovì sboru. Po válce jsem s ním dokonce odjela na turné do Anglie, kde jsem tanèila èeskou polku. Mìli jsme velký úspìch a tamìjší noviny o mnì psaly, ¾e jsem „kapesním vydáním Pavlovové“.
Proè jste tedy zvolila civilní povolání?
Musela jsem mít nìjaké vzdìlání, nebylo jisté, zda by mì „kumšt“ u¾ivil. Od dìtství jsem byla nadaná na jazyky, vystudovala jsem nìmèinu, angliètinu a francouzštinu a získala univerzitní zkoušky. Poté jsem byla pøijata jako cizojazyèná korespondentka do spoleènosti dovozu a vývozu potravin, oddìlení èokoláda. Nebyla jsem moc na sladké, ale ta èokoláda byla prima.
Divadlo si vás ale stejnì našlo…
Do práce jsem chodila pasá¾í kolem Divadla E. F. Buriana a jednou z divadla vybìhla má známá, která tam dìlala choreografku. Nutnì shánìli holèièku do jedné divadelní hry a Burian se dìsil spolupráce s malým nezkušeným dìckem. Pøemluvila mì, abych se šla pøedstavit – pracuješ ve dne, veèery máš volné, øekla mi tehdy. Okam¾itì mì vzali. Pøišly i další role a myslím, ¾e to byla Stella Zázvorková, kdo se za mì pøimluvil, abych byla pøijata do anga¾má. Na pùl úvazku jsem se stala hereèkou, na pùl úvazku kanceláøskou pracovnicí. V práci jsem dala výpovìï a byla jsem š»astná. I kdy¾ jsem si finanènì pohoršila, bylo mi to úplnì jedno, hlavnì, ¾e jsem mohla stát na jevišti.
Za¾ila jste, tøeba ve škole, nìjaké ústrky kvùli své výšce, a jak jste se k nim postavila?
Ve škole jsem bývala pøedsedkyní tøídy, mezi spolu¾áky jsem mìla pøirozenou autoritu. Na ¾ádné posmìšky si nevzpomínám. Dobøe jsem se uèila, dìti mì respektovaly, mìla jsem kolem sebe spoustu kamarádù, kteøí mì brali takovou, jaká jsem.
Trápí vás zá¾itky z války i dnes? Všechno u¾ to pøebolelo, nevracím se k tomu, jedinì kdy¾ se nìkdo ptá, nebo kdy¾ mì po¾ádá, abych vyprávìla. Beru to tak, ¾e v ¾ivotì pøijdou krásné i horší chvíle, ale èlovìk musí jít dál. Jistì mi tenkrát bylo tì¾ko, tøeba kdy¾ v bøeznu 45 pøišlo oznámení o tatínkovì smrti. Teta se strýèkem si o tom šeptali, a já to nedopatøením zaslechla. Nesmìla jsem dát svou bolest najevo a prozradit, ¾e to vím… Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se máma vrátila. Pùl roku jsme o ní nemìli zprávu, a 14 dní po konci války najednou stála ve dveøích. Ten okam¾ik mi v srdci zùstane nav¾dy.
O svém zvláštním køestním jménì jste u¾ v nìkolika rozhovorech mluvila, ne všichni ale vìdí, ¾e se ve skuteènosti A»ka nejmenujete. Proè jste ho zaèala pou¾ívat i jako umìlecké jméno?
Jsem pokøtìná Vlasta, ale v dìtství jsem to neumìla vyslovit, øíkala jsem A»ta. A tak mi doma zaèali øíkat A»ka. To, ¾e jsem se rozhodla pou¾ívat ho i v dospìlosti, „zavinil“ první man¾el Yvetty Simonové Franta Spurný. Byl provozním øeditelem Divadla E.F. Buriana, všiml si mého nadání ke zpìvu a tanci a popostrèil mì ke zpívání v orchestru Zdeòka Bartáka. Tím odstartoval mou kariéru v rùzných estrádách a zábavních poøadech. Rovnou mi øekl, ¾e jméno Vlasta se ke mnì nehodí, proto¾e patøí k velké, silné ¾enì, bojovnici a navrhl, a» pou¾ívám svou pøezdívku z dìtství. A tak to zùstalo.
Na jaké kolegy máte nejkrásnìjší vzpomínky?
Sešla jsem se s mnoha krásnými, zajímavými lidmi. Moc ráda jsem dìlala s Emánkem Fialou, s ním byla velká legrace. Krásné vzpomínky mám na R. A. Dvorského, to byl noblesní pán, idol ¾enských srdcí. Po nevydaøené emigraci byl zavøený, a po návratu z vìzení pro nìj uspoøádali velký koncert v Lucernì. Byl to nádherný zá¾itek. Pøicházela jsem k nìmu ulièkou mezi diváky, v ruce obrovskou kytici kvìtin, pøedala jsem mu ji, a pak jsme spolu zazpívali duet. Ten aplaus si nedovedete pøedstavit, myslela jsem, ¾e diváci nadšením Lucernu zboøí.
Stále se ještì s diváky setkáváte…
Navštìvuju pravidelné literární poøady v Salmovské kavárnì, s jejich zakladatelem, Vrá»ou Ebrem, jsme se seznámili v jednom knihkupectví a on mì na své veèery pozval. Pøišla jsem, zavzpomínala, a u¾ jsem zùstala. Vrá»a Ebr mì povìøil funkcí „inspektorky jevištì a hledištì“ s povinností glosovat- pokud mo¾no vtipnì, rùzné situace. Tím ovšem pìknì prohání mé mozkové závity. Bývají to velmi pøíjemná setkání se zajímavými hosty – èasto potomky našich slavných. Kromì toho také pravidelnì úèinkuju v internetovém rádiu Fénix, kde jsem našla nové pøátele.
Dabing a vèelka Mája – co vám pøinesla?
Dabovala jsem desítky rùzných rolí, mezi prvními tøeba Brouèky, ale i Vèelí medvídky a mnoho dalších. ®e jsem dostala pøíle¾itost dabovat Máju, za to vdìèím re¾isérce Blance Novákové. Seriál mi pøinesl velkou popularitu, mìl víc ne¾ stovku dílù. Seznámila jsem se s mnoha kolegy, roli koníka Hopa namluvil mùj velmi dobrý pøítel Boris Rösner. Rád pøipomínal historku, jak jsme se poznali – jako malý kluk uvidìl holèièku, která si povídala na plovárnì s jeho maminkou, mìla prsa a kouøila, a to mu bylo divné… Role pøicházely jedna za druhou, jakmile bylo tøeba namluvit nìjaké dítì, vzpomnìli si na mì… Na Cenu Františka Filipovského za dabing jsem velmi pyšná.
Na jaké divadelní pøedstavení ráda vzpomínáte?
Velký úspìch a velkou legraci jsem za¾ila v divadelní høe Rychlé šípy v divadle Rokoko. Premiéra byla v r. 2001, hráli jsme sedm let a stále bylo vyprodáno, poka¾dé se diváci smáli, a¾ jim tekly slzy. Všichni jsme byli dospìlí a hráli rozverné malé kluky. Mou rolí byl Bohouš z Bratrstva koèièí pracky, v roli Štìtináèe vystupovala Ljuba Skoøepová, pozdìji Uršula Kluková. Jakmile ta nabídka pøišla, okam¾itì jsem ji pøijala – a udìlala jsem dobøe.
Kdy¾ se vrátím do èasù hodnì vzdálených, do èasù kabaretu Alhambra, jaká pøíhoda se vám vybaví jako první?
První revui, která se hrála, uvádìla Jiøina Bohdalová. Mì vyndali na jevišti z proutìného koše, v ruce jsem dr¾ela èokoládu, a po slovech: tu ti poslala teta z Austrálie jsem spustila písnièku Èokoláda. Jen¾e se mi povedl „vydaøený“ pøebrept a ve slovì poslala jsem zamìnila l za r, tak¾e jsem pronesla: Tu ti pos…. tetièka z Austrálie. Pak mìla zaznít fanfára na trubku, jen¾e nezaznìla, proto¾e trumpetista se smíchy lámal v pase a jeho trubka nevydala ani tón. Byl to Václav Hybš, dodnes mùj dobrý kamarád, na tu pøíhodu spolu èasto vzpomínáme.
Míváte i besedy pro seniory?
Èasto. Jsou skvìlým publikem. V¾dycky velmi pozorní, vdìèní, bájeèní posluchaèi. Ráda se s nimi scházím, ráda vyprávím a spoleènì vzpomínáme.
Mìla byste pro nì nìjaký vzkaz?
Já sama pro sebe nemám ¾ádná velká pøání, raduju se z ka¾dého dne, který pøijde, z ka¾dé malièkosti. A to bych ráda pøedala jako vzkaz i vašim ètenáøùm – aby se sna¾ili být pozitivní, s tím se dá lépe projít ¾ivotem.
