Šedesátka
Nebojte se, nejedná se o nějaké výročí ani o trochu postarší ženu, ale o docela obyčejné číslo 60. Je zajímavé, že jen málokdo si asi dnes uvědomuje, že spojovat šedesátku se slůvkem „obyčejné“, zde ale vůbec není na místě. Opak je totiž pravdou – šedesátka totiž rozhodně patří mezi čísla velmi neobyčejná a doufám, že následující řádky o tom každého přesvědčí!
Důkaz o výjimečnosti šedesátky je ale velmi jednoduchý. Šedesátková soustava je totiž jedna z nejstarších známých pozičních číselných soustav. Vymysleli ji staří Sumerové v Mezopotámii někdy ve 4. až 3. století př.n.l., nebo chcete-li před Kristem. Už z názvu je patrné, že na rozdíl od nyní používané soustavy desítkové, má za základ číslo 60, které má oproti číslu 10 nesčetné výhody, tedy – abych nepřeháněl – celou řadu výhod. Zatímco číslo 10 je dělitelné beze zbytku pouze čísly 2 a 5 (a číslo100 pak ještě 10, 20 a 50) – tedy pouhými pěti čísly, číslo 60 je dělitelné 2, 3, 4, 5, 6, 10, 12, 15, 20 a 30 – tedy čísly deseti! Jsou mezi nimi i čísla 12 a 30, která se velmi hodila při stanovení kalendáře. Není tedy divu, že se šedesátková soustava dodnes používá např. při měření času (minuty a sekundy) a úhlů (minuty a vteřiny).
Na šedesátkovou soustavu je pak vázána celá řada různých starých měrných jednotek, které pro leckoho z nás stále velmi příjemně voní „starými dobrými rustikálními časy“. Připomeňme si staré počty kusů, které jsou striktně vázány na číslo 60. 12 kusů je tucet, 15 kusů je mandel, 60 kusů je kopa, která má tedy 4 mandele a 5 tuctů, 144 kusů je veletucet, tedy 12 tuctů a 3600 kusů je velekopa, tedy 60 kop! A teď mohu jen doufat, že jsem těmi čísly moc neunavil.
Kdo ale ještě zná staré jednotky a ví, že staročeský sáh měřil asi 1 m 77 cm a měl 3 lokte, že ten loket měl 2 střevíce, střevíc měl 12 palců a palec 5 zrn? A že až do 15. století existovaly i délkové míry píď, pěst, dlaň a prst? A právě zde zcela jistě můžeme použít slova rustikální, ve významu – venkovský, selský, lidový, vyplývající z prostého venkovského způsobu života.
Už asi jen málo pamětníků vzpomíná na krásnou operetu Josefa Stelibského a jeho textařů Jaroslava Mottla a Karla Melíška – Petříček a Pavlíček. Snad nebude od věci, když zde připomenu úryvek z jedné jejich hezké valčíkové písničky:
„Chtěl bych se vrátit zpět,
aspoň o tři sta let!
Tenkrát to bývalo krásný,
tenkrát byl jinačí svět!
Na lokty měřili,
srdce si svěřili,
tenkrát si lidi jen plácli –
a už si věřili!“
a t d
To je prosím text z jistě neradostného roku 1940 a slyšel jsem ho těsně po válce v krásném malém přírodním lesním divadle na Hájích u Příbrami. Ach – kde je tomu divadélku konec... On byl totiž v té oblasti všude kolem smolinec a náš tehdejší Velký bratr ho móc potřeboval!
A teď ještě z jiného soudku. Protože jsme národ známých žíznivců, dovolím si teď oprášit i několik starých dutých měr, i když tyto na šedesátkovou soustavu byly vázány jen částečně.
Může nás jistě těšit, že český žejdlík se blížil našemu dnešnímu velkému pivu, zatímco žejdlík vídeňský spíše pivu malému! Pinta měla 4 české žejdlíky, tedy téměř 2 litry. Holba se týkala spíše vína, neboť měla asi 0,7 litru, máz pak měl 1,4 litru, soudek asi 11,6 litru. A pro velkoodběratele pár větších objemů. Vědro mělo 56 litrů (40 mázů), bečka měla 2 vědra, sud piva 4 vědra a sud vína 10 věder, tedy více než pět a půl hektolitru!
Šedesátku jsme mohli ještě donedávna obdivovat jako úcty hodný věk, kdy člověk mohl odejít do důchodu. Ach kdeže předloňské sněhy jsou… Ale neplačme nad rozlitým mlékem, vždyť v důchodu se většina lidí nudí a i moje maličkost právě z nudy začala psát tyto rádoby poučné fejetonky.
