Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ètyøi miliony králíkù 

Nále¾ím mezi nì. Nále¾íte k nim i vy – babièko, dìdeèku, dìcka školou povinná, rodièové, mladíci, dívky, invalidé, nezamìstnaní, dùchodci i pracující. Našim domovùm v sídlištích øíkají KRÁLÍKÁRNY. Nejsme obèané, nejsme lidé. Jsme králíci, kteøí jsou ohro¾eni dle èlánku jistého superredaktora rakovinou. Nic proti, tøeba ano, ale je to dùvod, abychom byli oznaèeni jako králíci? Není to veøejná urá¾ka ètyø milionù lidí, kteøí si zkrátka nemohli postavit domy, vily, rezidence? 

Socialismus nás nastìhoval do sídliš» a to, ¾e budeme nazýváni králíky, jsme tenkrát nevìdìli. Byli jsme rádi, ¾e vùbec bydlíme. Ona byla toti¾ totalita. Kdybych mìl dvì stì milionù, zalo¾il bych svou vlastní televizní stanici a prosadil bych, aby naše zemièka zùstala turistùm zavøena v dùsledku všeobecné myxomatózy. Vypoulených oèí nad politikou dvou opoziènì-koalièních velkostran máme nadbytek. A kdybych byl lobistou za rekonstrukci bytových panelákových jader, samozøejmì bych pøestal obèany nazývat králíky, ale ctìnými zákazníky. 

Buïme rádi, ¾e ne¾ijeme v Austrálii. Tam by nás pøi pøemno¾ení postøíleli. Nezbývá ne¾ v tìch králíkárnách do¾ít. Na to, aby si ètyøi miliony lidièek poøídily bydlení v „Bevrlyhilech“, na to by nestaèily naše solidní penì¾ní ústavy, ba ani kampelièky. Pøesto je záslu¾né, ¾e jsme oznaèeni jako Oryctolagus cuniculus z øádu zajícù, rodu savcù. 

Dle odborníkù se páøíme od února do èervence a pocházíme z Afriky. Proto a¾ nás naši zachránci vystìhují z králíkáren, budeme moci ¾ít v norách, mít nìkolik vrhù po šesti mláïatech za rok a do¾ijeme se a¾ deseti let. A hlavnì – budeme moci bydlet ve stanech a ¾ivit se trávou a pampeliškami. Je zajímavé, ¾e ti, kteøí nebydlí v králíkárnách mají stejné vzezøení jako my. Pová¾livé je to, ¾e kdy¾ si nìkdo z králíkárny vezme nìkoho z domkáøù, køí¾ením geneticky rozdílných rodièù vznikne jedinec zvaný bastard. Ale k nìèemu jsme, my bastardi z králíkáren, pøece jen pou¾itelní. Jako ètyøi miliony oprávnìných volièù.
 
***
 

Autobusová siesta 

Autobusoví abonenti spoøádanì èekali na pøíjezd „harmoniky“. Èekala mne cesta autobusem v kolektivu. „Èlovìk je èlovìku blí¾e,“ øíkal jsem si stoje v poslední øadì. Jízda „tìlo na tìlo“, výdechy, vùnì parfémù, snídaní, hašlerek a vody po holení. Kochal jsem se krajinou i pohledem na sedící ¾eny a dívky. 

Po chvíli se ozvala páteø znièená vìkem a sportem. Pøešlapoval jsem z nohy na nohu. Sílu mnì dodával pohled na starou paní s francouzskou berlí. Stála a zatínala zuby bolestí. Nevìdìla, jak se chytit madla.

A autobus vrnìl laskavou písní lidské spolunále¾itosti. Úspìšní pánové si èetli v úøedních listinách, studenti pøevraceli stránky vysokoškolských skript. 

Pán s náušnièkou pøísnì mobiloval: „Pusinko, pøiprav kafíèko.“ Napravo ode mne listoval pán v novele trestního zákona. Natáhl se nad sebe pro aktovku a tak jsem zahlédl pouzdro s pistolí. Pøed ním sedìl svalnatec obecný. Sebekázní udr¾oval vta¾ené bøicho a nafouklou korbu. 

Po chvíli usnul a stavba se zøítila. Byl jsem nejstarší cestující. „U¾ se to nenosí,“ pomyslel jsem na své dlouhé vlasy. Doba hippies je u¾ dávno pryè. Pøipadal jsem si jako anarchista uprostøed krátkosrstých podnikatelských holohlav. Paní s berlí nevydr¾ela stání a usedla na zem na vyvýšený stupínek. 

„Paní, dávejte pozor,“ upozornil dotèenì nechuta s øetìzem na krku, „sedla jste si mi na nohu!“ 

„Promiòte,“ omlouvala se paní s berlí, „já mám po operaci kyèelního kloubu.“ 

Tvrïák sykl: „Ka¾dej máme nìco!“ Koneèná! Vystoupil jsem na dla¾bu hlavního mìsta. Pohladila mne optimistická nálada. Nikdo tu paní a mne nepustil sednout, proto¾e si mysleli, ¾e jsme mladí. Den zaèal krásnì. 
 
***
 

Je hloupost infekèní? 

Kdy¾ mi nìkdo tvrdí, ¾e nebyl nikdy hloupým, ¾e nikdy neudìlal hloupý skutek, ¾e nikdy nepodlehl hlouposti, ¾e ho nikdy hlupák nepodvedl, vím, ¾e jsem se právì setkal s jedním infikovaným. Nìkdy nabývám dojmu, ¾e nás infikují klíš»ata, která nejdou na tìle nalézt. Tìmi klíš»aty jsou naše i pøevzaté myšlenky. Kdyby byla hloupost uznávanou chorobou, dávaly by se na ni láznì. 

Po ¾ivotních zkušenostech mù¾e øíci i pomìrnì mladý èlovìk, kterým¾ já nejsem, ¾e hloupost infekèní chorobou je. Mnozí z nás jsou jí zasa¾ení pøenosem ze všech mo¾ných zdrojù. Staèí naslouchat rozhovorùm kdekoli ve spoleènosti. 

Nebezpeènìjší je ale hloupost pøedstíraná. Je lépe být nazýván hlupákem a šíøit vlastní parfém nedostateèného IQ, ne¾ být výjimeèným a tím se zaøadit do škály podivínù. To u¾ hranièí s extrémismem. Kdy¾ je v podezøení ze zloèinu èlovìk, který sbírá cédéèka své oblíbené muziky, nemusí být daleko doba, kdy aktivní utajený hlupák zavøe za katr dìdulu, který má velkou sbírku fajfek a vlastních myšlenek. 

Je velmi prospìšné mít v posudku – hloupý, pracovitý, neškodí. Jsme hloupí dìdiènì a nìkteøí infekènì. Naše hloupost pramení ze smysluplné historické nutnosti. Ono ukázat, ¾e se umíte opøít místo o stranu, o sebe, to se nenosí. Ka¾dá vrchnost chce, aby byla ctìna, vynášena, chválena a hýèkána. Jestli se jí øíká soudruhu, pane, Jeho Výsosti, bratøe nebo šéfe nebo pane asistente, to je nezajímavé. 

Není divu, ¾e v pohádkách i neposlušní králové prchají do domeèkù u oceánu moøeplavcù. „KdyBIS myslel, tak BIS to neøekl!“ øíkáváme dìtem a varujeme je pøed prostoøekým jazykem. Není to ani pùl roku. V jedné známé firmì øekli: „Fouska? Vydat desku písní? Nikdy! Ještì se nenašla vláda, která by se mu líbila! Ten je proti všem!“ 

Mìli pravdu. Vlastnì mne pouèili, ¾e v demokracii musím mít rád ka¾dou vládu. I kdy¾ jsem zasa¾en virem infekce, myslím si pravý opak. Díky za to demokracii, ¾e mù¾u mít rád, koho chci. Píši vìty, které nikomu nepomohou, nikoho nevyléèí. Ne, není všechno v pytli! Mù¾u si vylévat srdce. A to je krùèek dopøedu! K èemu? K pozvolnému zmoudøení bez naøízených antibiotik.
 
Z knihy FOUSKOVY FEJETONY, vydalo nakladatelství Jindøich Kraus – PRAGOLINE
 
Josef Fousek
***
Ilustrace © František FrK Kratochvíl

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma