Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje vzpomínka na Hrabala
 
Já mám k panu Hrabalovi zvláštní vztah od chvíle, kdy jsem pøeèetla v Plameni jeho první èlánky. Bylo to kolem roku 1964 a já jsem pracovala na ministerstvu, speciálnì ve vojenské vile, v ní¾ chvíli po sametu bydlel pan prezident. Pøi obìdì s naší generalitou se rozvíøila debata nad Hrabalovou literaturou. Jako by Hrabal hodil do vody granát a hladina se rozstøíkla na všechny strany. Ti odvá¾nìjší generálové jeho èlánky zatratili, jiní pøikyvovali, nikdo neodporoval. Svornì se shodli, ¾e z nìho nikdy ¾ádný spisovatel nebude. Já jsem mlèela, i kdy¾ jsem mìla jiný názor. Byla jsem mladá a dobøe jsem vìdìla, ¾e v zamìstnání bylo všechno tajné a nechci-li je ztratit, ¾ádné názory mít nesmím.
 
Ka¾dý mìsíc jsem si pravidelnì kupovala èasopis Plamen. Kdy¾ vyšel Hrabalùv epos Bambino di Praga, byla jsem šokována nad syrovostí jeho pohledu. „Na veøejný záchodek se jde po schodech dolù, úroveò mìsta znaènì stoupla, v¾dy» celé bývalo o nìkolik metrù ní¾. Soustøeïuji se pøi moèení na sirku,“ taková slova, to bylo na tehdejší dobu nìco neslýchaného. Pokraèovala jsem: „Matka Bo¾í s chrámu Týnského… zatímco ona nabízí své srdéèko z diamantù, nikdo nepøichází ani pro šutr.“ Pøesnì tak jsem to hltala a cítila. A zároveò jeho Etudy – pøekrásné laskavé vìty, které hladí jako padající listí: „První láska. Kdy¾ špièky prstù spoèinuly na ubruse, tvé ruce vytvoøily souhvìzdí Casiopei, Hadí korunku. Dva trojúhelníky smíchem se neustále mìnící a pøece stejné. Smávala jsi se jako hrací strojek ukrytý v mariánském obrázku…“
 
Nebo ta nezapomenutelná povídka o pøejeté srnì. Pan faráø sebral srnu ze silnice, strèil ji do kufru, umyl si ruce od krve a v domì, kde se mìly konat køtiny, vyndal z kuføíku poniklovaného Krista a sklenìnou konvièku. Rozsvítil svíce, ale vtom mu tatínek pošeptal: Radìji všechno pøeneseme, tady to bude vhodnìjší. Ale proè? Zeptal se pan faráø, ne¾ se dovtípil. Pane faráøi, my jsme tady na tom stole za svobodna, vlastnì já, ne my… tam, jak je Kristus, ona mìla vlasy a tady na rohu, jak je ta konvièka, mìla to… Tak to musíme pøendat, øekl pan faráø a pøendávali a pøendávali, a¾ nebylo kam a pan faráø rozhodl: Tedy to necháme tak, jak to je. Stejnì je to všechno symbol, ale…stisknul tatínkovi loket, ale jedinì ¾ivot je skuteènost a u¾ to dì»átko pøineste, a» ty køtiny zaènou…
 
A ještì nádherná Majitelka hutí. „Jsem zase na huti. U¾ zdaleka vidím nosièku Jarmilku, jak vleèe kbelíky s polívkou. Je v šestém mìsíci, otvírá ústa a znovu se pøesvìdèuji, ¾e jí chybí celá pùlka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek. Kráèím podle ní a šeptám: Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona odpovídá: A¾ pokvetou hovna!“ Nemohu pokraèovat, nebo» tehdejší ¾ivot na huti, aby mohl být popsán s ryzí realitou, vy¾adoval, ¾e si autor nemohl vybírat slova. Na tehdejší dobu, byl Hrabalùv pohled na ¾ivot v továrnách prostì šok. Pokud vím, tak v kní¾ce byl text upraven a všechna š»áva z povídky byla rázem pryè.
 
Pana Hrabala jsem øádnì ocenila a postavila jsem ho na stupínek nejvyšší, a¾ po následující výzvì. Spisovatelé dostali za úkol napsat vánoèní povídku ne delší ne¾ 100 øádek rukopisu, v ní¾ bude pou¾ito v abecedním poøadí alespoò jedno ze dvojice urèených slov:
 
 
Bohumil Hrabal jako jediný pou¾il všechna slova a ne na pøeskáèku, ale jedno za druhým a jeho povídka mìla hlavu a patu a daleko pøedèila povídky ostatních našich spisovatelù. Tím rázem jsem ho vysoko ocenila a vìdìla jsem, ¾e to bude jeden z našich velkých spisovatelù. Povídka Jmelí byla zveøejnìna v Plameni è. 12/64.
 

Jmelí – Bohumil Hrabal
 
„Mám hlad jako azimut,” houkl pan Weronick na celý sál hotelové restaurace, sotva sem vstoupil po schodech ze svého pokoje. Našel si místo ve volném boxu, brzy za ním pøišla u¾ napùl udìlaná sleèna, aby jej opravila: „Snad jako mamut. Já tak ráda jmelí!”
 
„Adoptovali mi nohu,” sdìlil pan Weronick své sousedce, která byla zvyklá respektovat mu¾ské zvláštnosti, tak¾e ho u¾ nepøesvìdèovala, ¾e mu nohu amputovali, „a myslel jsem si, ¾e budu mít míò hladu, kdy¾ mám míò tìla, ale pøíroda si bahní ve své rovnováze, bastard fidli – hlad mám poøád stejný, ta druhá je teï asi hladovìjší.“
 
Kdy¾ jsem si pøeèetla povídky ostatních spisovatelù, kteøí ostatnì pou¾ili z ka¾dé dvojice jen jedno slovo, nebylo co dodat. Pan Hrabal pou¾il ve své povídce Jmelí všechna slova, tak jak šla za sebou a povídka mìla š»ávu, hlavu i patu a ještì pointu.
 
Od té doby si ho nesmírnì cením, miluji jeho Slavnosti snì¾enek, Krasosmutnìní a Postøi¾iny. Vá¾ím si ho pro jeho vøelý vztah k lidem, pro lásku, kterou do povídek vkládal. Jeho povídky nebyly umnì fabulované, jeho povídky, to byl plnými hrstmi nabíraný dobrý ¾ivot. Jednu jeho vìtu nakonec: „To jsme si, volové, nejvíce dali, kdy¾ jsme zatou¾ili vymìniti si pøední nohy za ruce. Krucifix.“
 
Marta Urbanová

* * *

Kolá¾ © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.06.2018  19:41
 Datum
Jméno
Téma
 26.06.  19:41 Von
 26.06.  12:41 Vesuvjana díky
 26.06.  07:16 Mara
 26.06.  00:28 olga janíèková