Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (15) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Dnes naposled
V jedné z maringotek cirkusu Renz sedìl mladý volti¾ér. To je artista, co jezdí na koni vsedì, vestoje i s hlavou a¾ u zemì, vyskakuje na nìj, dìlá na nìm stojky a salta. Hlavu mìl v dlaních a byl smutný.
Z klece, která visela nad ním, se ozval papoušek: „Trrápení, trrápení?“
„To bych øekl, ¾e trápení,“ odpovìdìl mladík. Dnes veèer vyjedu do mané¾e na svém Hanibalovi naposled.“
„Vyøøízen, vyøøízen?“ zeptal se papoušek.
„Já ne, ale kùò. U¾ je starý.“
„Starrý vrraník,“ zaskøehotal pták a odmlèel se.
„Takový u¾ je ¾ivot,“ povzdechl si artista. „Kdy¾ konèí jezdec, je to smutné, ale kdy¾ konèí jeho kùò, je to ještì smutnìjší. Proto¾e musí na jatky.“
Papoušek zakroutil krkem a klovl do bidýlka. „Brránit kamarráda!“
„To nejde,“ øekl chlapec. „Musíme šetøit krmením. Pro starého konì u nás není místo.“
Papoušek chvíli mrkal a pak skøípavì pronesl: „Kárra!“
„Jaká kára? Co máš na mysli?“
„Starrá kárra,“ zopakoval pták.
Artista vstal a zadíval se z okna maringotky na dìti, které chodily kolem klecí a prohlí¾ely si šelmy. „Myslíš, ¾e by mohl jezdit s károu a nìco vozit? Takový starý kùò se nenauèí chodit v postroji, ten je zvyklý nosit všechno na høbetì. Neumím si to pøedstavit…“ Najednou se rozzáøil. „Myslím, ¾e mì nìco napadlo.“ A vybìhl ven.
Papoušek si otevøel zobákem dvíøka klece, sedl si na okenní parapet a pokøikoval: „Kárra? Kárra?“
„®ádná kára,“ odpovídal chlapec a hledal nìco mezi maringotkami. „Nìco lepšího!“
Za tøi dny se objevil za cirkusovým stanem barevný pøístøešek. Pod ním stál Hanibal, na zádech mìl plošinku se sedaèkami a zábradlím, na plošinku se usadily ètyøi dìti a starý kùò je pak vozil mezi klecemi a maringotkami. Byly celé bez sebe, ¾e se smìjí projet na pravém cirkusovém koni. Ty vìtší si smìly dokonce stoupnout a mávat jako v mané¾i.
„Kára to sice není, ale pøivedls mì na dobrou myšlenku,“ øekl volti¾ér papouškovi.
„Prrima, prrima!“ radoval se papoušek.
Cirkus Renz mìl novou atrakci a Hanibal nové zamìstnání.
