Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Byly to krásné èasy

Mo¾ná jste tento èlánek ji¾ nìkde èetli, anebo k vám doputoval prostøednictvím meilu. A» je to tak èi tak, my jsme ho pro vás našli na internetu a, proto¾e je zajímavý, tak vám ho pøedkládáme k pøeètení a zamyšlení.

Škoda, ¾e je autor neznámý, ale kdo ví, tøeba a¾ si to také pøeète, tak se k autorství pøihlásí. A my jeho jméno pod èlánek rádi doplníme. 
 
Václav ®idek

Po pìti hodinách, jednom Neurolu, nauèení látky o pìt kapitol zpìt, a jedné dobøe míøené facce, jsem nauèila svého vnuka rovnice o jedné neznámé, jako kdy¾ bièem mrská. Po zkušenostech s uèením mých dìtí (dokopaných terorem k vyššímu vzdìlání) a následnì mých vnukù, je mi líto, ¾e jsem se nenarodila na malém ostrovì, kdesi v Tichomoøí, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus ¾vance a spokojenì ¾ít za šumìní moøských vln a šustìní vìtru v listech palmoví, zcela negramotná. Já u¾ opravdu ve svých letech, kdy mám blí¾ do hrobu ne¾ do kolébky, nechci nikoho uèit rovnice, gramatiku a bezobratlovce. Nejdøíve své dìti (mladá a silná), a teï jejich dìti (stará a unavená). No, fuj! Kdo tohle vlastnì nauèil mì? Poslední „uèitelská“ zkušenost mì donutila pøemýšlet, zda já, coby dítì školou povinné, jsem mìla taky takové problémy, a jak moje vzdìlávání vlastnì probíhalo. V ka¾dém pøípadì pro moje rodièe bezproblémovì. Nepamatuji se,¾e by se nìkterý z nich zúèastòoval „rodièovských schùzek“, jak jsem k tomu byla nucena pozdìji já, jako zodpovìdný rodiè. Nevzpomínám si, ¾e by za mé uèitele musel nìkdo z rodièù suplovat a uèit mì doma tøeba ty pitomé rovnice. Skuteènost, ¾e jsem nebyla zázraèné dítì, které se nemuselo uèit, mìla dopady na moji malièkost v podobì nìkolika výpraskù (zásadnì od mamièky, neb tatíèek byl humanista). Byla pøesvìdèena, ¾e dobøe míøená facka podstatnì urychlí výchovný proces. Mamièka mìla mušku lepší ne¾ Vilém Tell.

Pøes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, ¾e jsem byla týrané dítì. Naopak, není nic hezèího, ne¾ vzpomínky na mé dìtství a mládí (kdy¾ pominu vládu jedné zdivoèelé strany). Pøes odpor mùj i komunistù jsem prošla do ¾ivota øádnì vzdìlána, ke spokojenosti rodièù i své (co¾ jsem ocenila a¾ mnohem pozdìji). Tak jsem zaèala vzpomínat, jak to vlastnì ve škole tenkrát bylo. Dost kantorù se zapsalo do mých vzpomínek asi a¾ do mého exitu. Tak na pøíklad pár z nich: paní soudru¾ka uèitelka Válková vyuèující nás èeštinu stylem „Já vám to do tìch palic natluèu, i kdybyste to nemìli pøe¾ít!“. Vìøím, ¾e moji spolu¾áci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostøed noci a úplnì o¾ralí,“bflmpsvz“ by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pìt, i kdy¾ vše ostatní bylo bezchybnì a krasopisnì napsané. Krasopis, ano takový pøedmìt opravdu existoval a paní soudru¾ka uèitelka mìla na naše výkony veliké po¾adavky, co se tohoto pøedmìtu týká. Kdy¾ prohlásila, ¾e mùj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egyp»anù a ¾e si opíšu dvacetkrát „Píseò práce“, abych si vypsala ruku, uronila jsem slzu. Namítla jsem, ¾e by staèil jeden trest, proè mám psát zrovna „Píseò práce“, ¾e navrhuji tøeba hymnu,¾e tohle mamièka nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilnì psala, zatímco ostatní skotaèili venku. Mamièce jsem se bála pøiznat, ¾e tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinaèího východiska ne¾ drze lhát, ¾e to píšu do zpìvu, pro kamarády, proto¾e ve zpìvníku není a my ji musíme umìt.

Mamièka, majíc o komunistech nevalné mínìní, uvìøila, ¾e jsou tak pitomí. Já lhala a umírala strachy, ¾e kdy¾ kápnu bo¾skou, tak mi navrch pøidá opsat Shakespearùv „Sen noci svatojánské“, nebo Karafiátovy „Brouèky“. Mìla obojí moc ráda. Na pani uèitelku Brouèkovou vzpomínáme s láskou. Nebila nás, neøvala, a kdy¾ bylo volno, vyprávìla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héøe, jak Helena vzala roha s Paridem, a co z toho bylo za melu. Na její vyprávìní jsme se tìšili, jak malé dìti na pohádky, a makali, aby nám zbyl èas na další pøíbìh. Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase a neumìla po 30 letech „Píseò práce“ (co¾ by byla dìsná škoda, no uznejte!). O antice bych nevìdìla zhola nic a ptala bych se, kde to spává, co to ¾ere. Pan soudruh uèitel Klikar, matikáø, pøezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe. Od šesté tøídy do deváté jsme házeli korunky do kasièky svatému Antonínovi, a» nás pøíští rok má nìkdo jiný. Svatému Tondovi koupil faráø nové šatièky a my zase mìli Herodese. Pøed jeho hodinou bylo o pøestávkách ve tøídì hrobové ticho. Zoufalci, kteøí tušili, ¾e ne vše ovládají, se sna¾ili na poslední chvíli zachránit si kù¾i a dohnat, co se dohnat v pìti minutách nedalo. Naivní troubové. Zelené manšestrové sako s ko¾enými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurèité, oboèí jako Bre¾nìv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráèela do tøídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, nìkteøí sedli do lavic, nìkterým se podlomila kolena. Bìhem dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli pøíklad dlouhý jako Lovosice a rovnátko. Tøída strnula a upuštìný špendlík by vydal zvuk bomby. Vyvolal pìt neš»astníkù k tabuli a u¾ to jelo. Za rovnítkem se rozechvìlé ruce sna¾ily vypoèítat pøíklad. První zaváhání a ozvalo se „Pìt, sednout!“, „Pomalej, tøi, sednout!“, „Blbej, pìt, sednout!“, „Ještì blbìjší, pìt!“, „Kuba se nám pøekonal, ètyøi, sednout!“. Nejblbìjšího, vyprovodil ze stupínku poøádným pohlavkem. Kuba je dnes, mimochodem, øádným profesorem fyziky na presti¾ní universitì v USA, a deset týraných studentù si vybralo po maturitách Matfyz. Mùj oblíbený pøedmìt, a» jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika. Dnes by pana soudruha uèitele odsoudili a zavøeli, ¾e by zèernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modøiny na rukou, co nám udìlal døevìným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, èumákem ke zdi k umyvadlu v rohu tøídy. Prostála jsem tam nìco hodin a pøesto mi nic z probírané látky neuniklo. Kdy¾ mi øekl, ¾e tak beznadìjnì blbou holku ještì nevidìl, ¾e ubozí rodièe urèitì nevìdí, co zplodili za dementa, a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamièka by øekla, ¾e to tak bude, proto¾e pan uèitel má v¾dycky pravdu. A já vím, ¾e nebýt jeho, neumìla bych matiku a mìla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péèi ohlednì mého vzdìlávání.

Námi milovaný uèitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který mìl být u¾ dvacet let v penzi. Kdysi vyuèoval latinu, a proto¾e komunista nìjak nestíhal vyškolit bìhem jednoho roku soudruhy dìlníky na kantory, nechali ho uèit chemii. Zásadnì dával za jedna, a kdy¾ u¾ bylo opravdu zle a nìkdo nevìdìl, ¾e H2O je voda, tak chytil nemilosrdnì, bez slitování za dvì. Já k tomu pøihodila (nevím jak) ještì H2SO4 a tím moje vìdomosti o chemii konèí. Na druhou stranu jsme díky nìmu vedli zuøivé debaty, jestli je lepší zlo èiniti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, kdy¾ mu došly argumenty). Øešily se filozofické otázky tohoto svìta o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. To byla Nuklidova parketa a na ní nás nauèil tancovat. Hyperaktivita byla ovšem i tímto milovaným kantorem pøísnì zakázána. Takovýto jedinec byl potupnì vykazován ze tøídy za dveøe. Shrnuto a podtr¾eno: nás, chudinky, nikdo nikdy neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za posti¾ené mozkovými dysfunkcemi, nebo hyperaktivní. My jsme byli prostì blbí, nebo neukáznìní. Dostali jsme po èumáku, mnozí hned pøi projevu blbosti a nekáznì ve škole, mnozí a¾ doma,kdy¾ matky, popøípadì otcové, pøeèetli poznámky nebo vysvìdèení. A bylo vymalováno. Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.
 

A tak se stalo, ¾e kdy¾ mùj milovaný vnuk po pìti hodinách nechtìl pochopit, jak se poèítají rovnice, a Neurol pøestal pùsobit, pou¾ila jsem onu starou metodu mojí mamièky a Herodesa. Trefila jsem se pøesnì, facka sedla a stal se zázrak: vzápìtí jsme poèítali zcela bezchybnì jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna. ®e neumí jíst pøíborem, u¾ nìjak pøe¾iju.
 
Autor neznámý
* * *
Kolá¾ Marie Zieglerová
Èlánek pøevzatý z portálu iREPORTER.cz, kde vyšel po názvem Pamìtníci vzpomínají: To byly krásné èasy


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma