Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (72)
                                                   
I kdy¾ jugoslávské dináry byly také pouze na pøíslib Èeskoslovenské banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaøe v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpìt do minulosti a je jasné, ¾e i v tom pozoruhodném Pra¾ském jaru jsme si museli ty valuty koupit v kurzu, který byl naší bankou zcela nesmyslnì vykalkulován.
 
Teï ale musím zaèít u¾ na podzim v roce 1967, kdy re¾im zaèal po sjezdu spisovatelù povolovat a my – komoøanští meteorologové - jsme mohli pozvat meteorology a spojaøe z Vídnì na fotbalové utkání. To jsme sice prohráli, ale dùle¾ité je, ¾e na jaøe 1968, nìkolik dní po narození mého syna, mi man¾elka dovolila jet na odvetné utkání do Vídnì. Tam jsme dostali poøádnou nakládaèku, ale vìtšina z nás byla prvnì „na západì“, i kdy¾ od nás to bylo vlastnì na jihu! Ka¾dý z nás mìl jen pár desítek šilinkù, nìkdo i nìco tajnì navíc, ale vídeòští kolegové se o nás po celé tøi dny starali bájeènì.
 
Samozøejmá návštìva Prátru, obìd v otáèivé restauraci na vysokánské televizní vì¾i, procházka centrem Vídnì, kdy naše oèi nevìdìly kam døív pohlédnout, a závìreèný obìd v zahradní restauraci ve Vídeòském lese. Mezi tím jsme fotbalové utkání prohráli 0:5, ale lítost jsme mohli hned zapít ve známém Grünzingu, kde pøi náhodné návštìvì Armády spásy jsme provolávali heslo – A» ¾ije obrodný proces! Jak víme, to jásání bylo bohu¾el pøedèasné….  Ale vùnì opravdu svobodného svìta v nás zùstala. A ještì jedna zajímavost. Vídeò byla stejnì jako Praha osvobozena Rudou armádou a mìli tam také pomník rudoarmìjce osvoboditele. Nevím, jestli tam stojí dosud, ale u¾ tehdy ho Vídeòáci pøejmenovali na Pomník velkého zlodìje!
 
Nevím, zda jsem se tenkrát man¾elce odvdìèil dostateènì, ale proto¾e se vdávala pøed šesti lety v rù¾ovém kostýmu, pøivezl jsem ji rù¾ové šaty od Heømanského z Mariahilferstrasse a dìtem velkého nafukovacího myšáka Mickeye.
 
Co pøišlo o nìkolik mìsícù dále, to u¾ je jiná kapitola. Opìt spadla klec a na další odbornì-výmìnný zájezd jsme vyjeli a¾ po jednadvaceti letech…
 
Rakousko – u¾ autem – jsme pak navštívili u¾ soukromì ještì dvakrát. Hned v létì v roce 1969 malièkým Fiátkem, a to jsme byli pozváni do rodiny kolegy, se kterým jsem se seznámil ve Vídni pøed rokem. Byl to velký „èechofil“, jmenoval se Andìl a dokonce si velmi zakládal na tom háèku ve svém jménì! To u¾ jsme si v klidu prohlédli i další pamìtihodnosti Vídnì vèetnì Schönbrunnu.
 
 
 
Za¾ili jsme tu ovšem ale také dosti krušné chvíle, kdy¾ jsme hned po setkání pøed Vídní mìli jet za autem našeho hostitele k nim domù. V hustém provozu jsme se dosti riskantnì sna¾ili jeho vozu dr¾et, asi po ètyøech køi¾ovatkách u¾ jsme projí¾dìli tak tak na oran¾ovou a na další dokonce i na èervenou, ale i tak jsme ho nakonec ztratili z dohledu. Ten, kdo to v cizinì neza¾il, si neumí pøedstavit, jak jsme se vydìsili! No – dopadlo dobøe, jeli jsme nazdaøbùh dál a po dalších dvou køi¾ovatkách jsme si oddychli, nebo» „Andìl spásy“ na nás èekal.
 
A ještì musím dodat jednu zajímavost, typickou pro tu dobu. Malý Fiátek bylo naše první auto, samozøejmì ojeté, a tak jsme moc uvítali, kdy¾ jsme ve velkém servisu této firmy sehnali nìkolik náhradních dílù, v tuzemsku tì¾ko sehnatelných.
 
Po letech - v srpnu 1977 - jsme opìt po¾ádali o devizový pøíslib našeho známého øeditele jedné poboèky naší Èeskoslovenské státní banky, a to dokonce dokonce i pro své pøátele, a vyjeli jsme dvìma Wartburgy na šest dní do Rakouska. V pùli srpna bylo u nás týden pøed naším odjezdem doslova poèasí, ¾e bys psa nevyhnal a my i s dìtmi a s tìmi známými trávili pár velice deštivých dnù na Vysoèinì. Tam se daly pouze hrát karty a obèas chodit na procházky v pláštìnkách. No a já to odnesl a poprvé v ¾ivotì mì chytil ischias. Pobyt jsme zkrátili, dìti nechali v Praze na starost babièce a po velkém váhání jsem pod prášky vyrazil do Rakouska.
 
Odjezdila to ¾ena a já se choulil na sedadle spolujezdce. Na hrad v Mozartovì Salzburgu jsem se kupodivu vyšplhal, pohled dolù na mìsto, kde se na námìstí hrály obøí šachy, stál za to, ale z koupání jak u severních, tak zejména u jezer dle suity „Ji¾nì od Alp“ - jsem toho moc nemìl…
 
   
 
Paradoxnì jsem trochu pookøál a¾ v nejvyšším bodì naší cesty pod Grossglocknerem. Svištì jsme na malou chvilièku zahlédli v dáli, ale ledovec sám nás zklamal, proto¾e byl znaènì špinavý! Mým „èasovým orientaèním bodem“ pro tuto cestu je datum úmrtí Elvise Presleyho, o kterém jsem se dozvìdìl v kempu pod Alpami z odhozeného magazínu! Opìt docela stylovì to dokumentuje naše tehdejší finanèní mo¾nosti pøi cestování. No – a proto¾e jsme zpìt domù jeli pøes Insbruk a Mnichov, ten svùj „cemr“ jsem si pìknì vyhøál a¾ v mnichovských obchodních domech. Úleva bohu¾el netrvala dlouho, záda jsem brzo opìt cítil, kdy¾ jsme èekali, a¾ se rozbìhne místní orloj. Nedá se svítit, kdy¾ chce èlovìk nìco vidìt, musí obèas i trpìt. Pro mne se to na této dovolené bohatì vyplnilo, dokonce bych mohl v té minulé vìtì vypustit slovíèko obèas, které my meteorologové máme tak rádi.
 
Které fotky jsou vlastní a které „ukradené“ na internetu snad netøeba zdùrazòovat.
 
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 02.02.2018  16:51
 Datum
Jméno
Téma
 02.02.  16:51 Václav
 02.02.  15:42 Von
 02.02.  11:10 Beata
 01.02.  11:28 Lenka