Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nezdary
 
Bøeznový pátek, shodou okolností ještì pìknì studený, jsem razil do školy na pøednášku z civilizaèních onemocnìní. Vstávám kvùli ní pøed šestou, trmácím se dvacet kilometrù pøecpaným autobusem, potom pøes pùlku Hradce pìšky a proè? Abych pøišel a pøednášející nepøišel. U¾ zase… A zase, ani¾ by se to kdokoliv ráèil alespoò oznámit všem tìm chudákùm studentùm, co tam stateènì mokli venku se mnou. Pìt, deset, patnáct minut… Akademická ètvrthodinka dávno pryè a kde nic tu nic. Ostatní se trousí zklamanì pryè, jen my dva s Karlem zùstáváme. Nespìcháme.

Kdy¾ u¾ jsme si udìlali takový hezký výlet, tak aby nebyl úplnì zbyteèný (další pøednáška samozøejmì taky odpadla!), zalezeme pod støechu pøíjemnì vytopené kavárny. Øeè pøijde na všechno mo¾né a jak jinak – i na ¾enské. Co¾ v Karlovì pøípadì platí spíše za tragikomickou vsuvku konverzace. A taky ¾e jo! Ještì nám obsluha ani nedonese kávu a u¾u¾ schovávám tváøe v dlaních, abych se kamarádovi nezaèal smát. Ovšem nic ve zlém! Pøesto se hned dopálí. „Co je na tom tak smìšného?!“ ptá se dotèenì zvýšeným hlasem. „Jak se to vezme,“ uculuju se, „pro tebe nic, pro mì všechno! Napíšu o tom fejeton.“

„Hm… dìkuju, to mi teda udìláš pìknou reklamu,“ zlobí se kamarád, jen¾e za ty roky u¾ poznám, ¾e to nemyslí špatnì. Zakloní se na ¾idli, smutnì si povzdechne a bezmocnì rozhodí rukama. „Sakra v èem poøád dìlám chybu, ¾e v¾dycky slyším jen: ‚Víš, Kájo, ty jsi tak strašnì hodnej a milej kluk, ale…‘ nebo ‚Hroznì moc si vá¾ím našeho pøátelství a nerada bych na tom nìco mìnila…‘ Já u¾ to ALE tak nesnáším,“ zoufá si. Usrknu horké kávy, vytáhnu notýsek a škodolibì si poøizuju první poznámky.

 
 
„Hele, nìkdy neslyším ani tohle. No fakt. Vzpomínáš na zkoušku z renesance? Jedu vlakem domù a se mnou naše milá, chytrá a pùvabná spolu¾aèka [ètenáø nech» promine, ¾e tentokrát zamlèím jméno], oba jsme to zvládli v pohodì, hovor plynule ubíhal stejnì jako krajina za oknem a já – bez jakýchkoliv postranních úmyslù zdùrazòuju! – v tu chvíli nevinnì navrhl, ¾e bychom‚ tøeba mohli zajít na ten film‘ o kterém jsme pøedtím mluvili a co právì hrají. Reakce?“
„Povídej, draku.“
„Vydìšený výraz v oèích, zmatená mluva, honem se oblékla a u¾u¾ se hrnula ke dveøím a vystupovala! Smutné o to víc, ¾e vlak ještì ani nezastavil…“
„A nezkoušel jsi sbalit nìjakou na psa?“ pøehodím hovor na jinou výhybku.
„A jakoby se to tobì s Rexem daøilo, co?“ ušklíbne se jízlivì.
„Rex je specifický druh psa,“ pokrèím rameny a vzpomenu si na chlupatou kouli blech, co u¾ mi témìø rok dìlá spoleènost.
„To víš, ¾e jsem to zkoušel. Pøed èasem jsem potkal pøi venèení dívku tak hezkou, a¾ se mi zatajil dech a sevøelo srdce, sotva jsem ji spatøil. Stejnì jako se Alexovi sevøel ¾aludek, sotva zahlédl její bezbrannou èivavu. Dali jsme se do øeèi. Bylo kolem desáté veèer, na nebi záøily hvìzdy a my tokali a tokali… Ach ano, jaká jen to byla romantika! Pravda, mnohem víc hladila Alexe ne¾ mì, ale co… Skoro tøi ètvrtì hodiny uteklo jako voda. ‚Mohli bychom jít pøíštì venèit spolu,‘ navrhuju s nadìjí v hlase, kdy¾ se louèíme.
‚Tøeba,‘ odvìtí neurèitì a mizí ve vchodu.
‚Poèkej, a jak se domluvíme?‘ køiknu za ní zmatenì.
‚Zavolej mi.‘
‚V¾dy» nemám tvoje èíslo!‘
‚To nevadí!‘

 

Paráda, co øíkáš? A ještì jednu pøíhodu s Alexem. Kdy¾ u¾ budu slavný, a» to stojí za to… On mi toti¾ kolikrát nedá ani šanci navázat bli¾ší kontakt! Vyštìká mazlíèka objektu mého zájmu zpùsobem, ¾e peláší tøi bloky daleko, ne¾ se vùbec ohlédne. Zrovna takhle si dovoloval na jednoho bílého smetáka s nádhernou panièkou! A co se nestalo? Poprvé je zahnal oba pryè, ne¾ jsem kváknul slovo, a kdy¾ mi náhoda vìnovala druhou šanci, sotva nás ta spanilá víla spatøila, popadla milého mròouse do náruèí a se slovy: ‚Pojï, vy se pøece nemáte rádi!‘ utekla. Stál jsem tam, smutnì se za ní díval a na rtech mi uvízlo pouze: ‚Ale já tì mám rád…‘ A ta ètyønohá bestie u mých nohou? Ta liška podšitá, ten mrzák, ten hajzlík, ten gauner, ten zloduch?! Spokojenì si døepìl uprostøed chodníku, dr¾ka od ucha k uchu a oèi plné triumfu. Jakoby se mi smál a mstil za všechny ty hárající feny za plotem, ke kterým nesmìl: ‚Kdy¾ si neskoèím já, tak ani ty…‘ Úplnì jsem mu to vidìl na oèích, zmetkovi…“

Dopiju poslední lok kafe a spokojenì schovám zápisník zpátky do tašky. Tolik materiálu! Pøece jen ta cesta stála za to. „Jestli tohle nìkdy vyjde na internetu, roztrhnu tì jako hada,“ syèí ještì Karlík, kdy¾ platíme a odcházíme. Ale to u¾ mám jasno. „Neboj, pošlu ti odkaz…“
 
Tomáš Záøecký
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.11.2017  08:45
 Datum
Jméno
Téma
 29.11.  08:45 ferbl
 28.11.  10:03 Von Podìkování
 28.11.  06:22 Bobo :-)))