Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (63)
Thálie jako múza komedie lákala mo¾ná kdekoho z nás. O jejím pasivním lákání jsem se u¾ sice zmínil, ale právì jsem si uvìdomil, ¾e bych mìl ještì pøipomenout nìkolik malých divadel, která hrála tak øíkajíc na mé vlnì. Asi tušíte, ¾e jde o Divadlo na Zábradlí, Semafor, Rokoko a Divadlo Járy Cimrmana. V tom prvním jsem sice nìjak nestihl hru Kdyby tisíc klarinetù, ale Autostop a Fialkovy pantomimy vèetnì Ljuby Hermannové u¾ ano. Semaforské hry jsem pak vidìl témìø všechny, mùj bratr byl dokonce èlenem Semafor klubu a ani nevím proè já také ne? A ještì malá vzpomínka na pøedstavení Kytice, kdy jsme kupodivu sedìli v první øadì a Vìra Køesadlová s námi tak trochu z jevištì laškovala! No a slavní Cimrmanovci mì inspirovali natolik, ¾e jsem je písemnì také nìkolikrát vlastnì plagioval.
A nyní bych se mìl pochlubit o svých aktivních „úspìších“ na prknech, které znamenají svìt. Ve Vrchlabí byl ochotnický soubor Šír, který poèátkem padesátých let ka¾doroènì pøipravil jednu hru. A my, studenti a studentky gymnasia jsme v jedné z nich vystupovali jako sbor a v druhé jako kompars. Byly to naše klasické kusy – Kutnohorští havíøi Josefa Kajetána Tyla a Maryša bratøí Mrštíkù. K tìm havíøùm dokonce slo¾il originální hudbu místní øeditel hudební školy a náš uèitel zpìvu, tak¾e jsme pod jevištìm zpívali jeho sborové písnì. A na ta avizovaná prkna jsem se dostal jako rekrut v Maryše. Byl to zá¾itek velký, proto¾e pøi premiéøe místní pivovar vìnoval do divadelní hospody soudek dvanáctky a my jsme tu opravdovou pípu opravdu nešanovali! Byli jsme správnì „odvedenecky“ rozjaøení, re¾isér si to pochvaloval, ale nelíbilo se to moc naší tøídní profesorce. Zejména kdy¾ pod námi na jevišti praskla hospodská lavice a my pùl dìjství „sedìli“ ve vzduchu. Poøádnì nás bolela stehna a já osobnì si v duchu skládal nìjakou repliku, jako ¾e pùjdeme do jiné hospody, kde mají lepší pivo a lavice! Ona je ale Maryša psána v dialektu, a proto¾e u¾ jsem byl o pár let starší, ne¾ pøi svém „dialektovém“ extempore v primì jièínského gymnasia, tentokrát jsem radìji mlèel. Jinak musím tehdejší vrchlabské ochotníky pochválit, nebo» si pak troufli i na muzikálovou novinku Zdeòka Petra a Vladimíra Dvoøáka – Sto dukátù za Juana s nádhernými písnièkami, z nich¾ nejznámìjší byla Kristýnka. Och – jak byla ta „naše“ Kristýnka na jevišti krásná …
Kdy¾ u¾ jsem narazil na ty ochotníky, napadá mì, ¾e se mo¾ná o nich dozvìdìl i Miloš Forman, proto¾e právì oni hráli asi o patnáct let pozdìji sice ne hlavní, ale vlastnì nejdùle¾itìjší role úèastníkù hasièského plesu v jeho slavném filmu Hoøí, má panenko, který obletìl celý svìt. Ten film se natáèel ve vrchlabském sále na Støelnici, kde se konala i ta naše zmínìná ochotnická pøedstavení. A tak na pøíklad má spolu¾aèka, u¾ jako uèitelka, mìla se svým man¾elem v tomto filmu slušnì dlouhý detailní zábìr – jejich dvì hlavy pøes celé plátno! Kam se na ni hrabu, mnì se „povedlo“ dostat do filmu pouze hlasem mimo obraz v èeské detektivce Smrt stopaøek, kde vrah poslouchá mou pøedpovìï poèasí pøed televizorem. Zábìr je pochopitelnì na nìj a nikoliv na mne a já se to dozvìdìl zcela náhodou a¾ po mnoha letech…
A nebyl bych to já, kdybych to tu teï opìt poøádnì nezamíchal a nepøidal, ¾e právì s touto slavnou spolu¾aèkou jsme si jako „èestná strᾓ zcela nepietnì vyprávìli vtipy na školní chodbì u busty našeho prvního dìlnického prezidenta den pøed jeho pohøbem v bøeznu v roce 1953.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Thálie jako múza komedie lákala mo¾ná kdekoho z nás. O jejím pasivním lákání jsem se u¾ sice zmínil, ale právì jsem si uvìdomil, ¾e bych mìl ještì pøipomenout nìkolik malých divadel, která hrála tak øíkajíc na mé vlnì. Asi tušíte, ¾e jde o Divadlo na Zábradlí, Semafor, Rokoko a Divadlo Járy Cimrmana. V tom prvním jsem sice nìjak nestihl hru Kdyby tisíc klarinetù, ale Autostop a Fialkovy pantomimy vèetnì Ljuby Hermannové u¾ ano. Semaforské hry jsem pak vidìl témìø všechny, mùj bratr byl dokonce èlenem Semafor klubu a ani nevím proè já také ne? A ještì malá vzpomínka na pøedstavení Kytice, kdy jsme kupodivu sedìli v první øadì a Vìra Køesadlová s námi tak trochu z jevištì laškovala! No a slavní Cimrmanovci mì inspirovali natolik, ¾e jsem je písemnì také nìkolikrát vlastnì plagioval.