Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Jak ve škole, tak v ¾ivotì
 
Náš tøídní Karel Konrád byl nováèek jako my. Fešák. Mladý, neposti¾ený kantoøinou, vstøícný. A jak naše láska k nìmu rostla, jeho presti¾ se ztrácela. A tak to pokraèovalo a¾ po urèitou mez. Rozhodnutí bylo na nìm. Zvolil cestu presti¾e, ne naší lásky. Jeho promìnu jsme nesli tì¾ce.
 
Náš zbo¾òovaný tøídní nám pøi hodinì socialistického hospodáøství vysvìtloval, ¾e naše zbo¾í, zbo¾í Èeskoslovenské socialistické republiky je tak dobré, ¾e nepotøebuje reklamu. Jako odstrašující pøíklad kapitalistického re¾imu uvádìl reklamu èápa na Václavském námìstí, jak cupoval pruh látky. Mùj selský rozum nebyl proti reklamì a hned jsem se pøihlásila, abych mu oponovala: „Je to nedostatkem zbo¾í.“
 
Èasto jsem se s ním pøela. Dokonce jsem ho pøesvìdèovala, a» nás nechá opisovat.
 
"Kdy¾ nás necháte opisovat, dáte nám lepší známky a sám budete lépe hodnocen."
"Kodrlová, kam na tohle chodíte? A¾ se budete hlásit na vysokou, tak pohoøíte."
"Pane profesore, na vysokou se budou hlásit jen ti, od kterých budeme opisovat."
Po vyuèování jsme ho doprovázeli k autobusu a nejradìj bychom s ním jeli a¾ domù.
Na privátì jsem bydlela u paní profesorky. Paní bytná mi jednou vypoèítala domácí úkol z matematiky a já z nìj dostala ètyøku. Vzhledem k tomu, ¾e tento pøedmìt uèila na gymnáziu, nemohla to pochopit. Zato já jsem to chápala, proto¾e naše matyka nemìla nic spoleèného s tou na základní škole.
 
Náš matykáø, pan profesor Štìpánek byl král. Ve sborovnì vsunul pod pa¾i štùsek knih, zvedl bradu a vykroèil do arény. Kdy¾ šel, ka¾dý mu uhnul z cesty. Jeho hodina byla taková, jakou ji chtìl mít. Buï jako pìnu nebo jak cirkus. Jednou byl bùh, jindy klaun. Øeknìte sami: Je mo¾no nemilovat klauna? Neuctívat boha?
 
Byl jeden pod sluncem a svobodný mládenec. Dùvod, aby se strojil po svém. Pod pracovním pláštìm mìl modrobílý svetr. Jednou ho nosil na líc, podruhé na ruby. Stejnì tak i pono¾ky. U polobotek si dlouhé tkanièky omotával kolem nártù jako u vysokých bot.
 
U tabule bleskurychle èrtal dlouhé vzorce. Kdy¾ popsal tabuli, okam¾itì ji smazal a pokraèoval ve stejném tempu. Nikdo mu nestaèil. Já jsem stihla opsat sem tam nìco, ale stejnì to bylo jedno. Matematiku jsme mìli jen jeden rok a já doufala, ¾e mì nenechá propadnout. Témìø všichni jsme u nìj mìli trojku. Kdy¾ jsme psali písemku, obyèejným opisováním se nevzrušoval. Dopálil se, kdy¾ nìkdo cestoval se sešitem na druhý konec tøídy, opisoval a vystál tam dolík. Písemku jsme mìli napsanou všichni na vlas stejnì, ale nìkdo mìl za jedna, ostatní za ètyøi. Pìtky nedával.
 
Kdy¾ mìl dobrou náladu, co¾ bylo èasto, luskl prsty, prošel tøídou s vítìzným úsmìvem, otoèil se na podpatku, luskl znovu a zaèal:
"Znáte tuhle?"
 
Nejvíc v oblibì mìl tu nahatou o Auslágu.
 
Kluci øvali jako zjednaní. Èím víc jeèeli, tím byl spokojenìjší. V tomhle byli kluci daleko pøed námi. My ne¾ jsme pochopily, ¾e se máme šklebit blbinì, ¾e mu máme podkuøovat, byl konec roku.
 
Pøesný opak našeho matykáøe byl noblesní pan profesor Servít. Kdy¾ prvnì vešel do tøídy, postavil se za stùl, díval se do tøídy a mlèel.
 
Co, co? divili jsme se, pøestávali jsme šoupat nohama, rovnat kní¾ky, ztišovali jsme šepot, zklidòovali ruce i tìla. A¾ kdy¾ celá tøída stála jako pìna, nehybné sousoší, a¾ kdy¾ zavládlo ticho, ¾e by spadnuvší špendlík vydal ránu jako z dìla, pan profesor pokynul rukou, z èeho¾ jsme vyrozumìli, ¾e si máme sednout.
 
Zvìdavì jsme èekali, co bude dál. On bez øeèi otevøel tøídní knihu a natáhl pravou ruku pøed sebe do prázdna. Nìkdo z klukù v první lavici vybìhl a podal mu své otevøené plnicí pero. Kdy¾ pan profesor provedl zápis, kluk se znovu vymrštil pro pøevzetí pera.

Hodiny technologie spoèívaly v tom, ¾e pan profesor celou hodinu diktoval vìty z uèebnice, které jsme si podtrhávali. Zkoušení spoèívalo v tom, ¾e jsme papouškovali podtr¾ené vìty. Profesorova vstøícnost spoèívala v tom, ¾e ignoroval napovídání. Kdy¾ jsme dobøe zachytili nápovìdu, byla šance na chvalitebnou.
 
Jednou jsem díky nápovìdì øekla vembloud.
Pan profesor v ú¾asu zvedl ruku a pravil: „Jak jsi, jak jste to øíkala?“
A já asi dvakrát opakovala vembloud.
 
Celá tøída tlumila smích, bavila se v tu chvíli mou švejkovštinou, ale já dodnes obdivuji Servítùv klid a shovívavost.       
 
 
Ta fotografie je z roku 1957. Abych byla pøesnìjší, z mìsíce èervna. Tøicet èerstvých maturantù Obchodní akademie, promiòte, tehdejší Vyšší hospodáøské školy, se postavilo pøed školní budovu a nechalo se zvìènit. Dvacet dìvèat a deset chlapcù, nyní u¾ absolventù. Oèi otevøené, srdce dokoøán. Brána školy se za nimi zavírá a svìt jim le¾í u nohou. Okam¾ik, na který èekali ètyøi roky, pro který se potili na stupínku, vtloukali si do hlavy smyslné i nesmyslné vìdomosti, bezpoèetné odstavce. Koneènì pøišla ký¾ená chvíle, kdy dají škole vale. Èeká na nì vysnìná svoboda, èas, kdy je svìt vezme na vìdomí. Kdy je obejme, zulíbá a šup s nimi nahoru.
 
První øada v podøepu, druhá za nimi ve stoje. Já jsem ve druhé øadì. Uprostøed. Se spolubydlící Helenou jak siamská dvojèata. Stejnì vysoké, úèesy na jednu fazónku, rozhodný výraz, hedvábné plisované šaty a tuté¾ umístìnku. Jsme š»astné. Všichni na té fotografii záøíme. Jediné tváøi nechybí úsmìv. Od hlinìné podlahy a¾ ke hvìzdám. Co nás èeká? Výsluní. Místo na slunci. Pøekrásný dobrý ¾ivot.
 
Zveøejnìno v almanachu k 120. výroèí školy
 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky  


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.05.2017  06:06
 Datum
Jméno
Téma
 27.05.  06:06 Bobo :-)))
 26.05.  10:46 Marta U. profesor
 26.05.  05:34 Bobo :-)))
 25.05.  15:29 Von
 25.05.  13:40 Vesuvjana díky
 25.05.  09:39 Marta U. Fotografie