Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pøátelé z kostela
 
V nedìlním odpoledni pøi kávì nás vyrušilo klepání na dveøe. Stály tam dvì babièky a zvaly nás do jejich babtistického kostela hned pøes ulici. Letáèky, které nám strèily do ruky, nabízely i uèení angliètiny. To nás na tom zaujalo nejvíc. Jednalo se spíš o hovory v anglickém jazyce. Kávu jsme dopili s rozhodnutím, ¾e se tam pùjdeme podívat.
 
Další nedìli u¾ nás vítala celá tlupa vìøících. Zaèali nás brát obèas na výlety. Mnoho ¾en si ode mne nechalo udìlat vlasy a získávala jsem stále vìtší okruh zákazníkù. Dovolili mnì, ¾e jednou za týden mohu pøijít do pokoje za halou kostela a mohu i støíhat.
 
Divila jsem se, ¾e pøicházelo tolik lidí. Peníze, které jsem za to dostala, jsem rozdìlila – nìco na pomoc kostelu a zbytek sobì. Lidé pocházeli z rùzných zemí svìta. Mám takovou spoleènost moc ráda. Velice mne zajímá kultura jiných národù. Chtìla jsem se všeteènì dozvìdìt vše. Jak se stravují, jak se oblékají i jaké písnì zpívají.
 
Byl nám pøedstaven pán z Nagalenu (malý státeèek nìkde mezi Indií a Èínou). Ten si nás jako rodinku moc oblíbil, a tak nás èasto navštìvoval. Jeho rodina s ním v Austrálii nebyla. Byl zde na studiích pouze na rok. Mluvil u¾ anglicky lépe ne¾ my. Zajímavé bylo, ¾e si dr¾el svoji tradici a podle toho se i oblékal. Pøes jedno rameno košile mìl pøehozenou jakousi tì¾kou pruhovanou látku. Byl moc milý a mìla jsem radost, ¾e mu chutnají knedlíky.
 
To se však nedalo øíct o Elenì a Georgovi z Urugvaje. Tìm, kdy¾ jsem udìlala knedlíky s omáèkou a masem, tak snìdli maso, l¾ící vyjedli omáèku a knedlíky upaplané od omáèky nechali na hromádce na kraji talíøe.
 
Bylo to pro mì zklamání a dokonce jsem se zaøekla, ¾e u¾ to nikomu neuvaøím. Kdy¾ jsem si však vzpomnìla na pøítele z Nagalenu, tak jsem se usvìdèila, ¾e knedlíky zas tak špatné nejsou. A ¾e je dìlat budu.
 
* * *
 

Bez pomoci
 
Pùlrok opìt utekl a museli jsme se vzdát našeho pohostelového bytu. U¾ mìli další rodinu, která netrpìlivì èekala, a¾ budeme pryè a oni se nastìhují. Oblast, kde jsme bydleli se nám líbila, nechtìli jsme jinam, a tak jsme hledali pøes realitní kanceláø byt blízko našich kamarádù Idy a Ctibora. Našel se brzo, a tak jsme se zase stìhovali. Tentokrát nám ji¾ nikdo nepomáhal, ¾ádné  úøady, nic. Všechno zále¾elo jen na nás, jak se svými ¾ivoty nalo¾íme. Rok v Austrálii za náma, teï to tedy zaèalo doopravdy.
 
Nový byt nemìl slevu jako pohostelový. Platit nájem jsme museli jako ostatní pracující Australané. Byt byl èistý, pìkný a navíc pod ním (byl v prvním patøe) byla gará¾. Auto jsme ji¾ také vlastnili za první našetøené peníze. Byl to Ford Falcon asi z roku 1972. Stál nás $800 a Vladimírovi s nákupem pomohl jeden starousedlík.
 
Vladimír mìl ale s gará¾í jiné plány ne¾ tam strkat auto. Mìl radost, ¾e bude zase tvoøit, tesat sochy nebo malovat obrázky. Napadlo ho, ¾e bude vyškrabávat obrázky do umakartu. Škrábal do bílé èásti a tím se v pozadí objevil hnìdý obrázek. Nìkolik jich zkusil a byly moc pìkné. Námìty byly kvìtiny, stromy a zvíøata. Úzké hnìdé rámeèky k obrázkùm jsme si dìlali sami. Koupili jsme si rámeèek v rámaøství. Byla to vlastnì dlouhá tyè a Vladimír podle velikosti rámeèek uøezal a já ho slepovala dohromady. Práce nás bavila. Dìlali jsme po veèerech, kdy¾ u¾ dìti spaly. Naše kamarádka Blanka byla z obrázkù nadšená. Vzala jich nìkolik k sobì do práce  a prodala nám je.
 
Vladimír také dìlal reliéfy z cementu. Ty se lepily na døevìné destièky. Cement se pøibarvoval a tím jsme docílili mít reliéfy v rùzných barvách. Pùsobily zajímavì, šlo o abstraktní práci. Mezi tím Vladimír zvládl udìlat nìkolik malých sošek.
Dozvìdìli jsme se o tr¾nici, kde v nedìli od rána a¾ do odpoledne lidé vystavují a prodávají ruèní práce a umìlecké vìci. Za urèitý poplatek jsme si zakoupili místo a celá naše rodinka sedìla kolem stolu, kde byly Vladimírovy výtvory pøipravené k prodeji. Prodali jsme v¾dy skoro vše. Nebylo divu, vìci byly krásné, originální, neobvyklé a navíc moc laciné, pod cenou prodané.
 
Kdy¾ si to nyní zpìtnì uvìdomíme, i to, co jsme za to obdr¾eli, nám pomáhalo a navíc jsme mìli o zábavu v nedìli postaráno. Kdy¾ dìti zlobily a byla jim dlouhá chvíle, zašla jsem s nimi do Botanické zahrady, kde se vybìhaly, nebo jsme se šli podívat k sydneyské Opeøe House, která byla kousek od tr¾nice. Vladimír to prodávání zvládnul sám, ani¾ musel moc mluvit; jeho krásné vìci mluvily za nìho.
 
Pokusil se ještì o jednu vìc. Jednou odpoledne nalo¾il své výtvory a jel je prodávat dùm od domu. Nìkdo mu poradil, ¾e to tak mù¾e dìlat. Vrátil se za dvì hodiny unavený, ale podle záhadného úsmìvu a pøimhouøených blýskavých oèièek jsem vìdìla, ¾e byl prodej úspìšný.
 
Jana  Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 25.07.2017  17:20
 Datum
Jméno
Téma
 25.07.  17:20 Alena
 13.05.  11:25 ferbl
 12.05.  07:59 Von
 11.05.  14:59 zdenekJ
 11.05.  14:25 miluna