Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Legionáøský deník Rudolfa Èmejly - 1
 
Historický úvod
 
Otevíráme malou archiválii, deník mladého tovaryše, který zaèal svìøovat deníèku svá svìdectví právì pøed jednou stovkou let. Narodil se roku 1897 v Roudnici; vydal tiché svìdectví, které odpoèívalo v rodinném archivu po dlouhá desetiletí, svìdectví o duši chlapce, jemu¾ bylo právì 18 let. Byl v té dobì ji¾ ve vojenské uniformì, dokonce v zajetí, daleko od domova, na Ukrajinì poblí¾ Kyjeva, a schylovalo se k událostem, které pøedznamenaly osud naší republiky. Kupodivu tento chasník se bìhem událostí, odehrávajících se v obilních prostorách za obzorem a na sibiøské magistrále, ocital uprostøed dìje historického významu, ani¾ to tušil. On psal "jen" o tom, co se stalo dnes.  
 
Abychom si mohli vychutnat èetbu jeho skromného deníku, musíme osud tohoto mládence, pekaøe a pozdìji støelce 6. roty, šestého Hanáckého pluku, tedy Rudolfa Èmejly, zarámovat do èasových a prostorových reálií a pøidat k nim mezinárodnì-politické souvislosti, v nich¾ se tento mládenec pohyboval. Tedy hned úvodem dodejme, ¾e Rudolf patøil mezi naše pøedky a prapøedky, mezi nimi¾ se nacházeli kupci, bednáøi, tkalci èi zedníci. Nevynikali nièím jiným ne¾ zápisem svých ¾ivotních dat v matrièních knihách nejrùznìjších obcí.
 
Tedy „všichni naši rodáci“ pocházeli z mìš»anských, èili støedostavovských rodin. Jejich potomci se po staletí rodili do zavedených zvyklostí a tradic, náš Rudolf se narodil v Roudnici, v rodinì pekaøe a mlèky se pøedpokládalo, ¾e i synek bude následovat v té¾e pekárnì rodinné zvyklosti. Právì tak jako bylo souzeno Karlu Havlíèkovi, pozdìji zvanému také Borovský, aby se ujal kupeckého krámu v tehdejším Nìmeckém Brodì, a pozorovatel, který by o zmìnì pravidel nemìl ani tušení, by pøedpokládal, ¾e synek panského koèího Tomáš Masaryk pøevezme nejspíše bièe od svého tatínka.   V 19. století, kdy se probouzel národ, a tedy ve vìku, jemu¾ bylo souzeno stát se stoletím národù, se pravidla poèala mìnit. A¾ do prvních desetiletí dvacátého vìku se toti¾ s národním probuzením vyjevila i nutnost vzdìlání, a další generace se vlastní pílí zaèala zvedat. Z Nìmeckého Brodu vzešel ¾urnalista, pozdìji proskribovaný Karel Borovský, ze zaèínajícího kováøe se stal univerzitní profesor a „hrobaø“ zavedené habsburské monarchie, nakonec i prezident republiky. Za ni v dálavách ruské Sibiøe bojoval bìhem první svìtové války s 50 tisíci dalšími dobrovolníky také Rudolf Èmejla.
 
Toté¾ se ovšem odehrávalo ve všech osudech našich pøedkù – z prvních zedníkù se stávali stavitelé, èasto i díky svému sebevzdìlávání a píli, z malých kramáøù se stávali velcí obchodníci. Rudolfu Æmejlovi bylo v jeho dospìlosti souzeno, aby se stal pøíslušníkem Finanèní strá¾e první republiky – na choulostivé èesko-polské hranici. Zkrátka rodili jsme se do karetní hry, jak by napsal britský spisovatel G. K. Chesterton, a ji¾ pøi rozdávání karet nám nebylo pøáno. Karbaník by podle rozdávky shledal, ¾e jsme byli vybaveni, Havlíèka s Masarykem nevyjímaje, kartou plonkovou. Tedy špatnou a slabou, bez velkých trumfových mo¾ností. Kumštovní událostí, se ovšem tato hra stává teprve po vynesení prvních listù. Umìním není toti¾ sehrát skvìlou partii s dobrou kartou, ale právì s plonkovým listem. A to se nìkolika generacím vskutku podaøilo. Druhá pùle minulého století je ji¾ kapitolou ponìkud odlišnou – rodí se synkové bohatých rodièù, nìkdy i vylo¾ených švindlíøù, kteøí pracují s „cinknutými“, tedy falešnými kartami – a dnes u¾ lze za peníze poøídit všechno – i politické posty. Zatímco nìkdejší pøedkové stáli pøed velkou neznámou svého historického zadání, potomci potomkù stáli na ramenou finanènì dobøe zajištìných otcù.  A proto pøi návratu k deníèku osmnáctiletého Rudolfa se od svého momentálního pozorování svìta vùkol radìji odpoutejme.
 
Tedy i malý, vìkovitý a vetchý deníèek se ve svitu tìchto pravd a zkušeností stává „kronikou vítìzù“. Co se Èmejlù týèe, jejich inventarizace uvádí, ¾e v roce 2014 ¾ilo v Èechách ještì 98 lidí tohoto jména, z toho dobrá polovina (43) zachovávala tradici a ¾ila dál v oblasti Roudnice a Litomìøic. Jak se doèítáme z nejrùznìjších zdrojù, mu¾i typu našeho Rudolfa mají být, co¾ nemù¾eme ne¾ potvrdit osobními zá¾itky, lidmi nezávislými, nepostrádajícími kouzlo a šarm a vy¾adujícími v rodinných vztazích toleranci. Také milují poznávání cizích krajù, co¾ se našemu Rudolfovi hned napoprvé jaksepatøí vydaøilo. Nemluvì o citu, vkládaného do deníèku, v nìm¾ se náš Ruda jak nále¾í, zpovídal.

 
 
A nyní ke kruciálnímu okam¾iku, který rozhodl o osudech milionù, o podobì mocenských map a konec koncù i o nových perspektivách èeské zemì. Stal se jím sarajevský atentát na následníka habsburského trùnu, pána na Konopišti Ferdinanda
d´Este. Z trestného ta¾ení na Balkán vypukla bìhem nìkolika dní první svìtová válka trvající krušné ètyøi roky (1914-1918). U¾ v prvních dnech bylo povoláno do zbranì 300 tisíc Èechù a Slovákù, poddaných vídeòského mocnáøe. Po první výzvì následovaly další – a dohromady narukoval milion obèanù, vèetnì autora deníèku, kterého vytáhli z roudnické pekárny. Víc ne¾ ka¾dý ètvrtý zaplatil tuto pou» na jatka dìjin ¾ivotem. Tak mladí mu¾i v polních uniformách táhli na Bìlehrad, brali zteèí nekoneèné roviny Ukrajiny, Ruska a a Halièe, absolvovali anabázi na sibiøské magistrále, zatímco další z našich pøedkù slou¾ili na jadranské váleèné flotile, prodírali se snìhem karpatských prùsmykù, prostøíleli se k italským zákopùm v Alpách èi pro¾ívali nièivou palbu dìl na francouzské øece Sommì a zapisovali si do pamìti reálný obraz války u Verdunu. Zejména na východní frontu nastupoval nejeden z plukù pod vojenskou asistencí, hoši se ozdobili národními a souèasnì Havlíèkovými barvami, èervenou a bílou. Tu a tam znìla píseò Hej Slované a z vlakù blí¾ících se k východní frontì se nesla novì upravená lidová píseò o èerveném šáteèku. „Kolem se toè, táhneme na Rusa nevíme proè“. Rusùm se vzdávaly, èasto i s rozvinutými zástavami, celé pluky – a ruská armáda na roztávající se frontì dosáhla v jednu chvíli a¾ ke slovenskému Bardìjovu. Tak pøiputoval do zajetí i náš Rudolf, kterého si vyplatila na tr¾išti ukrajinská selka – (mimo jiné) i na polní práce. ®eny ve vesnicích zbavených mu¾ské populace, si hochy, najmì fešáky, chlapce v plných silách oblíbily a ovšem¾e si je i pøedcházely. Zajatci se – a» u¾ by skonèila první svìtová válka jakkoliv – mohli svobodnì vrátit do vlasti a po pro¾ití nesnází a rizik na bojištích Evropy jim v daném okam¾iku naprosto nic nescházelo. Vyhnuli se prostým pøechodem linie front bídné mená¾i mu¾stva i zavšiveným zákopùm v bubnové palbì dìl. Tento fakt si musíme zapamatovat, abychom patøiènì pozvedli jednu vìtièku, v ní¾ náš Rudolf Èmejla sáhl po flintì, aby bojoval za prapodivnou chiméru, jí¾ se mìl stát samostatný èeskoslovenský stát. Této iluzi toti¾ nevìøil nikdo, najmì dohodové mocnosti – ruský car, francouzská vláda èi britské imperium.
 
Pøipomeòme si, ¾e Rakousko se konstituovalo jako „zavedená“ evropská veleøíše ji¾ roku 1526, kdy se v rukou jednoho mocipána ocitly najednou krom Rakouska také èeské zemì a Uhry se svou „horní zemí“, jak øíkávali Slovensku maïarští mocensky ladìní exponenti. Hlavním hybným momentem tohoto stavu se stalo ovšem turecké nebezpeèí, jemu¾ v daném okam¾iku byly s to èelit jen spojené síly nìkolika zemí. Za následující ètyøi stovky let si ovšem svìt pøinejmenším zvykl, zatímco nìkdejší èeské království se na mapách habsburského mocnáøství docela rozplynulo. Inu všechny zainteresované mocnosti si u¾ bez tohoto klasického soustátí ani nedovedly pøedstavit mapu pøíští Evropy. O Èeších a jejich snech èi problémech nemìl nikdo nejmenší potuchu, a koneckoncù i autor obsáhlého díla o èeských dìjinách František Palacký vydával zprvu svou historii v jazyku nìmeckém. Co se týèe Slovenska pohlceného Maïary pøed tisícovkou let, tedy o jeho existenci nemìl svìt, zejména ovšem dohodové mocnosti, ani letmé pøedstavy. A tu se objevila na politické scénì skupina politikù, která se pokoušela od prvního okam¾iku prolomit bariéru neznalosti a protlaèit zapomenuté Èechy a Slovensko na mapu Evropy. Tito mu¾i, zejména T.G.Masaryk, pojednou po¾adují rozbití jedné øíše, která ji¾ dávno zakotvila v povìdomí evropského kontinentu. Jako protiúèet nabízejí zmìnu pomìru sil na pevninì, posílení vlivu Západu v centru Evropy a oslabení Nìmecka.
 
Co se Masaryka týèe, tu došlo k osudové sázce na jistotu. Jeden ze ¾ivotopiscù této pozoruhodné osobnosti, nìmecký spisovatel Emil Ludwig k jeho charakteristice (Duch a èin) pøipomnìl, ¾e „k anglickým ministrùm, kteøí neznali jiného jazyka a nikdy necestovali, Francouzùm, kteøí spatøovali v Evropì jen mraveništì nejrùznìjších národù, pøistupoval tu jednotlivec, jen¾ znal èíslice a události, mravy i literaturu, povahy a instituce, a jen¾ to všechno nabízel v jakémkoli ¾ádaném jazyce.“ Tedy tento mu¾ opustil nìkdejší rakousko-uherské mocnáøství právì vèas, 18. prosince 1914, co by 64tiletý politik, který pro¾íval v cizinì i okam¾iky osobní krize, kdy¾ válka o dva roky pozdìji byla jen v poloèase, a jitøenka svobody byla stále ještì skryta za horizontem mnohem aktuálnìjších událostí. Pøipomeòme si ostatnì, ¾e klíèové figury této velké svìtové partie se – skoro do poslední chvíle – ani zdaleka nenechaly zlákat Masarykovými pøedstavami. Americký prezident Wilson, který 7. prosince roku 1917 vyhlašoval válku Rakousko-Uhersku, prohlásil v Kongresu, ¾e „jsme sami sobì povinni prohlásit, ¾e si nepøejeme øíši rakousko-uherskou oslabit nebo pøetvoøit.“
 

Legionáøský odznak
 
Ještì horší bylo, ¾e se k Wilsonovu prohlášení o nìkolik dní pozdìji pøidal i britský premiér Lloyd George, kdy¾ 5. ledna 1918 proklamoval, ¾e „cílem války není rozbití Rakousko-Uherska.“ A Vídeò v prvních dnech dubna 1918, prozradila ústy ministra zahranièí hrabìte Czernina, ¾e se francouzská strana pokouší o uzavøení separátního míru. Ale to se ji¾ formovaly legie, rozmístìné okolo Kyjeva. Èeské pluky se dokonce zapojily ji¾ 2. èervence 1917 k úderným silám v poèínající ofenzívì u Tvorova. Sedm praporù se vyznamenalo neèekaným zpùsobem – tøi a pùl tisíce chlapù v uniformách s èervenobílými stu¾kami na èepicích bylo nasazeno na frontì široké šest a pùl kilometrù. Tøi a pùl tisíce legionáøù zajalo toti¾ skoro stejný poèet nepøátel (3150) o mrtvých protivnících ani nemluvì.
 
Realisticky uva¾ující Masaryk ovšem tušil, ¾e skuteènou trumfovou kartou v této rozporuplné høe mù¾e být jen vlastní ozbrojená moc. Byl to sen o armádì, která nedovolí Západu, aby ignoroval naše historické, ba i pøirozené nároky. „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do právního postavení k Rakousku i Spojencùm. V ka¾dém pøípadì nebudou moci Spojenci ani Vídeò pøejít kolem nás mlèky, budeme-li mít vojáky… Bez rozhodného boje – i vojenského, nedostaneme však nic od nikoho.“ Jenom¾e ozbrojovat zajatce je jevem ponìkud nevídaným a témìø neopakovatelným. Proto francouzský kabinet váhal s povolením náboru do legií, tøeba¾e èeská rota Nazdar krvácela na západní frontì u Arrasu po boku de Gaulla ji¾ na samém poèátku války. De Gaulle na tento okam¾ik nikdy nezapomnìl. Nejdéle váhali s ozbrojením Èechoslovákù Italové, a v Rusku se promìnì zajatcù ve váleèníky bránili i statkáøi a podnikatelé, kteøí si nemohli kultivovanou pracovní sílu naší provenience ne¾ vynachválit. Nicménì car Mikuláš, s pøedstihem pøed vlastní abdikací, stvrdil svým podpisem povolení øádné legie na ruském území.
 
My se ovšem musíme vrátit k osudovému rozhodování jedincù, kteøí po pro¾ití všech váleèných hrùz zva¾ovali, zda vstoupit do vojù a riskovat. Zda volit sen, neb iluzi o   naplnìní chimér samostatné republiky, je¾ dlouho nemìly pøesné kontury a nebyly vùbec jištìny západními mocnostmi?  Mu¾i ve válce mají ovšem málokdy na vybranou. Kdy¾ jim navlékali uniformy rakouského mocnáøství, museli prostì jít. Náš kronikáø Rudolf svlékl pekaøskou zástìru a navlékl na sebe šedivou polní uniformu. Nikdo z brancù si ani nemohl lámat hlavu, zda jde èi nejde rád umírat na váleèná pole za cizí zájmy. Podle toho se také tito vojáci chovali, kdy¾ jejich „odhodlání“ èi „vìrnost“ mìøila poprvé palba fronty. Tudí¾, stejnì jako Èmejla všichni nadšenì pøijímali ostnaté dráty zajateckých táborù, nebo slu¾bu u pohostinných vesnièanù, u¾ proto, ¾e tím mìli všechny hrùzy války za sebou. A tu se pojednou ocitli všichni v situaci, v ní¾ se voják ocitá vìru jen málokdy: Mìli právo volby. Jít anebo nejít. Vzít zbraò a vrátit se do bubnové palby kanonù, anebo do¾ít konce války v tichém závìtøi ukrajinské vesnice. Ale stalo se neuvìøitelné – jednosto tisíc chlapù sáhlo po zbrani. Padesát tisíc na frontì ruské, dvacet tisíc ve Francii a okolo 30 tisíc na frontì italské. Na trase, kterou se ubíral Rudolf Èmejla, jelo 60 vlakových souprav, „tìplušek“, dobytèákù upravených pro vìru dlouhodobý pobyt. Celkem dvì divize perfektnì vycvièených a skvìle organizovaných jednotek. Šli znovu do války – v jistì naivní víøe, ¾e se jejich palbou zrodí svobodné Èeskoslovensko. Ale u¾ fakt, ¾e øekli „ano“ – a chopili se zbraní, lze kvalifikovat jako hrdinský èin – tím spíš, ¾e se – na všech frontách – opakoval stotisíckrát.

 
 
V pøedtuše nastávajících komplikací se vydal Masaryk osobnì do Ruska – sna¾il se toti¾ pøesunout legie jako celek na jedinou tehdejší frontovou linii, která probíhala na francouzském území. Padesát tisíc chlapcù pøedstavovalo toti¾ dosti tì¾kou a tudí¾ i viditelnou váhu, dokonce v tehdejším mobilizovaném svìtì. Navíc se rozpadala ruská fronta, bolševické vedení vyjednávalo s centrálními mocnostmi, tedy s Rakouskem a Nìmeckem o uzavøení separátního míru, co¾ legie pøijímaly, pøirozenì, jako zradu na svých vlastních ¾ivotních zájmech.  Ruské vedení se navíc obávalo existence dvou dobøe spoøádaných divizí na vlastním území, navíc kdy¾ samo tonulo v nepøehledném a obecném násilí.  I kdy¾ se Masaryk sna¾il vymanit legionáøe z nepopulárních ústupových bojù, legie se nemohly vyhnout velkému støetu u ¾eleznièní stanice Bachmaè – nìmecké jednotky pronikaly toti¾ v tomto okam¾iku na Ukrajinu a ohro¾ovaly køi¾ovatku tratí, z nich¾ se legie vydávaly na východ. V obranì tìchto míst se mimo jiné vyznamenala i rota našeho deníkového referenta Èmejly. Udr¾ovala ¾eleznièní uzel pod kontrolou, dokud neopustily poslední ešalony tuto stanici. Boj trval od 8. do 13. bøezna – a na trati vùkol si vy¾ádal ¾ivoty 145 legionáøù, zatímco pronikající nìmecké útvary zaznamenaly dvojnásobnì vyšší ztráty.
 
Na diplomu našeho pøedka je tedy uveden následující soupis, støetù, v nich¾ se vyznamenal – poèínající Marianovkou, Jekatìrinburkem, Èeljabinskem, Bachmaèí a Irkutskem. Bolševická moc byla ovšem nevypoèitatelná – bolševici èeského pùvodu ve stanici Penza zastavovali jednotlivé vlaky, které se sna¾ily ují¾dìt k Vladivostoku. Pøemlouvali, agitovali a vyhro¾ovali zajateckými tábory, zvyšovali hladinu cholesterolu jednotek spìchajících na jedinou mo¾nou frontovou linii. Tak se stalo, ¾e zatímco mohla být celá armáda bìhem mìsíce naloïována na pøepravní plavidla, jednotlivé ešalony byly seøazeny v nepohyblivých šòùrách vagonù. Napjatá situace tedy zrála ke konfliktu. Bolševická nesolidnost pøilo¾ila ovšem pod kotlem. V rozmezí šesti bøeznových dnù roku 1918 tak velitel sovìtských vojsk na Ukrajinì Antonov-Ovsejenko vydal prohlášení, ¾e „naši druhové z èeskoslovenského armádního sboru, kteøí slavnì a chrabøe bojovali… nyní odcházejí z území Ukrajiny a odevzdávají nám èást výzbroje. Revoluèní vojska nezapomenou bratrské pomoci, kterou èeskoslovenský armádní sbor prokázal v boji pracujícího lidu Ukrajiny s bandami loupe¾ného imperialismu. Výzbroj odevzdávanou Èechoslováky pøijímají revoluèní vojska jako bratrský dar.“ Ne¾ ubìhl týden, zastavil tý¾ velitel pohyb vlakù v Penze – legie si údajnì ponechaly více zbrojního materiálu, ne¾ bylo dohodnuto, a krom toho si Ovsejenko postì¾oval na drzé a vyzývavé chování ruských dùstojníkù v èeskoslovenských slu¾bách a na špatné chování èeskoslovenských legionáøù vùèi civilnímu obyvatelstvu. Tudí¾ po¾ádal o odzbrojení legií – èeská strana navrhla, ¾e si ponechá pro ka¾dou vlakovou soupravu 164 pušek a jeden kulomet. Co¾ bylo témìø neúnosné, vezmeme-li v úvahu, ¾e v jedné soupravì dobytèích vagonù cestoval zhruba jeden prapor zvící okolo pìti stovek ozbrojencù. Nadále se mìli Èechoslováci pøepravovat ji¾ nejen jako ozbrojené jednotky, ale jako skupina svobodných obèanù, která má u sebe urèité mno¾ství zbraní pro svoji ochranu.
 
Legionáøi se ovšem v zemi zmítané revolucí a revoluèními bandami odmítali zbavit vìtšiny své výzbroje – a tedy pušky a kulomety ulo¾ili pod slamníky anebo do dvojitých stìn svých zateplených vagonù. Tedy se blí¾il okam¾ik, v nìm¾ mìl o prùbìhu a vývoji událostí promluvit deníèek Rudolfa Èmejly, který v té chvíli ji¾ nejspíše namáèel své pero do sklenièky s inkoustem. Jak v nìm, nyní ji¾ dvacetiletým chlapcem, rezonoval sled tìchto událostí, se ovšem ani zdaleka nedovíme. A tu pojednou dorazila na tratì nová depeše – tentokrát šlo o telegram lidového komisaøe zahranièních vìcí Èièerina, datovaný 21. dubna. Depeše naøizovala sibiøské vládì, aby okam¾itì zastavila pohyb èeskoslovenského sboru – mimochodem proto, ¾e mìla být tra» uvolnìna pro pøesun nìmeckých zajatcù z východní Sibiøe na západ, tudí¾ na frontovou linii nìmeckých armádních sborù.
 
V telegramu se doslova píše, ¾e o toto uvolnìní pøepravních cest „Nìmecko dùraznì ¾ádá…“ Legie pochopily, ¾e tak byla stvrzena jejich dávná obava, ¾e se Rusko, jako ji¾ tolikrát v minulosti, ale i v dohledné budoucnosti, stane zase jednou nìmeckým satelitem, v tomto pøípadì pøisluhovaèem vilémovského Nìmecka. Tudí¾ setkání s nìmeckými zajatci na magistrále ji¾ dozrávalo, a náš autor deníèku byl, jak jinak, ne¾ u toho.
 
Tak došlo ke 14. kvìtnu roku 1918 – tedy ke dni, kdy – pøi dobré vùli sovìtù mohli být ji¾ legionáøi ne-li na vlnách Indického moøe, tedy pøinejmenším ve Vladivostoku. Bylo 11 hodin dopoledne, kdy¾ kdosi z projí¾dìjícího vlaku vyhodil kus ¾eleza po støelcích 6. pluku. Jeden z legionáøù byl zranìn, rozhoøèené legionáøské strá¾e vlak zastavily a nechaly vystoupit všechny nìmecké zajatce. Mezitím se rozšíøila mezi legionáøi zvìst o tom, ¾e zranìný legionáø zahynul. Co¾ byla naštìstí jen fáma, vznikající v podobných situacích. Nìmci, jim¾ hrozilo lynèování, nakonec vydali viníka a skupina legionáøù ho probodala – pøes protest bratra Èmejly – bajonety. Èeljabinský sovìt vzal do vazby legionáøské strá¾ce, kteøí údajnì nezvládli situaci – co¾ si legie nemohly nechat líbit. Osvobodily zatèené, odzbrojily rudoarmìjce a rovnou obsadily mìsto Èeljabinsk. Ne náhodou tedy mezi zastávkami, v nich¾ figuroval autor deníèku, byl na dokumentu zásluh jmenován právì Èeljabinsk.
 
Do dvou dnù pak dorazil telegram hlavního støelce sovìtské obrany Lva Trockého – jeho¾ obsah byl vìru „slovem do rvaèky“. Dokument stvrzený datem 25. kvìtna 1918 pak po¾aduje, ¾e „ka¾dý Èechoslovák, který bude nalezen se zbraní na linii ¾eleznièní dráhy, budi¾ na místì zastøelen. Ka¾dý ešalon, v nìm¾ se uká¾e tøebas jeden ozbrojený, musí být vylouèen z dopravy a zavøen do zajateckého tábora… Zároveò jsou posílány v týl èeskoslovenských ešalonù spolehlivé síly, kterým je pøikázáno dáti nauèenou buøièùm.“ Takto se ovšem nejedná s vycvièenou armádou, èítající padesát tisíc chlapù, za nimi¾ – alespoò sympatiemi – budou stát i západní mocnosti. Lenin se podle dobových svìdectví v této chvíli zbavoval posledních vlasù – „vùbec nemohu Lva Davidovièe pochopit", pravil. Do dvaceti let Lev Davidoviè na svou roli v dìjinách doplatil.

Bolševické síly, které mìly dát, jak víme, za vyuèenou „buøièùm“, se pokusily odzbrojit legie násilám – ve dvou stanicích – Zlatoust a Marianovka. Hlavní útok byl veden na druhou z obou stanic, v ní¾ si zapisoval bìh událostí støelec Rudolf Èmejla. Bìhem nìkolika dní legie zajistily nejvýchodnìjší úsek trati, jimi¾ mìly pùvodnì projí¾dìt všechny ešalony, a 7. èervence den poté, co se spojily všechny vlaky na této trati, se obrátily legie i opaèným smìrem – toti¾ k Volze. Obsadily tak rovnou 8000 kilometrù trati a pøíslušné území na sever i na jih od magistrály. V tomto okam¾iku Èeskoslovenská republika vstoupila vskutku a razantnì do dìjin. Noviny celého svìta popisovaly hrdinskou anabázi v okrajové èásti jinak stále ještì válèícího svìta. Od této chvíle ji¾ nebylo mo¾né Èechy smáznout ledabyle z mapy svìta a z centra Evropy. Od tohoto okam¾iku u¾ zále¾elo a zále¾í jen na nás, jak si s touto jedineènou šancí po ètyøech stoletích poradíme. Zatím jsme nejspíše v rozpacích. Masaryk se svými nejbli¾šími sice pøipravil øešení na diplomatické pùdì, avšak trumfové eso, o nìm¾ Masaryk snil, vytáhly a¾ legie osudného 14. kvìtna, kdy se postavily ozbrojenému bolševickému útoku. A tento den by mohl být rovnou státním svátkem místo 28. øíjna, právì tak jako 7. èervenec, kdy legie opanovaly celou magistrálu – od Volhy a¾ k Vladivostoku. I vojenští odborníci smekali své brigadýrky. V daném okam¾iku vstoupil boj legionáøù na trati do povìdomí milionù. Zásluhou tisícù (56.000) hrdinù vzal svìt na vìdomí existenci státu, který ještì de facto ani neexistoval.
 
Velkolepý triumf ovšem Rudolf Èmejla nezaznamenal – a v dané chvíli ani nepro¾il. Zapisoval zase "jen" den ode dne sled událostí, netuše, v jak významných historických kulisách se v tomto okam¾iku pohyboval. On zapsal zase jen touhu, s jakou se legionáøi vraceli domù a poté i radost ze shledání s rodinami ve své svobodné vlasti.

Pokraèování pøíštì...
 

 
Slavomír Ravik
 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.02.2017  12:03
 Datum
Jméno
Téma
 22.02.  12:03 ferbl
 08.02.  10:13 Von
 08.02.  09:33 JitkaHonkova
 08.02.  06:22 zdenekJ