„Tak se na sebe koukni, ty... ty Asiatko!“ køièí brácha a mává mi pod nosem novinami s fotografií korejské dívenky. Je asi v mém vìku, má ofinu do oèí a krátké rovné vlasy, na sobì jenom roztrhané špinavé trièko a vypadá vydìšenì. Z kulatého, ale pohublého oblièeje vystupují široké lícní kosti, trochu placatý nos a pod pøevislými víèky šikmé oèi.
Jsem jí podobná. Jsem jiná ne¾ všechny holky v naší škole. Jsem nejošklivìjší v celé Praze, „Mo¾ná se bohatì provdáš... A k veèeøi máme párky!“ tìší mì Karel.... Breèím. Bráchovi se to mluví! Co veèeøí ta Koreanka?
Píše se rok 1952 a v Koreji u¾ rok zuøí válka. Ameriètí imperialisté bombardují nemocnice a školy. Celá tøída nosí bez odmluvy pionýrské šátky na podporu pionýrù v Koreji. Karel prohlásil, ¾e Koreu nepøepadli Amerièani, ale Rudý a ¾e v ní øádí ¾lutý a rudý nebezpeèí. Bojím se, ¾e je brácha reakcionáø a ¾e bych to mìla hlásit. Dostávám horeèku.
„Ta holka se nám z té propagandy ještì zblázní,“ prohlásil táta a pro všechny pøípady mi zakázal jít druhý den do školy. Šla jsem. Mìli jsme mít výlet, ale pøedsedkynì tøídy Majka protestovala, ¾e se nepùjdeme bavit, kdy¾ v Koreji zuøí válka. Uèitelka to usmlouvala na návštìvu Náprstkova muzea.
„To je pìkné, ¾e se Strana a vláda ujala té korejské holèièky,“ do¾aduje se v tramvaji souhlasu starší paní, ale nikdo jí neodpoví. „Jak se jmenuješ?“ nevzdává to. Celá hoøím.
„Utrpìla šok a ještì nerozumí dobøe èesky,“ zachraòuje situaci Ev¾a, roš»ák tøídy. Tøída se po»ouchle øehtá.
„To není hezké, smát se kamarádce, která za¾ila hrùzu, jakou je válka,“ zlobí se paní.
Tramvaj se rozdìlila na dva tábory. Nìkolik lidí se zaène hádat a ukazovat si na èelo. Uèitelka dává povel k ústupu.
„Bude prùšvih,“ varuje Ev¾a. Uèitelka nabírá dech, ale neví, co øíct. Co øíct smí a co u¾ je za hranicí dovoleného, proto¾e Korea je Korea!
2/ Sen o Èervené tramvaji
na podzim v osmašedesátém
Cink cink... Jen co dvakrát zazvoním a u¾ se øítím z Pavláku Jeènou ulicí dolù. Jsem èervená bøichatá tramvaj obsypaná i zvenku na stupátkách. Nápor po ránu je obrovský, zdá se mi, ¾e energie všech tìch lidí a lidièek se pøièítá k té mojí, øítím se stále rychleji, brzdím a mám plnou hubu písku i strachu o ten hrozen kolem dveøí. Školní brašna je táhne dolù, smìjí se a pokøikují, prý je to velká legrace, ale co pro mne?
Okrovì ¾lutou budovu školy vítám u¾ z dálky, brzdím a øvu na celou Jeènou a slyšet je mì a¾ nahoru na Pavlák a dolù na Karlovo námìstí. Jen aby se mi povedlo zastavit a abych se sebou moc nehodila, to pak všichni padají jako hrušky... Smìjí se a skáèou ze stupátek, brzdím a øvu, aby mì bylo slyšet a¾ pøes hranice a dráty do snù tìch, kteøí se mì museli vzdát. Buï jedno nebo druhé, buï domov anebo svobodu, ale jak k tomu pøijdu já?
Probouzím se zpocená na posteli. Je ticho... Ty èervené tramvaje mi v podzimu osumašedesát tak daleko od domova prostì strašlivì schází...
3/ Kde sídlí štìstí
Oèekáváme, ¾e štìstí k nám pøijde odnìkud zvnìjšku jako dárek ve vánoèním papíru. Jen¾e takový pocit je nanejvýš krátkodobý a prchavý. Dárek se omrzí, zmìna stavu èi nìjaké situace zevšední. A pocit štìstí? Ten odletí s nimi!
Èasto mù¾eme být svìdky toho, jak lidé ¾ijící v nuzných podmínkách doká¾í vzdorovat nepøízni osudu a být pøese všechno spokojeni a š»astni. Naopak ti z nás, kteøí se pøizpùsobí svodùm a pokušení doby a propadnou vìèné touze po nìèem, co nám není dáno, jen rozšíøí øady lidí, kteøí po klidu a štìstí sice tou¾í, ale nemají na nì. Kdy¾ se tak dívám kolem, zdá se mi, ¾e tím nejvìtším kazisvìtem štìstí vùbec je závist.
„Spokojen se svým osudem, budeš ¾ít š»astnì“, øíká øímský básník Q. Horatius. Nebo také „Tìm, kteøí mnoho chtìjí, mnoho chybí.“ Štìstí toti¾ není závislé na majetku ani na dosa¾ených titulech a funkcích, je to stav našeho vnitøního já, naší duše. Jak ale takový stav navodit, kde a jak ho získat?
Stará pravda øíká, ¾e štìstí se nedostaví k tomu, kdo se pachtí za chimérami, ale kdo se umí radovat z malièkostí a rozdávat optimismus a spokojenost. K tomu, kdo pøijme úkol, který mu byl dán a pokouší se ho zvládnout co nejlíp. Americký tisíceronásobný vynálezce T. A. Edison to vyjádøil takto:„Tajemství úspìchu v ¾ivotì není dìlat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co dìláme.“
Kdy¾ vzpomínám na svoji babièku uplahoèenou od rána do noci v hospodáøství, a pøesto plnou lásky, pohody a radosti z ka¾dé nové rostlinky, z ka¾dého kozlíka a telátka, kterým pomohla na svìt, dávám této jednoduché definici za pravdu.
Vìdci podrobují štìstí neustále novému a novému vìdeckému zkoumání a prý u¾ dokonce pøišli na to, která èást mozku je za pocit nálad a štìstí odpovìdná. Není dokonce vylouèeno, ¾e štìstí je tak trochu individuální zále¾itost, ¾e se èásteènì dìdí podobnì jako nìkteré vlastnosti nebo právì optimismus.
Doká¾ete si pøedstavit, ¾e pøijde doba, kdy bude mo¾né lidský mozek na pocit štìstí naprogramovat anebo jeho nefunkèní èást vymìnit jako ¾árovku? Já osobnì se v ka¾dém pøípadì domnívám, ¾e pocit vnitøní pohody je prostì výsledkem naší èinnosti, našeho sna¾ení a pøekonání sebe sama. ®e èlovìk ¾ije úkolem.
Jsem jí podobná. Jsem jiná ne¾ všechny holky v naší škole. Jsem nejošklivìjší v celé Praze, „Mo¾ná se bohatì provdáš... A k veèeøi máme párky!“ tìší mì Karel.... Breèím. Bráchovi se to mluví! Co veèeøí ta Koreanka? 
