Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jeden mu¾ a jedna sleèna
 
Oba byli staøí. Mu¾ i sleèna. ®ili v domì, který pamatoval staré lepší èasy. Od té doby nìco vody uplynulo a nikdo se o dùm pøíliš nestaral.  Tak usoudila Olivie, která do domu vstoupila poprvé, hned po tom co zaparkovala pøed domem a pøivítala se s majitelem a jeho psí sleènou. Majitel, pohledný prošedivìlý mu¾, nemìl to charisma, které by u nìj vítala, ale pùsobil na ni celkem milým dojmem. Pøi èastých telefonních rozmluvách sice nemìl esprit a slovní zásobu jako její pøítel z Kalifornie, nemìl ani jeho zabarvený hlas, ale budi¾. Èasto odbíhal od tématu, jeho øeè byla prokládána vatou, na co¾ Olivie nebyla zvyklá. Nesmìøovala nìkdy k meritu vìci. Tak tomu bude asi i nadále, usoudila a pøi vstupu do domu se tím i ujistila. Nevadil jí starý dùm, ale neudr¾ovaný dùm. V provizorním botníku i kolem nìj se válelo nepøeberné mno¾ství bot všeho druhu, a málem ¾e nezakopla o pøehršel prázdných a poloprázdných špinavých lahví. Mrkla okem po navršených krabicích pøi schodech do podkroví a odvrátila od nich zrak. Vstoupila za mu¾em do kuchynì.
 
„Tady na tom køesle spí naše sleèna, ale kdy¾ se sem posadíte, tak si lehne jinam.“
 
Olivie pøejela pohledem oškubané špinavé køeslo s psíèkem a udìlala krok dál. Oválný stolek bez ubrusu s ponièenou deskou, kuchyòský kout, zmì» starých naskládaných nepotøebných krámù. Do oèí ji uhodil elektrický dvouvaøiè, jeho¾ polovina byla odøíznuta. Všechno, na èem spoèinul její zrak, se jí jevilo jako vetešnictví, i kdy¾ postel mìla snad èistou pøikrývku. Ale sedat si na postel? Tak vstoupila do druhého pokoje. Tam vévodily tìsnì vedle sebe dvì skøínì. Naproti nim druhý stùl se ¾idlemi, bokem postel. A další vitrína z jiného období. Její zrak ulpìl na harmoniu v rohu.     
 
„Krásné,“ pronesla jediné slovo, na které mu¾ reagoval.
 
„Hrávala na nìm matka.“
 
Nebylo, kam se posadit, nebo» ten secesní zajímavý nábytek byl odøený, zašlý, nikdo ho nenechal zrestaurovat. Stùl opìt bez ubrusu. Tady se posadit nemohu, usoudila a pøešla do poslední místnosti. Tam podél zdí samé skøínì, ka¾dá jiný pes jiná ves. A tøetí stùl, tøetí postel, v jejích¾ nohách další obøí televize. Nezbylo jí, ne¾ se posadit ke stolu. Pøehlédla ètyøi ¾idle a jednu si vybrala. Ale pøímo pøed oèima mìla kout naskládaných krabic a krámù. Tohle nemohu pøe¾ít, mít na oèích ten nepoøádek, pomyslela si a pøesedla si na druhou ¾idli. Ale z tohoto úhlu byl pohled stejný. Vrátila se na pùvodní místo. Snad to pøe¾iji, øekla si a zùstala sedìt. 
 
Mu¾ pøinesl její tašky. Ujala se iniciativy. Polo¾ila na stùl, co pøivezla. Buchty, øízky, obalované ¾ampiony, zeleninu a láhev alkoholu. Po¾ádala o talíøe a sklenièky a musela si nalít, aby tu realitu kolem sebe nevidìla v tak bolestném svìtle.
 
„Nechcete si umýt ruce?“
 
Podívala se do koupelny a ráznì odmítla: „Ne. Já se nemyji.“
 
S chutí si nalila z láhve, kterou pøinesla. Ani nepo¾ádala o led, jak bylo jejím zvykem.
 
Stìny pokojù byly vymalovány tmavými sytými barvami, co¾ lahodilo jejímu oku. Ale v ka¾dém pokoji, si hned všimla, ¾e barva je ranìná nìjakým bílým flekem po høebíku nebo po sádøe. Mu¾ u¾ dávno nemìl barvu, aby tu ránu odstranil. Jeho ledabylá práce mu dávala špatnou vizitku. Takový výsledek nebyl její parketa. Pøesto byla vstøícná ke konverzaci. Hovoøil rád a dlouho, èasto myšlenky košatil a odboèoval, aby se vracel tak, ¾e nebylo dost jasné, co chce povìdìt. Kdy¾ Olivie chtìla nìco øíct, musela mu skoèit do øeèi.
 
„Necháte mì domluvit?“ padla obvykle jeho otázka. 
 
Otázka padla na úrodnou pùdu. A on pokraèoval ani ne tak v rozhovoru o sobì jako o pøedstavách, co má v plánu ještì udìlat. Jeho pøedstavy míøily do vysokých sfér. A¾ k perpetum mobile. A¾ k tomu, jak po uskuteènìní své vize bude bohatý. Snad svým slovùm i vìøil. Olivie moc dobøe pochopila, tu vizi snu o úspìšnosti, která mnohé mu¾e provází a¾ do konce ¾ivota, ani¾ by ji kdy dotáhli k cíli.  
 
Vstala od stolu a podívala se na psíèka. Le¾el tiše, jen oèka mìl dokoøán. Zaèala na nìj mluvit. Jak se máš malièký? Není ti tady smutno? Nechceš nìco, psíèku? Takové a podobné vìty jí napadaly. Bylo jí ho líto. Starý pes a staré køeslo. Dohromady k politování.  
 
„To není psíèek. To je sleèna,“ opravil ji mu¾.
 
„Ne. Pro mne je to psíèek.“
 
„Byla jste v koupelnì?“  Zeptal se po chvíli, ani¾ chápala proè.  Po té otázce a její záporné odpovìdi mu¾ vyskoèil, vyhodil psíèka ven a zaèal po nìm utírat lou¾i.
 
„Nemá hlad nebo ¾ízeò?“
 
„Ne. A není to ¾ádný psíèek, ale sleèna. Je u¾ stará. Zdìdil jsem ji i s domem po matce.“
 
Kdy¾ spolu vypili kávu, pozval ji k prohlídce zahrady. Šla poslušnì za ním a nevìøila svým oèím. Vstoupila do pralesa, kterému vévodil oøech. Silný kmen, jemu¾ byly oøezány hlavní vìtve, aby z nich vyrazila zmì» zelených výhonù. Kupodivu byly obalené oøechy. Dávaly mohutný stín. Ale pod oøechem ve stínu, nebylo místo pro lavièku, pro odpoèinkové posezení. Takové místo nebylo v zahradì nikde. Všude nesourodá zmì» krámù a zelenì. Nebylo mo¾né projít na konec zahrady. A on vysvìtloval, naè je která rostlina a za jakým úèelem byla zasazena. Co který koøen nebo listy léèí.
 
Olivie dobøe vìdìla, ¾e zdejší slunce a pùda rodí sama a ¾ádnou úrodu, kromì rajèat, nevidìla. Mezi zelení se válely zbytky cihel a staré krámy. Jediné, co ji zaujalo, byla pohozená jakási amfora. Ale pøi bli¾ším pohledu si všimla, ¾e prasklá a ulomená.  
 
„To je hrùza,“ ujelo jí.
 
„Vy mi nic nepochválíte,“ ohradil se.
 
Olivie rezignovala. Jediné, co v té zahradì a v tom domì mìlo její sympatie, byl onen mu¾, který se jí líbil. Štíhlý, hezký s èupøinou šedin do èela a svým zpùsobem chytrý. A co nemohla pochopit, kam se jeho chytrost vytratila, ¾e za celým jeho ¾ivotem nebyl vidìt ¾ádný výsledek. Byt, ¾ádné výsledky práce, zhola nic. Co chtìl? Pro co ¾il?
 
Psíèek je nedoprovázel. Le¾el u dveøí.
 
Mu¾ utrhl tøi rajèata a všichni tøi vešli zpìt do domu.
 
Pøed veèeøí mu¾ naplnil misku a pøisunul ji psíèkovi. Ten ji vylízal.
 
„Nemá ¾ízeò? Starala se Olivie.
 
Mu¾ natoèil do misky vodu. Kdy¾ ji psíèek vypil, vyskoèil si na své køeslo.

 
 
Mu¾ pøinesl talíøe, Olivie vyndala z krabic jídlo a veèeøeli naproti sobì u stolu. Nastala vzácná chvilka pohody dvou lidí, kteøí se navzájem dùvìrnì ještì nedotkli, ale u¾dibovali ka¾dý ze své touhy. ®ena na jeho pøíjemné tváøi témìø visela oèima. Mu¾ vìtšinou hovoøil, ani¾ by ji potají pozoroval.  A psíèka, jako by tu nebylo. Jedli pomalu, svìt èekal venku a èas se pro nì zastavil. Mu¾ odbìhl a pøinesl dva šálky kávy. Pøinesl koláè, který pro ni zakoupil, ale sám si ke kávì vzal její buchtu. Oba si od té chvíle snad pøíliš slibovali. Mu¾, i kdy¾ klopil oèi, nevidìl nic ne¾ ¾enu a imponovala mu její chytrost. ®ena si pøiznávala tajnou nadìji krátit do budoucna èas po jeho boku. V domì nehrálo rádio, nebyla zapnutá televize, netikaly tu hlasitì ¾ádné pendlovky. Tahle chvíle jako by byla vyjmuta z èasoprostoru vesmíru a zùstala urèená jen pro nì. Chvíle vzácná a krátká. Mimodìk se jejich oèi støetly. Mu¾ ten pohled neunesl, sklopil oèi a posléze zmizel v kuchyni. Olivie vyšla za ním a všimla si, ¾e zase vytírá koupelnu.
 
„Není ten psíèek nemocný?“ otázala se.
 
„Není to pes, je to sleèna. A je jen nervózní, proto¾e není zvyklá na návštìvy.“
 
„Tak abych odjela,“ brisknì zareagovala.
 
Mu¾ na to nic neøekl.
 
To rozhodlo.
 
Na nic neèekala. Sbalila si tašky a zamíøila ke dveøím. Kdy¾ ji vyprovázel k autu, do kufru jí polo¾il tašku oøechù. Snad mu podìkovala, mo¾ná také ne a chtìla mu øíct: Nabídla bych vám hrnek vody ze studny plné dobrých víl, ale jsem si zcela jistá, ¾e byste se nenapil.
 
Chtìla mu to øíct, ale neøekla. Otoèila klíèkem, dotkla se plynu a odjela.     
 
Marta Urbanová

* * *
Fotografie ©Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.08.2016  08:45
 Datum
Jméno
Téma
 26.08.  08:45 LenkaP
 26.08.  07:47 Von