Jako v článku o výjimečných iráckých řemeslech či zaměstnáních stojí za zmínku také další, zejména pro cizince velice nepochopitelný jev, totiž přezaměstnanost, jakýsi protiklad k „metle kapitalistických režimů“, nezaměstnanosti. Sice jsme něco podobného tehdy znali v daleko menší formě i u nás, ale tady to nabylo nebývalých rozměrů.
Ježto v té době vládla v Iráku strana BAAS, jakási obdoba naší „lidové demokracie“ (huh, ten pleonasmus), odstranila ten neblahý pojem uneploymentu ze svého politického programu. Při tehdejší úrovni vzdělání lidu byla tato hrozba zcela reálná, a tak režim, při svém bohatství z nafty, prostě a jednoduše nabral do státních a komunálních úřadů tolik lidí, kolik v nich bylo místa pro stůl a židli.
To se ovšem projevilo tak, že tam, kde by stačil jeden úředník, seděli dva, ba i tři. Zajisté záslužný čin, řeknete si! Daleko lepší, než vyplácet lidem podporu, aniž by pro ni hnuli prstem. Jenže oni tím prstem příliš nehýbali, a když, tak jen opravdu zvolna, takže to mělo podobný efekt jako nezaměstnanost, totiž potíže, a to hlavně pro cizince.
Přijde-li například něco projednat a potřebuje vědět, kdo je k tomu v dané instituci kompetentní, obrátí se zpravidla na první osobu v řadě stolů. Oslovený pravděpodobně neřekne ani slovo a kývnutím hlavy ho pošle stůl dál. Tam se scénka opakuje a má-li štěstí, najde nešťastník konečně osobu, která rozuměla jeho anglické otázce. Potkalo-li ho dokonce štěstí dvojnásobné, je mu zdviženým palcem pokynuto, aby vyhledal pana Ahmeda o poschodí výše.
Se zdvořilým úsměvem a díkem „šukren“ na rtech tam vystoupá a zjistí, že všechny dveře na dlouhé chodbě jsou sice označeny jmény, leč písmem arabským (v zájmu spravedlnosti dlužno ale podotknout, že na vyšších místech a ministerstvech jsou uvedena také latinkou). Naštěstí se na chodbách všech úřadů nachází koutek, kde sedí „čajdží“, muž, který roznáší zaměstnancům čaj, nebo kávu. Ten obyčejně vládne dostatečnou znalostí angličtiny, aby pochopil, koho hledáte, a když mu to řeknete, tak vám položí otázku „which Mr. Ahmed do you want to speak to? („S kterým panem Ahmedem chcete hovořit?“) a je v koncích, netuše, že v arbském světě je Ahmedů, jak když naseje, snad stotisíckrát víc, než u nás Nováků a v Anglii Smithů. Protože to neví, vrátí se k onomu laskavému pánovi, který mu to poradil. Ten mu ochotně prozradí, že jmenovaný sedí v místnosti číslo 7. I vrací se nahoru a přemýšlí, proč asi tu informaci nedostal již prve. Takhle se ovšem ptá jen první dny, protože záhy pozná, že tak to prostě v těchto zemích je a že je třeba s tím počítat.
Smířen s tou skutečností, chystá se zaklepat na dveře, ale čájdží mu to nedovolí, protože „pan Ahmed se modlí“. Když nakonec stane před kýženým vašnostou, doví se, že dotyčný není této věci kompetentní, je poslán na jiný úřad nebo ministerstvo a proces se opakuje. Pokud takový člověk na to nemá nervy, nebo má slabé srdce, hrozí mu, že ho pošlou domů v cínové rakvi. Vydrží-li to ale a zvykne si, stane se proti tomu imunním a má naději, že to přežije.
V té souvislosti si vzpomínám, jak jsem jednou slyšel jakousi sestru z bagdádské nemocnice, hezkou, asi pětadvacetiletou Angličanku, které když se úředník za pultem zeptal, jak dlouho už v Iráku je, odpověděla: „Five years already, and still alive!“ („Už pět let a pořád ještě živá!“)
Tato jedna věta plně vystihuje obtíže cizince v tehdejším Iráku a je případným zakončením této části. Přesto se chci ještě zmínit o něčem, na co jsme tehdy v naší zemi žehrali, co ale v Iráku nabylo přímo obludných rozměrů, totiž o byrokracii, ale to je již téma na další kapitolu.
Jako v článku o výjimečných iráckých řemeslech či zaměstnáních stojí za zmínku také další, zejména pro cizince velice nepochopitelný jev, totiž přezaměstnanost, jakýsi protiklad k „metle kapitalistických režimů“, nezaměstnanosti. Sice jsme něco podobného tehdy znali v daleko menší formě i u nás, ale tady to nabylo nebývalých rozměrů.