Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem mùj osud (3)
 
Naši bagdádští spolubydlící
 
Dùm, v nìm¾ jsme mìli strávit nìkolik let, nebyl velký, ale pro nás dva víc ne¾ dostateènì prostorný a hlavnì pomìrnì nový a èistý. Na malé hezké zahrádce kvetlo právì nìkolik stromù s pomeranèi a citrony a nechybìly ani silné lodyhy nìkolika banánovníkù. S potìšením jsem cítil, ¾e celý objekt zapùsobil na Lenku velmi pøíznivì, co¾ bylo dobré znamení.
 
Od jejího pøíletu uplynulo u¾ skoro ètrnáct dní a já mezitím prošel metamorfózou ze slamìného vdovce v plnoprávného man¾ela, osvobozeného od potupných a mu¾ùm nepøirozených èinností.
 
Opìt jsem s uspokojením po¾íval všech výhod man¾elského svazku a z nìho plynoucích výsad i povinností pro jeho mu¾skou èást a rychle si na to zvykl.
 
Naproti tomu ale ona jen opatrnì pøivykala nové domácnosti, cizímu ¾ivotní prostøedí a ne právì pøíjemnému klimatu. Aèkoliv se zdálo, ¾e se jí to daøí a brzy se jí tu zalíbí, nechtìl jsem z toho èinit pøedèasné závìry. Nepoznala toti¾ ještì všechno.
 
Jednoho páteèního odpoledne, pøi obvyklé polední siestì, jsme le¾eli v lo¾nici, pøikryti jen tenkými prostìradly proti studenému dechu klimatizaèní jednotky. Ona si èetla Shawovy „Windmills of the God“, co si koupila pøi mezipøistání v Athénách a já právì upadal do pøíjemného spánku. U¾ jsem se dokonce propadal do nìjakého pøíjemného snu, kdy¾ mne z nìho krutì vytrhl výkøik: „Co to je, proboha?“ tøese mi ramenem ukazujíc na strop nad sebou, kde nehybnì sedí malá, skoro prùsvitná ještìrka, „Kruci, vyskoè rychle a vyhoï to zvíøe ven, ne¾ na mne spadne!“
 
Ne¾ jsem se odhodlal splnit ten rozkaz, vyskoèila rychle sama a vybìhla do haly. Tam ale byl cooler vypnut a tedy o deset stupòù vìtší teplo, tak¾e byla „v tu ránu“ zase zpátky: „Jak to, ¾e ještì le¾íš, tobì je jedno, ¾e se plazù bojím?“
 
„Ale Lenièko, to je zcela neškodný malý gekonek. Je velice u¾iteèný a v ka¾dé zdejší domácnosti jich ¾ije nìkolik, proto¾e chytají hmyz. Kdy¾ se podíváš po stìnách v celém domì, zjistíš ¾e jich tu s námi ¾ije víc!“ chlácholil jsem ji. „Pojï, vymìníme si místa. Ten bude takhle nehybnì sedìt aspoò hodinu a já ho shazovat rozhodnì nemíním!“
„Prosím tì, jaký by chytal hmyz? V¾dy» pro ty sítì v oknech a dveøích není v celým baráku ani muška!“
 
„Nu, mo¾ná není, ale v noci jistì nìco vyleze a pak nastane našim, jak øíkáš plazùm, jejich povinnost, tak¾e ráno u¾ zase neuvidíš ani tu mušku.“ Snad ji to upokojilo, ale stejnì hupsla do mojí postele a já usnul na celou hodinu v té její.

 
 
Kdy¾ jsem se probudil a vstal, bylo u¾ vedlejší lo¾e prázdné a ve zbytku domu tiše huèely rozvodné lutny proudem vzduchu z coolerù. Nahlédl jsem do kuchynì, kde se moje hospodyòka právì chystala umýt nádobí od obìda: „Jdu pod sprchu, honey, a to zvíøe z lo¾nice zmizelo, pokud si budeš ještì chtít zdøímnout!“
 
Odpovìdi jsem se nedoèkal a odešel, kam jsem oznámil. Pustil jsem na sebe osvì¾ující proud vla¾né vody, a jak jsem tehdy mìl ještì ve zvyku, zaèal jsem si zpívat. Nevím, kolik lidí tímto zlozvykem trpí, ale dost jsem øval, abych pøehlušil tu vodu. Dveøe koupelny byly, pøirozenì, zavøeny, aby moje produkce nepronikla do kuchynì, a tak jsem málem dostal infarkt, kdy¾ se rozletìly, div ¾e nevyskoèily z pantù.
 
„Proè jsi mne, kruci, nepøipravil na tu mena¾erii, co tu s ní budu muset pár let ¾ít?! Teï na mne vylezla z odpadu ve døezu parta švábù, velkejch jako babièèiny pantofle a nechtìli, dobytek, zpátky, ani kdy¾ jsem na nì pustila vodu. Rozlezli se po kuchyni do všech koutù a skulin“, plaèíc, vyèítá mi moje nedra¾ší a tluèe pìstièkami do mého mokrého hrudí, „a jestli s tím nìco neudìláš, pojedu hned zejtra domù!“
 
Pøedevším jsem ji upozornil, ¾e je zhola nemo¾né, aby odjela u¾ zítra, proto¾e nemá „zabukované“ místo v letadle, o nezbytném leaving permitu od zdejší policie ani nemluvì. Pak jsem jí pomalu a klidnì pouèil, ¾e tady nejsou pod umyvadly a døezy sifony, tak¾e tito naši podnájemníci mají snadnou cestu a¾ do kuchynì. A ¾e bìhem èasu zde potká ještì další a odpudivìjší insekt, ba venku ještì i jiné plazy, k nim¾ chová takové negativní city, aè jde o bo¾í tvory, jako jsme i my a jiná zvíøata.
 
Nepochopila to hned, ale za tìch témìø sedm let, pro¾itých v Iráku a posléze i v Kuvajtu, se u¾ nedìsila, potkala-li na zahradì štíra, chlupatého osmicentimetrového pavouka, kudlanku èi hada. Zvykla si na po nocích vrzající cikády a øev roztou¾ených kocourù a nauèila se nevidìt potkany, velké témìø jako koèky, kteøí veèer pøi masgoofu (Specialita irácké kuchynì – velká kaprovitá ryba, peèená u otevøeného ohnì) v restauracích na bøehu Tygridu beze strachu slídí pod nohama hostù po tom, co spadne ze stolu.
 
Ostatnì, ono by se i u nás našlo dost stejných, snad jen ponìkud ménì urostlých specií. Kdo nìkdy byl v pekárnì, mlýnì, pivovaøe, èi velkoskladu potravin, dá mi jistì za pravdu.
Jen ještì jednoho malinkatého šmejda (o nìm bude zmínka v dalším vyprávìní) nepotkala a doèkala se toho a¾ témìø na konci našeho iráckého pobytu. A nebylo pro ni o nic menší pøekvapení, snad jen ne tak hrùzostrašné jako houfce kokroušù.
 
Pokraèování pøíštì...

 
Ludìk «opka 

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.07.2016  01:52
 Datum
Jméno
Téma
 15.07.  01:52 Ivan
 10.07.  09:46 ferbl
 09.07.  08:37 Von
 09.07.  07:57 KarlaA
 09.07.  06:35 LenkaP