Chudoba cti netratí
Jedna z mých profesních povinností je i fotografování v terénu. Obrážím za tím účelem okolní vesnice, občas prožiji něco milého, někdy dobrodružného a nezřídka veselého. Že asi patřím k místnímu koloritu jsem si jednou uvědomila, když mě neznámá domorodka v autobuse oslovila slovy: „Jedete zase někam fotografovat, mladá paní?“
Tu mladou paní neberte doslova a nenechte se zmást. Toto oslovení tady jaksi patří k dobrým mravům bez ohledu na věk.
„Kam dete tetá?“ Kdepak! Tento začátek konverzace vymizel i s těmi tetkami; dnešní venkovské ženy a to prosím i ty zralé a ještě zralejší, povětšinou cinkají klíčky od vlastního auta a sdělují si informace, který že servis v okolí je lepší.
Na svých toulkách se dávám s lidmi do řeči a oni se mnou, občas mě pozvou do stavení, slovo dá slovo, a nad řezem poctivého domácího koláče a bucláčku kafe mi ukazují staré rodinné 
fotografie. Jsou to obrázky z přelomu devatenáctého a dvacátého století, je na nich zdejší krajina které čas dal novou podobu, a jsou na nich lidé, kterým naopak čas tu jejich podobu vzal.
Takových starých fotek se mi podařilo za několik let, co tuto práci dělám, nasbírat pořádnou hromádku. Tedy slovo „nasbírat“ není to pravé. Já si fotky půjčím, doma naskenuji a zase poctivě vrátím. No, a o těchto fotografiích a věcech kolem nich jsem chtěla napsat článek, věřila jsem, že by mohl být zajímavý. Nechala jsem rozběhnout myšlenky i prsty po klávesnici, ale hned nastal první zádrhel: téma je příliš obsáhlé! Aby mělo hlavu i patu, bylo by třeba několik pokračování. Jenže já nejsem spisovatelka a nikdy se u mne tyto sklony neprojevovaly. Psát krátké článečky do Bylináře, kde se jejich nedostatky snažím zakrývat obrázky, to je jedna věc, ale napsat souvislý, mnoha stránkový text, aby byl dobře čtivý, vyžaduje průpravu a tu já nemám.
Nikdy jsem nebyla velký psavec. Slohová cvičení ve škole jsem sice většinou zvládala, ale různé školní literární soutěže jsem nevyhledávala. Ani na dopisy mne moc neužilo. Snad až s jednou výjimkou. A to bylo dopisování si s dívkou ze SSSR. Když jsme ve škole zvládli základy azbuky, soudružka učitelka nás neúnavně zásobovala adresami sovětských pionýrů a pionýrek a dbala na to, abychom nebyli ošizení o možnost zdokonalit se v ruštině. Už si nepamatuji jak dlouho a o čem jsem si s tou dívkou psala, ani jak se jmenovala, ale pamatuji si velmi dobře, jak naše dopisování skončilo. To bylo tak:
Jednou jsem se vrátila ze školy, a v kuchyni na židli byla velká rozbalená krabice. Její obsah pokryl celý kuchyňský stůl, před kterým stála rozčilená maminka, ruce v bok a to nevěstilo nic dobrého.
„Tak pojď, pojď, podívej co přišlo!“ tón jakým to říkala se mi vůbec nelíbil.
„Jééé, co to je?“
„To snad vidíš, ne?“ zazněla kusá odpověď.
Viděla jsem, zírala jsem, nechápala jsem. Na stole byly balíčky kakaa, čaje, čokolády, bonbony, chalva a nějaké konzervy. Odesílatel - moje pionýrka - a žádný doprovodný, vysvětlující dopis.
„Můžeš mi laskavě říci, co do toho Ruska píšeš za nesmysly? To vás naváděj ve škole? Copak jsme nějaký proletariát, aby nám někdo posílal balíky jídla a to ještě ke všemu z Ruska?“ pokračovala maminka výhružně zvýšeným hlasem.
Byla přesvědčená, že jednak je její uražený hněv spravedlivý a jednak, že selhala ve výchově. Odmalička mi vštěpovala, že sice chudoba cti netratí a žádná práce není podřadná, ale na druhou stranu, že není nutné svojí nouzi stavět na odiv a profitovat ze své ubohosti. Byla taková doba, že každý se snažil zdůrazňovat svůj dělnický původ, svou bídu zveličovat a povyšovat jako by to byla nějaká zásluha či co a snažit se z toho urvat co se dá. To maminku moc zlobilo. Ale já v tom byla opravdu nevinně, nic takového jsem té sovětské dívce nepsala. Její maminka musela být buď dobrá široká ruská duše, přesvědčená, že jen u nich se má pracující lid dobře a jinde je konec světa nebo to byla uvědomělá soudružka, která si balíčkem udělala červený puntík do své rudé knížky. Nikdy jsem se to nedozvěděla. Druhého dne se maminka vypravila do školy, kde před udivenou učitelku naskládala všechno to jídlo a řekla ať to dají potřebným,
my že hlady netrpíme.
Možná, že mi ještě nějaké dopisy od té dívky přišly, nevím, ale já už žádné nedostala. Myslím, že neotevřené končily v kamnech, protože maminka azbukou nevládla. No a to byl konec mého dopisování. Možná, že kdybych v psaní dopisů pokračovala, třeba by mě to začalo bavit tak, že by i na nějaké ty školní literární soutěže došlo a dneska bych byla poučenější. Kdo ví.
Ale i přes tento nedostatek jsem se nyní do vyprávění o svém řemesle a nejen o něm pustila s vervou sobě vlastní a doufám, že daný úkol zvládnu a svým vyprávěním vás zaujmu. Kdyby ne, stačí jen zmínka a já toho okamžitě nechám, své místo uvolním povolanějším a budu vás opět zásobovat jen svými obrázky.
Magdalena Vlachová
Pozn. redakce: Pokud se někomu zdá, že tento seriál již četl, pak se nemýlí. Rozhodly jsme se s Magdalenou v seriálu pokračovat. Aby byly všechny díly pohromadě, zopakujeme je a budeme prokládat novými příspěvky. Spolu s odkazy na jednotlivé díly budou tvořit jeden celek. Ludmila
