V¾dycky mi šlo o srozumitelnost tance Na setkání s naším nejslavnìjším taneèníkem Vlastimilem Harapesem jsem se moc tìšila, zároveò jsem se trochu bála. Nejsem velkým znalcem baletu a on- bývalý šéf baletu Národního divadla. ®e jsou mé obavy úplnì zbyteèné, jsem tenkrát nevìdìla. Tìsnì pøed naším setkáním se omluvil, mìl nìjaké neodkladné povinnosti. Nesešli jsme se ani podruhé- dostala jsem zápal plic a 14 dní jsem byla „nepou¾itelná“. Kdy¾ jsme se telefonicky domlouvali potøetí, tréma mì opustila a jen jsem si øíkala, aby to tentokrát u¾ doopravdy klaplo. Schùzka probìhla v Malostranské Besedì a bylo to moc fajn. Pan Harapes je velmi galantní, milý spoleèník a pohodový vypravìè. Jaké otázky jsem si pro nìj pøipravila? Mù¾ete se pøesvìdèit. Rozhovor vyšel v prosincovém èísle mìsíèníku Doba seniorù z roku 2014.
Vlastimil Harapes: V¾dycky mi šlo o srozumitelnost tance
Najít si termín na setkání s naším nejslavnìjším taneèníkem Vlastimilem Harapesem (68) nebylo vùbec snadné, jeho diáø je zaplnìný nadlouho dopøedu. Ale povedlo se. Nad šálkem èaje v Malostranské Besedì jsme si vyprávìli o tanci, ale i filmu a ¾ivotì vùbec.
Byl jste dlouholetým sólistou baletu Národního divadla, na jeho scénì jste úèinkoval v desítkách nádherných rolí, proslavil jste náš balet v mnoha zemích svìta. Pøesto jste u nás známý pøedevším z filmù èi televize. Nemrzí vás to?
Proè si dìlat starosti s nìèím, co nemohu zmìnit. Jsem fatalista a beru to tak, ¾e všechno je, jak má být. Opera a balet jsou obory, které neosloví ka¾dého, mají specializovaný okruh divákù. Pøesto se nikdy nestalo, ¾e bych tanèil pøed prázdným èi poloprázdným hledištìm. Není to masová zále¾itost, ale své vìrné diváky balet má.
Pojïme tedy nejprve k filmùm, v nich¾ jste hrál. Nìkteré patøí k našim vùbec nejúspìšnìjším. Pøipomenete ty nejznámìjší?
Film „Markéta Lazarová“ byl vyhlášen naším nejlepším filmem pováleèné historie. „Jak vytrhnout velrybì stolièku“ a „Jak dostat tatínka do polepšovny“ – rodinné komedie, které dodnes neztratily svùj pùvab, a Tomáš Holý se díky nim nav¾dy zapsal do srdcí všech divákù. Pùvodnì jsem tam mìl být jen poradcem pro taneèní scény, ale nakonec Marie Poledòáková pøišla a øekla: - Co bys nìkomu radil, zahraj si to sám. - A bylo to. Hrál jsem asi dost vìrohodnì, proto¾e mì pak lidi díky mé roli nemìli rádi…
Ale byly ještì další filmy…
Krásné vzpomínky mám na „Den pro mou lásku“. Marta Vanèurová mi uèarovala v „Janì Eyrové“ a to, ¾e se s ní mohu seznámit a hrát, bylo pro mì ú¾asné. Padli jsme si do oka a jsme dodnes kamarády. Velmi povedený byl i pohádkový horor „Panna a netvor“, kde jsem hrál po boku Zdeny Studénkové.
Úèinkoval jste i v prvním filmovém muzikálu…
Ano. „Starci na chmelu“ byla má vùbec první zkušenost s filmem, a i kdy¾ jsem tam byl pouze ve sborových scénách, u¾il jsem si to. Bylo nám tenkrát opravdu tìch sladkých sedmnáct, byli jsme parta spolu¾ákù, mìli jsme tìsnì pøed maturitou. Josef Koníèek vytvoøil krásné choreografie, tancovali jsme s velkou chutí.
Jak jste se k baletu dostal?
Kdy¾ mi bylo deset let, pøál jsem si nauèit se hrát na housle. Maminka mi koupila jedny v bazaru a šla mì pøihlásit do Lidové školy umìní v Chomutovì. Všimla si, ¾e je tam také rytmika, a proto¾e jsem poøád nìkde pobíhal a poskakoval, pøihlásila mì i tam. Pan uèitel na housle mì svým pøístupem brzy odradil, ale bájeèná paní uèitelka rytmiky mì uchvátila. Vymýšlela pro nás zajímavá cvièení a hry, a nakonec rodièùm øekla, ¾e jsem pohybovì nadaný a ¾e bych mohl zkusit konzervatoø. Odjel jsem do Prahy na pøijímací zkoušky, a oni mì kupodivu pøijali. Kam vedla vaše cesta po dokonèení studia?
Ještì rok po skonèení školy jsem natáèel Markétu Lazarovou a pan re¾isér Vláèil mi radil, abych pokraèoval ve studiu na DAMU. Jen¾e natáèení se vleklo, postupovalo pomalu a mì to zaèalo trochu nudit. Zastesklo se mi po ka¾dodenním tréninku, po tancování. Rozhodl jsem se vrátit se zpátky k baletu. Udìlal jsem konkurz do Národního divadla, mého jediného stálého anga¾má v ¾ivotì. Zùstal jsem tam nakonec v rùzných pozicích celých ètyøicet dva let. Samozøejmì jsem prùbì¾nì odjí¾dìl na vystoupení v cizinì, tanèil jsem èasto v Itálii, v Nìmecku, ale tøeba i v Austrálii nebo v Japonsku.
Za kolébku klasického baletu bývá pova¾ováno Rusko. Byl jste na zkušené i tam?
Byl jsem na pùlroèní stá¾i v Petrohradì, u slavného pedagoga Alexandra Ivanovièe Puškina. Nastudoval jsem tam prince v Labutím jezeru a v této roli jsem na závìr studia vystoupil ve tøech pøedstaveních s ruským souborem. Pro cizince to byla velmi ojedinìlá pocta.
Poznal jste díky baletu nìjaké slavné osobnosti?
Bylo jich mnoho, všechny bych ani nemohl vyjmenovat. Ale tøeba na Kubì mi potøásl rukou Fidel Castro, pan prezident Havel mì pøedstavil anglické královnì. Velmi rád také vzpomínám na Ples v Opeøe, který jsem v roce 2011 zahajoval tancem s kambod¾skou princeznou. Byl trochu problém s protokolem, princezna mù¾e tanèit jen s taneèníkem v urèitém spoleèenském postavení- byl jsem jí pøedstaven jako „èeský král baletu“. Nevím, jestli s tím pak doma nemìla problém, ale princezna tanèila s „králem“.
Jaká byla vaše nejúspìšnìjší role v Národním divadle?
Princ v Labutím jezeøe je krásná role, ale moje nejúspìšnìjší role byly v baletu Romeo a Julie. Nastudované jsem mìl obì hlavní role- Romea a Mercutia. Kdy¾ jsme pak se souborem tanèili na zájezdu po italských mìstech, v italském tisku psali, ¾e jsem nejlepším taneèníkem Evropy do tøiceti let. To mì potìšilo- mám to doma dodnes schované- „èerné na bílém“.
Poznal jste Národní divadlo i z druhé strany- byl jste tam nejprve sólistou, potom choreografem, re¾isérem, šéfem baletu. Jaké to bylo?
V urèitém okam¾iku jsem si uvìdomil, ¾e nechci jen poslouchat povely nadøízených, mnohdy se mi ani nezdály správné. Chtìl jsem se rozhodovat sám, po svém. Bylo mi tenkrát kolem ètyøiceti let. Kdy¾ jsem se stal 1. ledna 1990 šéfem baletu, ještì rok mi pomáhal Petr Weigl jako „èestný šéf“. Nešlo to v¾dy úplnì hladce, byla to nároèná práce s lidmi- osmdesáti umìlci. Problémy jsem se musel uèit øešit tak, jak pøicházely, sna¾il jsem se být diplomatem- jinak to ani nejde. Ve funkci jsem vydr¾el dvanáct let.
Jak se vám líbí moderní formy tance? Myslíte, ¾e patøí do Národního divadla?
Hodnì zále¾í na tom, kdo je dìlá, do jaké míry je ten èlovìk profesionálem a zárukou kvality a dobré úrovnì pøedstavení. Existují experimentální divadla a rùzné malé scény, kam se taková pøedstavení hodí více. Napøíklad ú¾asné pøedstavení Salome našlo krásné uplatnìní v Rubínu. V¾dycky je nutné zvá¾it, kde je adekvátní prostor a samozøejmì je dùle¾ité pøihlí¾et i k mo¾nému oèekávání divákù.
Býváte èasto zván jako porotce do rùzných taneèních soutì¾í nejen doma, ale i v zahranièí. Vzpomínáte na nìco zajímavého?
Mìl bych jednu úsmìvnou historku. Tìsnì pøed zahájením jedné taneèní soutì¾e ve Velkém divadle v Moskvì jsme sedìli všichni porotci spoleènì na schùzce s pøedsedou poroty, vedle mì kolegynì, 92letá balerína. Všiml jsem si, ¾e má na botì rozvázanou ozdobnou šòùrku, pøiklekl jsem a uvázal ji. Ona se na mì usmála a pronesla krásnou ruštinou: Vy jste mùj princ a já vaše Popelka…
Kdy¾ u¾ jsme u té Popelky, vy ještì dnes v jedné hrajete…
Ano, u¾ tøetím rokem vystupuji jako král v Popelce na ledì, u¾ jsme s ní také navštívili vloni Kyjev a vracíme se tam i pøíští rok. Je to kouzelný muzikál na ledì, Popelka i princ tanèí na bruslích- jsou to úspìšní krasobruslaøi, zpívá je Lucie Bílá a Ondøej Ruml. Ostatní hrajeme a zpíváme na otoèném døevìném jevišti. Jsou tam velmi krásné kostýmy, svìtelné efekty, nádherná podívaná. Letos nás diváci ještì uvidí 17. a 18. prosince v Tøinci a 20. prosince v Brnì.
Taneèníci odcházejí pomìrnì brzy do dùchodu. Pøemýšlel jste o tom, co chcete dìlat dál?
Ze svých pøedstavení jsem odcházel postupnì, naposledy jsem tanèil Odyssea v Laternì Magice. Ale mìl jsem spousty dalších aktivit, tak¾e jsem v nich prostì pokraèoval- televize, film, rùzné aktivity spojené s tancem. Smutek jsem nijak nepoci»oval, je to prostì normální bìh ¾ivota. Jsem pøesvìdèen, ¾e èlovìk musí ¾ít dneškem, zítøkem- nezastavovat se, jít dál.
Mìl jste jako divák rád divadlo Semafor?
Miloval jsem ho. Kdysi jsem napsal, ¾e kdybych nebyl v Národním divadle a mohl si vybrat, kam jít, tak by má volba byla jednoduchá- Semafor.
Jistì víte, proè se na to ptám…
Není to tak dlouho, kdy se ozval telefon, volal pan Suchý. Nabídl mi roli v jedné høe v Semaforu – a já zaèal zkoušet. Vystupovat s ním na jednom jevišti mì opravdu tìší, pova¾uji ho za génia a ¾ijící legendu. K muzikálu Prsten pana Nibelunga napsal libreto, slo¾il hudbu, vytvoøil scénu, kostýmy, re¾íruje i hraje hlavní roli. A já tam mohu být s ním. Mám stejný pocit, jako kdysi v baletu – tenkrát jsem si pohrával s tancem a hudbou, tady si pohrávám se slovem – recituji a zpívám. Divákùm se to líbí a já si to u¾ívám.
Zpíváte hezky od pøírody, nebo máte nìjakou pìveckou pøípravu?
Poprvé jsem veøejnì zpíval v jednom Silvestru- byla to spíš taková legrace, Neckáø, Korn, já a tøi taneèníci. Kdy¾ to skonèilo, pøišla za mnou Hana Zagorová a nabídla mi úèast ve svém poøadu Dluhy Hany Zagorové. Zpívat mìl Gott, Korn, Pospíšil a já mìl s nimi tanèit- dìlat jim køoví. Odmítl jsem s tím, ¾e leda kdy¾ budu také zpívat. Do týdne se rozmyslela, ¾e tedy ano, ale ¾e mì musí uèit správnì zpívat- dávala mi kurzy. Já jí potom pomáhal s tancem – a¾ jsme se dopracovali k man¾elství. To sice po èase skonèilo, ale kamarády jsme dodnes.
Ani s tancem jste tak docela neskonèil…
Jsem umìleckým šéfem Mezinárodní konzervatoøe v Praze. Je to mladá konzervatoø s divadlem v Korunní ulici. U¾ jsme dovedli k maturitì dva roèníky, máme velmi dobré výsledky, mnoho jedineèných studijních oborù, které vyuèují zkušení pedagogové. Dohlí¾ím na umìleckou úroveò, které naši studenti dosahují. Anga¾ujete se i v charitativní práci. V èem spoèívá?
Ji¾ dvacet let jsem èestným pøedsedou Hnutí speciálních olympiád pro mentálnì posti¾ené sportovce. Národní olympiáda byla letos v Brnì, svìtová v Antverpách, ale byli jsme i v Èínì, Japonsku, pøíští rok se chystáme do Los Angeles. Mentálnì posti¾ení mají v Praze na Újezdì studio Oáza, které jim nabízí náplò volného èasu v rùzných krou¾cích. Patøí k nim i krou¾ek tance, kam obèas rád zajdu, podívám se, trochu jim poradím, povzbudím je. Mají velkou radost a jsou vdìèní.
Setkáváte se s lidmi na rùzných besedách, dostáváte od divákù jistì øadu dopisù. Vzpomenete si na nìjaké dojemné setkání?
Nedávno mì po¾ádal jeden pán, jestli bych se s ním nevyfotil pro jeho maminku. Prý byla do mì velmi zamilovaná a on, kdy¾ se narodil, dostal po mnì jméno Vlastimil. Vyhovìl jsem mu moc rád. Vzpomínám si, jak mì rozesmál jeden fotbalový trenér ¾ákù, kdy¾ mi vyprávìl, ¾e dresùm øíkají „harapesky“. Tak¾e jeho základní pokyn klukùm- navleète si harapesky a jdeme na to…
Vzpomínal jste na svou paní uèitelku rytmiky. Do¾ila se vaší slávy? A vaši rodièe?
Paní uèitelka mì vidìla na nìkolika pøedstaveních a samozøejmì jsme spolu zavzpomínali. Tatínek mi zemøel pomìrnì brzy, vidìl jen mé první profesionální kroky. Maminka se do¾ila devadesátky, chodívala na má vystoupení a byla moc pyšná, kdy¾ jí lidé gratulovali k mým úspìchùm. A já jsem mìl radost, ¾e je spokojená.
Co myslíte, ¾e bylo hlavním dùvodem, ¾e jste uspìl – talent, døina, štìstí?
Techniku zvládá spousta lidí, jen v tom to urèitì není. Já jsem navíc zdìdil po svém dìdeèkovi muzikálnost, on mìl absolutní sluch. Také jsem mìl urèitou výhodu ve svém vzhledu- tváø, proporce tìla, pro balet pøesnì akorát. Myslím, ¾e úplnì nejdùle¾itìjší ale bylo, ¾e mi šlo v¾dycky o srozumitelnost- nejen formu, ale i obsah, ztvárnìní hudby tancem, který chce nìco vyjádøit. Proto mì v¾dy bavily víc dramatické role – Romeo, Macbeth, Spartakus.
Získal jste mnoho rùzných ocenìní- kterého si vá¾íte nejvíce?
Èlovìka potìší ka¾dé ocenìní, kterým mu ostatní dávají najevo, ¾e si jeho práce vá¾í. V roce 1980 jsem dostal ocenìní Zaslou¾ilý èlen Národního divadla. V roce 1989 jsem získal titul národní umìlec, v roce 2011 i Cenu Thálie za celo¾ivotní mistrovství v oboru balet. Já sám jsem se nejvíc radoval z Televizní rolnièky v roce 1985. Byla to cena divákù o populární osobnost televizní obrazovky, a já získal tu absolutní- tenkrát za mnou skonèil dokonce i Karel Gott. Mám ji doma dodnes vystavenou. Dostával jsem tenkrát spousty dopisù a mnoho lidí mé vítìzství pøimìlo blí¾e se zajímat o balet, zajít do Národního divadla.
Pane Harapesi, dovolte mi ještì závìreènou otázku. Mìl byste pro naše ètenáøe nìjaký vzkaz?
Víte, ka¾dý by mìl mít nìco, èemu vìøí, èím se øídí, nìjaké krédo. Já vyznávám známé: „Co nechceš sám, neèiò druhému.“ Myslím si, ¾e kdyby se tím ka¾dý øídil, bylo by na svìtì lépe.
Na setkání s naším nejslavnìjším taneèníkem Vlastimilem Harapesem jsem se moc tìšila, zároveò jsem se trochu bála. Nejsem velkým znalcem baletu a on- bývalý šéf baletu Národního divadla. ®e jsou mé obavy úplnì zbyteèné, jsem tenkrát nevìdìla. Tìsnì pøed naším setkáním se omluvil, mìl nìjaké neodkladné povinnosti. Nesešli jsme se ani podruhé- dostala jsem zápal plic a 14 dní jsem byla „nepou¾itelná“. Kdy¾ jsme se telefonicky domlouvali potøetí, tréma mì opustila a jen jsem si øíkala, aby to tentokrát u¾ doopravdy klaplo. Schùzka probìhla v Malostranské Besedì a bylo to moc fajn. Pan Harapes je velmi galantní, milý spoleèník a pohodový vypravìè. Jaké otázky jsem si pro nìj pøipravila? Mù¾ete se pøesvìdèit. Rozhovor vyšel v prosincovém èísle mìsíèníku Doba seniorù z roku 2014.
byla vaše nejúspìšnìjší role v Národním divadle?
